Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Ing. Pavel Lejhanec (* 1947)

• narodil se 3. prosince 1947 v Pardubicích

• v roce 1949 přišli během znárodňování o obchod a o rok později o dům

• v roce 1953 mu odsoudili a zavřeli otce Jiřího Lejhance

• po učilišti vystudoval dvouletou nástavbu s maturitou

• v roce 1967 odešel studovat strojírenství na ČVUT do Prahy

• v roce 1973 se oženil a nastoupil na roční vojenskou službu

• v první polovině sedmdesátých let se jim narodil syn a pak dcera

• po listopadu 1989 znovu otevřel rodinný obchod Klenotnictví Lejhanec

• navázal na tradici předků a od roku 1992 vyrábí hlavní trofej pro motocyklový závod Zlatá přilba

• v roce 2024 žil a stále pracoval v Pardubicích

Pavel Lejhanec se narodil necelé tři měsíce před Vítězným únorem a při křtu dostal druhé jméno po dědečkovi Čeněk. Když se rodiče po křtinách vrátili z kostela, položili ho v zavinovačce na pult obchodu, na jehož vývěsním štítě stálo „Čeněk Lejhanec – klenotník“. Jejich obchod byl do dvou let znárodněn a vývěsní štít zmizel. Nezmizel ale z paměti lidí, kteří i nadále chodili k Lejhancovi pro budíky i snubní prsteny, přestože už to byl národní podnik Klenoty a klenotník Lejhanec už za pultem nestál. V padesátých letech prošel jáchymovským vězením a po návratu si mohl hledat práci jen mezi dělníky. Těžko živil svých pět synů a o jejich budoucnosti si nedělal velké iluze. „A přesto jsme měli skvělé dětství. Měli jsme dvůr a zahradu s velkými stromy, po kterých jsme pořád lezli, a v létě jsme jezdili k přehradě na Seč a tam byli celé prázdniny pod stanem,“ vzpomíná Pavel Lejhanec, který se narodil jako prostřední z pěti synů. Nakonec jako jediný vystudoval, přestože byl synem živnostníka. Po škole pracoval v pardubickém Plynostavu, ale když se režim na podzim 1989 zhroutil, neváhal ani vteřinu. „Věděl jsem hned, že chci dědovu a tátovu živnost obnovit. Ale vůbec jsem netušil, do čeho jdu. Musel jsem se všechno učit sám. Kolikrát jsem si říkal, jak by to bylo skvělé, kdyby mi mohli poradit, kdyby děda s tátou stáli vedle mě,“ říká majitel klenotnictví na pardubické hlavní třídě Pavel Lejhanec. Otec se bohužel návratu rodinného majetku nedožil, zemřel v roce 1963.

Pavel Lejhanec ale nechtěl obnovit pouze klenotnictví, chtěl navázat na tradici, kterou zavedl už jeho dědeček Čeněk. Lejhancovo klenotnictví totiž každý rok vyrábělo trofej pro slavný závod motorek Zlatou přilbu. Poslední účet za její výrobu nesl datum 1949. „A tak jsem po převratu šel za ředitelem Zlaté přilby a řekl mu, že by to Lejhanec zase rád dělal. Plácli jsme si a první pozlacenou přilbu jsme dali do výlohy na podzim v roce 1992. Každý rok se dělá originál a pokaždé je ta přilba trochu jiná,“ říká Pavel Lejhanec. Jednu drobnost ale mají společnou. Po dědovi Čeňkovi zbyla lahvička s broušenými českými granáty. „Každý rok jich šest vyndám a zasadím do trofejní přilby, je to připomínka šesti závodníků, kteří zemřeli na trati Zlaté přilby,“ vysvětluje Pavel Lejhanec.

Lejhanec si otevřel klenotnictví na hlavní třídě

Pavel Lejhanec se narodil 3. prosince 1947 v Pardubicích jako třetí syn do rodiny Lejhancových. Otec Jiří Lejhanec vedl se svou matkou obchod s klenoty a hodinářským zbožím, který byl na hlavní třídě na dohled od Zelené brány. Ve stejném domě v horním patře rodina bydlela, navíc jim patřil dvorek s přístavkem a veliká zahrada. „V přístavku měl dlouhá léta fotoateliér pan Hemský, chodili se k němu fotit svatebčani, a protože jsme na dvorku měli slepice, tak občas na nějakou nevěstu skočil kohout a to jsme pak měli dobrou polívku,“ směje se Pavel Lejhanec.

Jejich zlatnickou firmu založil pamětníkův dědeček Čeněk Lejhanec už v roce 1899, nejprve v Jindřišské ulici, a protože se mu v podnikání dařilo, koupil v roce 1924 dům na hlavní pardubické třídě. To už byl ženatý a se svou ženou vychovávali syna Jiřího, který se narodil v roce 1908. Čeněk Lejhanec byl vážený pardubický občan, natolik výrazný, že si ho při svém pobytu v pardubické karanténě na sklonku války všiml i spisovatel Jaroslav Hašek. Jeho jméno i podobu navždy zvěčnil v jednom z dílů Dobrého vojáka Švejka, v části, kde opilý Švejk mluví ze spaní. Pavel Lejhanec si zmíněný odstavec nechal vytisknout na zadní stranu vizitek: „… Z místa, kde ležel Švejk, ozvalo se zívnutí a bylo slyšet, jak Švejk mluví ze spaní: ‚To mají pravdu, paní Müllerová, že jsou si lidi podobný. V Kralupech stavěl pumpy nějakej pan Jaroš a ten se podobal hodináři Lejhancovi z Pardubic, jako když mu z voka vypadne, a ten zas byl tak nápadně podobnej jičínskýmu Piskorovi a všichni čtyři dohromady neznámýmu sebevrahovi, kterýho našli voběšenýho a úplně setlelýho v jednom rybníku u Jindřichova Hradce, zrovna pod dráhou, kde se asi vrhnul pod vlak‘.“ Paní Lejhancové se Haškův popis příliš nezamlouval. „Děda opravdu nevypadal polosetlele, byl to docela fešák chlap, ale mně ta Haškova formulace přišla hezká,“ vysvětluje Pavel Lejhanec.

Jediný syn Lejhancových Jiří vystudoval na komerčního inženýra a počítalo se s tím, že jednou převezme obchod. Během německé okupace museli obchod zavřít a obnovení živnosti po válce se už Čeněk Lejhanec nedočkal. Zemřel v červenci 1941. Jiří Lejhanec pracoval za války u protiletecké civilní ochrany a někdy v té době se seznámil se slečnou Olgou Hilgartnerovou, dcerou kroměřížského ředitele gymnázia. Hilgartnerovi pro svou dceru našli práci u přátel daleko od domova, aby ji uchránili od nuceného pracovního nasazení. „Dědeček Hilgartner byl skvělý člověk, já ho měl hrozně rád, i když jsem se ho možná i trochu bál. Jezdili jsme k nim na prázdniny a taky, když přicházeli na svět mladší bratři. Nechápal jsem tenkrát, proč dědu s babičkou přestěhovali z bytu v činžovním domě do nízkého domku v Jarošově ulici. A do toho domku k nim nastěhovali ještě jednu rodinu. Měli malého zakřiknutého kluka asi o rok staršího než já, pouštěl jsem s ním draka, ale jinak ho nebylo moc vidět ani slyšet. Dneska má na tom domku v Jarošově ulici pamětní desku. Toho draka jsem pouštěl s Karlem Krylem,“ vzpomíná na prázdniny v Kroměříži Pavel Lejhanec.

Poválečné podnikání netrvalo dlouho

Po válce obchod znovu otevřeli a vedl ho Jiří Lejhanec spolu s maminkou. Neměli žádné zaměstnance, ale spolupracovali se šikovnými šperkaři a hodináři, kterým zadávali složitější zakázky. Mladá paní Olga Lejhancová měla dost práce v domácnosti, během tří let se jí narodili tři kluci – Jiří, Vojtěch a Pavel.  

Jednou z tradičních zakázek Lejhancovy firmy byla výroba hlavní trofeje pro Zlatou přilbu. Tento motocyklový závod se v Pardubicích jezdí od roku 1929. „Nevím, jestli jsme vyráběli trofejní přilby od samého počátku, ale určitě jsme ji vyráběli pro čtvrtý ročník v roce 1932. Viděl jsem ji na fotografii i s krabicí na které byl nápis Lejhanec Pardubce, s chybějícím i,“ říká Pavel Lejhanec. Tuto Zlatou přilbu z roku 1932 vyhrál Rakušan Hanz Mayer a v roce 2017 ji získalo pro své sbírky Východočeské muzeum v Pardubicích. Trofejní přilby jsou ze stříbra, silně zlacené, zdobené českými granáty a Lejhancovo klenotnictví se k jejich výrobě vrátilo i po válce. V rodinném archivu uchovávají účet pardubickému Autoklubu z roku 1947 a dokonce i z roku 1949, kdy už byl obchod v likvidaci. „Obchod nám znárodnili, udělali inventuru, ale tátu tam ještě chvíli nechali, aby zaučil nový personál. Pak nám znárodnili i dům, nechali nás tam sice bydlet, ale už nebyl náš,“ vypráví.

Lejhancovo jméno se objevilo i v nechvalně známé výstavě keťasů (živnostníků), kterou agilní komunisté udělali jak ve výloze znárodněného obchodu, tak v prostorách pardubické synagogy. Pod hesly „Toto měli nakeťasené“ vystavovali zkonfiskované zboží, aby získali sympatie veřejnosti při svém tažení proti drobným živnostníkům. „Měli jsme štěstí, že táta nemusel sedět ve výloze, jako to udělali jiným živnostníkům. Na výstavu v synagoze jsme se šli s bratrem podívat a naše jméno hledali mezi ostatními. Jako dítě jsem si myslel, že živnostník je něco jako černokněžník,“ vzpomíná Pavel Lejhanec.

V roce 1953 přišli i o auto. Úplně první auto Tatru si Lejhancovi koupili v roce 1938, ale během okupace s ním nejezdili, protože nebylo dost paliva. Po válce s ním ale opět vyjeli. „Jezdili jsme na výlety a řídila i maminka. Jednou měla dokonce nehodu, když se nám u Vápenného Podolu do cesty připletlo hejno hus, z příkopu nás pak tahal traktor,“ vzpomíná Pavel Lejhanec. Tatru v roce 1953 zkonfiskoval soud spolu s ostatním majetkem rodiny.  

Paprsky smrti z Živanic

Komunisty řízená Státní bezpečnost nedala zlatníkovi Lejhancovi pokoj ani po znárodnění jeho majetku. Podle dokumentů uložených v Archivu bezpečnostních složek připravovala od počátku padesátých let obvinění z vlastizrady, když se snažila dokázat jeho spolupráci s cizími tajnými službami (především britskou CIC, Counterintelligence Corps). Během roku 1951 až 1953 prováděla  výslechy s lidmi, kteří by mohli dosvědčit jeho účast na vyvezení patentu z  Výzkumného ústavu v kosmickém záření v obci Živanice, kde za války probíhal výzkum vojenského charakteru. Historikům a pravděpodobně ani bezpečnostním složkám se nepodařilo zjistit, zda byl výzkum „paprsků smrti“  úspěšný a zda došlo k vývozu průvodní dokumentace. Nicméně Akce Živanice se stala jedním z důvodů zatčení Jiřího Lejhance v prosinci 1953.

Zatčení provázely domovní prohlídky. Pavel Lejhanec si jako pětiletý vzpomíná na cizí pány, kteří přišli s otcem do bytu a něco hledali. „Měli jsme s bratry každý svoji skříňku a tam svoje knížky a hračky a já si pamatuju, jak mi ty knížky prohlíželi list po listu. A po zahradě chodili s minohledačkou a našli všechny moje poztrácené bábovičky,“ říká Pavel Lejhanec. To už byl na světě čtvrtý syn Milan. Krabičky se šperkovými kamínky, které měl coby malé děcko mezi hračkami v postýlce, si pánové od tajné bezpečnosti nevšimli.

Hrozilo nám vystěhování

Když bývalého živnostníka Jiřího Lejhance zatkli, čekala jeho žena páté dítě. Rodině hrozilo vystěhování z jejich poměrně velkého bytu na hlavní třídě do domku s hliněnou podlahou na periferii Pardubic. Tehdy vzala maminka osud do svých rukou a odjela do Prahy orodovat k ministrovi národní obrany Alexeji Čepičkovi. „Generál Čepička byl totiž žákem mého dědečka v Kroměříži.  Dokonce mu dědeček napsal dopis, ten dopis máme v kopii doma, asi dvoustránkový, kdy se na něj obrací, a pokud si pamatuji, tak mu v tom dopise tyká. Máma jela na ministerstvo, sice se nedostala až k Čepičkovi, ale zřejmě se k němu dopis dostal, protože pak to přestalo a my se stěhovat nemuseli,“ vzpomíná.

Maminku volali k výslechům do budovy naproti starému nádraží. Prostředního syna Pavla brávala s sebou. „Říkala, ať jdu s ní, že ji pak určitě pustí, že se vrátí domů. Seděl jsem tam a koukal z okna a ona kolikrát brečela. Když jsem pak viděl Svěrákova Kolju, vzpomněl jsem si, bylo to úplně stejné,“ připomíná pamětník sedmdesát let staré události.

Táta se vrátil z rekreace po roce

Během otcova vězení maminka porodila pátého syna Petra. Ekonomická situace rodiny byla velmi nelehká. „Pamatuji, jak mi maminka dala do ruky nějakou stříbrnou minci a poslala mě dolů do obchodu. Tam jsem ji vyměnil za peníze a šel naproti pro chleba,“ vypráví jednu ze svých dětských vzpomínek. Otec si trest odpykával v Jáchymově a domů se vrátil po roce před Vánoci 1954. „Táta, když mluvil o vězení, říkal rekreace. Nedávno mi jedna paní přinesla dopis od našeho táty, který napsal, když se z té rekreace vrátil: ‚…stál jsem ve dvě ráno v ložnici a díval se na spící rodinku, poprvé na malého Petra. Bál jsem se je vzbudit a nakonec jsem nevěděl, koho mám zlíbat jako prvního. Byly to krásné Vánoce a budou asi nezapomenutelné. Týden na to utekl jako voda. Každá vycházka z domu se silně protáhla tak, že cesta z domu na náměstí trvala obvykle dvě hodiny a více jsem postával a vítal se s přáteli a někdy se i těšil rozpaky těch druhých…‘,“ cituje z dopisu rodině Valentově Pavel Lejhanec.

Otec neměl po návratu z vězení velké možnosti obživy, a tak pracoval jako dělník na stavbě mrazíren, později jako účetní v Hlinsku, až skončil ve firmě, která kdysi patřila jeho kamarádovi Josefu Prokopovi. Po znárodnění se z Prokopky stal národní podnik Továrny mlýnských strojů a Jiří Lejhanec v ní pracoval jako slévač a později střihač plechů.

Radostné dětství v partě kluků

Přes všechny útrapy, které rodině Vítězný únor přinesl, prožívalo pět bratrů Lejhancových skvělé dětství. Ve škole jim ale v padesátých letech jejich nedělnický původ čas od času připomněli. „Když spolužáci dostávali pionýrský šátek, byl jsem jediný, kdo ho nedostal, a musel jsem se dívat, jak ho ostatním dětem vážou. Bylo mi to strašně líto. Po půl roce mi ho nakonec taky dali a já se pak na něj chodil dívat do skříně jako na svátost,“ směje se.

Lejhancovi přišli při znárodnění nejen o dům, ale také o většinu zahrady, která k domu patřila. Rodiče si ovšem před dětmi na poměry nikdy nestěžovali, přitom prokazatelně neměli sebemenší iluze o tom, co je čeká. V dopise, který psal Jiří Lejhanec přátelům po návratu z vězení mimo jiné píše: „…s Jirkou máme určité starosti s jeho znalostmi, které získal vlivem prostředí, Vojta je dosti vážný, zodpovědně se staví k úkolům, které mu máma svěřuje. Pavel hodně čte, češe si vlasy dozadu a zraje na intelektuála. Nakonec bude možná zedníkem...“ Pět kluků Lejhancových navzdory osudu prožilo krásné dětství. Časem dostali zpátky i starou Tatrovku a zase jezdili na Seč, kde kluci trávili většinu času na lodích. „Táta byl zakladatelem veslařského oddílu Arosa, dokonce je autorem vlajky, kterou pardubický klub užívá dodnes,“ říká s jistou pýchou Pavel Lejhanec, kterého lodě provázejí celý život.

Dětství jim otec nechal ve filmových kotoučích

Na podobu svého dětství nemají bratři Lejhancovi jen vlastní vzpomínky, jejich otec byl totiž nadšený fotograf a filmař. Filmovou kameru vlastnil už před válkou, natáčel na své svatbě a točil krátké filmy během okupace i osvobození. Bohužel část kotoučů zmizela během domovních prohlídek. „Měli jsme také jednu Disneyovku, ta už byla úplně zrnitá, jak jsme si ji s bratry pouštěli pořád dokola, a měli jsme hodně svých filmů. Táta byl dobře vybavený, měl dvě kamery, osmi a šestnáctimilimetrovou oboustranně perforovanou,“ vypráví o rodinném filmovém archivu pamětník.

Z dochovaných dopisů i pamětníkova vyprávění se zdá, že otec Jiří Lejhanec dokázal brát osudové rány s nadhledem. Bohužel prožité události, dva roky v jáchymovských dolech a následný boj o materiální zajištění rodiny se podepsaly na jeho zdraví. Zemřel na mozkovou příhodu v roce 1963, v pouhých pětapadesáti letech. Nejmladšímu synovi Petrovi bylo 10 let.

Všech pět synů se vyučilo řemeslníky, nejstarší Jiří se stal slévačem, Vojtěch zámečníkem, Pavel kovomodelářem, a nejmladší bratři Milan s Petrem také zámečníky. „Když jsem končil základní školu, učitelé se mamince omlouvali, ať se nezlobí, ale že kvůli kádrovému profilu nedostanu doporučení na střední školu. Maminka je ještě uklidňovala, ať si z toho nic nedělají, že to přece nikdo nečeká,“ vzpomíná Pavel Lejhanec. On jediný z pěti bratrů nakonec při večerní škole složil maturitu a díky politickým změnám ve společnosti vystudoval i vysokou školu.

Z Plynostavu přešel do klenotnictví

Pavel Lejhanec se po studiích oženil a zůstal v Pardubicích, pracoval v podniku Plynostav a veškerý volný čas trávil na závodech plachetnic od Šumavy k Tatrám, nejprve s bratry, později se ženou a nakonec i s dětmi a vnoučaty. Dodnes jsou s bratry členy sportovního oddílu, který založili při Prokopce (Továrně mlýnských strojů Pardubice).  

„A když přišel ten osmdesátý devátý, tak jsem opravdu hned v listopadu věděl, co chci a co budu dělat. Začínali jsme úplně od nuly. Můj táta jim tenkrát předal obchod plný zboží, tu inventuru mám doma. A když jsem ho od státního podniku Klenoty přebíral, tak jsem si z toho zboží, co tam bylo, něco nechal do komise. Prodal jsem ho a všechno jim zaplatil. Říkal jsem si, že by bylo docela zajímavé, kdybych jim to nezaplatil a jako protihodnotu jim dal tu inventuru. Ještě by na tom vydělali! Zato oni po mně chtěli zaplatit trezor, který tam dal ještě děda před válkou, nebo platbu za zřízení telefonní linky, přitom bych jim mohl nadiktovat naše číslo, co jsme měli ještě před znárodněním,“ směje se Pavel Lejhanec.

Zlatá přilba je uvnitř už zase stříbrná

Vzácnou zakázkou pro Lejhancovo klenotnictví je od roku 1992 každý rok výroba hlavní ceny pro nejstarší plochodrážní závod světa, pro Zlatou přilbu. Týden před závodem ji vystaví ve výloze svého obchodu a v samotný den závodu za doprovodu historických vozidel a motocyklů přilbu slavnostně odvezou na stadion do Svítkova. „Za těch víc než třicet let se přilba změnila. Myslím, že teď je povrch dokonalý. Čím víc hladké plochy, tím je hezčí,“ konstatuje pamětník.

Stěžuje si ale na nedostatek zkušených řemeslníků. „Měl jsem rytce, pana Pilíka, bohužel už umřel. Ten mi vyprávěl, že pro něj za války přijelo gestapo. Chtěli, aby pro nějakou velkou návštěvu vyryl na podnos Bruncvíka s Karlovým mostem a Hradčany, dokonce mu kvůli tomu do řeky postavili lešení. A po válce mu komunisti přinesli zlaté hodinky, aby do nich vyryl padesátku, od Klementa a Marty. Prý byly pro Slánského, kterého pak nechali popravit. Takové on měl historky,“ vypráví Pavel Lejhanec.

V devadesátých letech se vrátil k původním materiálům, které na helmu používali otec i dědeček. Za socialismu byla helma mosazná, ale v současnosti je opět z ryzího stříbra, pozlacená a zdobená českými granáty. „Těch šest granátů za šest mrtvých závodníků, to byl můj nápad a doufám, že jich nebude víc. Vždycky je tam těch šest granátů někde schovaných, někdy vepředu, někdy z boku, ale jsou tam pořád. To ani ti lidé třeba nevědí, co to dostanou, ale jsem rád, že si trofeje váží,“ říká Pavel Lejhanec.

Pamětník pracuje v rodinném klenotnictví už jen částečně, velký díl povinností převzal jeho syn David. Přesto říká, že vlastně neví, jestli má po dětech chtít, aby se rodinného podniku držely. „Víte, je to veliké břímě, v devadesátých letech se v našem oboru podnikalo mnohem snadněji, protože trh byl nenasycený. Dnes jsou tu obchodní centra, lidé nakupují stále více po internetu, a tak se udržet na trhu je výrazně těžší. Naštěstí je náš obor hodně o jednání s lidmi,“ uzavírá své vyprávění pro Paměť národa pardubický klenotník Pavel Lejhanec.