„Jasně… mladí chodí ven, protože se chtějí bavit. Jenže ne všichni jsou takoví a někteří lidé chodí do společnosti s jiným záměrem. Je spousta lidí, kteří si chtějí užít venku trochu zábavy, zatančit si a pobavit se, ale jsou i tací, kteří chodí na ta stejná místa a myslí na věci, které nemají s tancem a dobrou zábavou nic společného… V jistém okamžiku se ulice jižního Guantánama proměnily. Když člověk vyšel ven, cítil se skoro jako gladiátor. Každou chvíli tekla krev. Na náměstí 28. září přišlo o život tolik lidí. Bylo jich opravdu hodně. A já nechápu proč. Pokaždé, když se kdekoliv jinde v ulicích Guantánama něco semele, ihned tam jsou policisté. Tady není nikdy ani jeden. Nerozumím tomu.“
„Rap je prostředek, který dříve používali Afroameričané k tomu, aby vyjádřili svoje pocity. Poskytoval jim svobodu projevu. Díky němu mohli otevřeně mluvit o svých životech. Potom se z toho stal oblíbený žánr, který měl najednou množství fanoušků. Objevovali se další a další lidé, kteří cítili potřebu mluvit nahlas o svých pocitech, a tento hudební styl pro ně znamenal možnost, jak hovořit nejen sám za sebe, ale samozřejmě také za lidi, kteří například procházeli ve svých životech něčím podobným a tak se dokázali jednoduše identifikovat s obsahem i formou. Myslím si, že v současné době je to na Kubě systematicky potlačovaný žánr. Lidé by měli mít možnost svobodně se vyjadřovat. A my jsme bohužel v situaci, kdy do kultury vstupuje například politika, a zakazuje se, aby lidé hovořili svobodně o tom, co cítí. Když se k tomu odvážíte, budete mít problém.“
„Však si to dokážete určitě sami představit… ty děti jsou na internátních školách bez dozoru. Není tam nikdo, kdo by jim vštípil nějaké hodnoty, vysvětlil jim, co je správné a co ne. Děvčata se uchylovala k různým věcem… a kolikrát to pro ně byl samozřejmě jediný způsob, jak si opatřit něco k jídlu, nebo jak dostat svolení k vycházkám. Z těch se pak vracely opilé, a jak to asi mohlo dopadnout, když se tam objevili nějací starší hoši v autě, kteří měli úplně jiné úmysly. Mnoho děvčat bylo tak či onak zneužitých a některé z nich si samy zvolily způsob života, který není zrovna nejlepší…“
„Řeknu vám… bylo mnoho sportovně nadaných dětí, které když nastoupily na Sportovní školu v Guantánamu, dostaly takovou facku, že radši zase odešly jinam. Děti tam často nevydržely, protože režim, který tam panoval, byl opravdu brutální. Však si taky vezměte, zrovna v té době se kolem zakládaly takové ty komunistické „dobrovolnické“ zemědělské oddíly. Tady v té půdě nerostlo vůbec nic, byla to neúrodná planina s křovím, celé se to muselo zrýt a zkulturnit. Vznikly tady dva oddíly. Jeden poblíž Sportovní školy a druhý kousek dál u hlavní silnice. Navíc to bylo velmi složité i s jídlem. A přitom tréninky byly obrovsky náročné. Bylo to opravdu šílené, mnohdy nás poslali trénovat a nedostali jsme ještě ani snídani.“
Giolvis Leliebre Duvergel se narodil v roce 1982 v Guantánamu, hlavním městě stejnojmenné provincie ležící na samém východním cípu ostrova, asi 15 kilometrů od proslulé vojenské základy Spojených států amerických. Když mu bylo deset let, začal chodit na Sportovní školu v Guantánamu. Studenti této školy bydleli na internátech a život bez rodičů v tak nízkém věku byl pro děti obzvláště během období známého jako Período Especial velmi náročný. Přestože ve škole často nebylo ani jídlo na snídani, od dětí se požadovalo velké nasazení a ty nejlepší výsledky. Kvůli tomu se mnoho talentovaných dětí rozhodlo ze školy odejít. Jiní pro změnu trpěly různými zraněními, což byl i případ Giolvise, který měl problémy s kolenem. Kvůli tomu musel nakonec školu opustit i on. Začal chodit na do instituce známé jako Pedro Pablo, což byla jedna z nechvalně proslulých škol kvůli míře násilí, které se tam odehrávalo mezi studenty. Později se Giolvis ještě nakrátko vrátil zpět do sportovního prostředí a stal se z něj trenér řecko-římského zápasu. Když přestal chodit do školy, odjel do Havany, aby tam pracoval v tabákovém průmyslu. Po čase se vrátil do Guantánama na prázdniny a musel nastoupit dvouletou vojenskou službu. Pracoval také jako montér se svým otcem a dnes je zaměstnán v solném dole poblíž Guantánama. Giolvis žije v jižní části města, která je považována za jedno z nejnebezpečnějších míst na Kubě. Věnuje se hudební tvorbě, která mu slouží jako prostředek, jak uniknout před obtížným životem. V poslední době ovlivnila jeho život koronavirová pandemie, která na východě ostrova udeřila velkou silou, a také měnová reforma, o které si myslí, že pouze zhoršila už tak obtížnou situaci Kubánců.
Hrdinové 20. století odcházejí. Nesmíme zapomenout. Dokumentujeme a vyprávíme jejich příběhy. Záleží vám na odkazu minulých generací, na občanských postojích, demokracii a vzdělávání? Pomozte nám!
