Ing. Pavel Lejhanec

„Chtěli nás vystěhovat, mámu se čtyřmi dětmi a pátým na cestě do cihelny za vodou do nějakého domečku, který měl na podlaze jen udusanou hlínu. Nám dětem by to asi bylo jedno, ale pro ni to muselo být hrozné táhnout s těma dětma pryč. Nevím, co bychom dělali, máma, babička a my čtyři děti. Nedošlo k tomu, protože naše máma jela do Prahy orodovat za generálem Čepičkou. Generál Čepička byl totiž žákem mého dědečka v Kroměříži. Dokonce mu dědeček napsal dopis – ten dopis máme v kopii doma, asi dvoustránkový – on děda byl taky spisovatel. A obrací se na něj, dokonce si myslím, že mu v tom dopise tyká. Máma tam jela, ale nedostala se až k Čepičkovi, zřejmě se to k němu dostalo, protože pak to přestalo. To byla tady tenkrát iniciativa národního výboru a naše máma se to dozvěděla tak, že údajně nějaký člověk na půdě národního výboru u trubky od kamen poslouchal, co tam kují za pikle. A pak to roznesl mezi živnostníky a byla z toho taková malinko revolta. A myslím, že naše máma tomu asi hodně pomohla.“

„Když u nás takhle hrabali, asi u nás museli být opravdu vícekrát, protože mám vzpomínku, že stojím při prohlídce u své skříňky, to jsem musel být už o něco větší, ale možná v té postýlce byl mladší brácha. Maminka říkala, že dítě v postýlce mělo krabičku s kamínky, šperkovými, a že si s tím hrálo a oni si toho nevšimli. A ještě jedna věc mi zůstala, taková malá sklenička od léků, plná českých granátů. To jsou takové granáty, co se brousily ručně, každý je trochu jiný, brus není moc kvalitní, ale jsou krásné a relativně veliké. Tak ta sklenička se zachovala a já z ní každý rok šest granátů beru a dávám je do Zlaté přilby. To byl můj nápad, že za každého jezdce, který na dráze zůstal, tam bude mít jeden granát. Je jich šest a já doufám, že jich nebude víc. Tak tam těch šest granátů vždy je někde schovaných. Někdy vepředu, teď byl takový model, že se vešly až trochu z boku, ale jsou tam pořád. Musím to opět přebrat, každý kámen se na to nehodí, ale ať je, jaký chce, má svoji historii, svého ducha. To ani ti lidé třeba nevědí, co to dostanou, ale jsem rád, že si toho váží, té trofeje.“