Karel Lešanovský

„Já jsem měl v životě jednu zvláštní výhodu, protože jsem maturoval v roce 48 a 60 mi bylo v roce 1989, takže celej můj život dospělýho člověka se vlastně vešel do komunistický samovlády v Československu. Měl jsem proto dostatek příležitostí pro poznání totalitních nadvlád. Československá komunistická strana v době své samovlády nikdy nedovolila rozvoj skautského hnutí. To si je třeba stále uvědomovat. Vždy je potlačovala, zakazovala, pronásledovala a v padesátých letech i krutými tresty včetně poprav. Proto jsem nikdy nemohl pochopit, jak se členové Junáka mohli stát i členy Komunistické strany Československa. Marně jsem velkou řadu z nich žádal o vysvětlení tohoto zvláštního druhu schizofrenie. Když se sami neodhodlali to svým bratrům a sestrám vysvětlit, pustil jsem se do té práce sám. O tomto úkolu jsem se radil s řadou skautek, skautů i neskautů, kterých si vážím a jejichž rady jsem respektoval. Zkušební verzi pro odezvu a věcnou kritiku jsem měl možnost vypustit řadou článků v tisku a několika přednáškami, z nichž nejdůležitější odezněla na semináři východoevropských novověkých dějin Filozofické fakulty Univerzity Karlovy v roce 2000.“

„Už při té poslední prověrce, kdy už jsem čekal, že mě vyhoděj ze školy asi tři měsíce před poslední státnicí a byl jsem s tím smířen, tak před tou komisí, kde seděl teda děkan fakulty, můj spolužák, člen KSČ a asi dva nebo tři dělníci ČKD Sokolov, jeden z těch dělníků se mě zeptal: ,A čemu teda věříš, když řikáš, že marxismus-leninismus není teda filozofií, které důvěřuješ.‘ A já jsem teda po pravdě odpověděl, že mně je nejbližší panteismus Barucha Spinozy, což bylo podle mého názoru poslední slovo, které jsem prohlásil, ale pravděpodobně mě děkan chtěl zachránit, protože si vzal slovo a řekl něco, o čem jsem já tenkrát nevěděl, že totiž toho Barucha Spinozy si vážil Karel Marx jako jednoho ze svých filozofických předchůdců. A vyhodili mě za dveře, a když mě pozvali zpátky, já jsem čekal, že teda dostanu vyhazov, tak mi řekli: ,My tě teda necháme doštudovat, ale až doštuduješ, tak dostaneš místenku do Košic‘ (což byl tenkrát podnik, kde se pak zahajovala ta výstavba současných Východoslovenských železáren). Budeš tam jako dělník a doufáme, že se v tom dělnickym prostředí teda podaří ty tvoje špatné názory vymýtit a napravit.‘ Když jsem tam potom přišel, tak si mě zavolal ředitel, ukázal mi dopis z fakulty a řiká: ,Hele, tohleto mi poslali z fakulty, tady píšou, že tě teda naučíme socialisticky myslet, ale vidíš, jakej je tady všude bordel, my nemáme čas tady nikoho vychovávat. Já tě k lopatě dát musim, ale protože jdeš potom stejně na vojnu, tak doufám, že to tu nějak vydržíš.‘ Tak já jsem šel k lopatě a tak jsem začal svoji činnost pracovní.“

„Pro práci v Junáku a v KAN a vystupování proti nastupující takzvané normalizaci nového husákovského vedení KSČ jsem pak znovu koncem roku 1969 ztratil zaměstnání. Stalo se tak takzvaným okamžitým zrušením pracovního poměru podle zákonného opatření číslo 99 z roku 69, Sbírky zákonů, podepsaného sovětskému tlaku ustupujícími politiky pražského jara prezidentem Svobodou, Dubčekem a Černíkem. Po marném hledání místa stal jsem se znovu stavebním dělníkem a pracoval jsem tak potom jako asfaltér na stavbě silnice Děčín–Ústí nad Labem až do pracovního úrazu a odchodu do invalidního důchodu. Je to legrace, ale za celý svůj život jsem práci podle své vysokoškolské kvalifikace vykonávat mohl jenom necelých pět roků. Byl jsem přitom pod stálým dohledem a vyšetřováním komunistické Státní bezpečnosti a podle usnesení 196 předsednictva ÚV KSČ ze dne 8. ledna 1971 jsem byl evidován v takzvané jednotné centrální evidenci představitelů, exponentů a nositelů pravicového oportunismu, organizátorů protistranických, protisocialistických a protisovětských kampaní a akcí. Omlouvám se, ale takhle to skutečně tenkrát znělo.“