Lucie Ledererová

* 1941

  • „V půl čtvrtý v noci mi zavolal jeden známý, to byl už starší pán, a říkal: ‚Jsou tady Rusové.‘ Já jsem říkala: ‚Kecáš!‘ ‚Ne! Fakt!‘ A Tomáš mi nadával a říkal: ‚Který blbec nám teď volá? V půl čtvrtý ráno!‘ Tak jsem mu to řekla. No, to bylo hrozný. A když oni byli v Praze, tak spali na chodníku u nás na té Zátorce. A jezdili po Zátorce tankem s tou pistolí, puškou nebo co, kanonem nahoře na tanku, a ptali se, kde je válečné pole.“

  • „A to mě oddával pan Davidovič a to byl jeho poslední náboženský výkon. To bylo v lednu 1960 a za ním přišla tajná policie, že musí s nimi jít. A on jim řekl, že nemůže, že má svatbu. Tak to nechtěli to [rušit], tak nějak ten pan Fuks tam byl, inženýr Franta Fuks byl předseda náboženský obce a můj táta byl tajemník. Tak s nimi usmlouvali, že budou na tom. Jestli byli uvnitř… Asi určitě, aby on někam neutekl. Tak nás oddal a oni ho potom sebrali.“

  • „A jeli jsme do Nebušic, kde žili rodiče strýcovy manželky ve vilce. No, tam my přijedeme a tam bylo první patro, nebo co, s takovým zábradlím, a tam byla teta se svou matkou a koukaly na nás, jak my jdeme po schodech. A na chodbách byli Rusové. A ona ke mně přijde těch pár schodů dolů a dá mi krásnou takovou obrovskou panenku do ruky. To jsem taky nikdy neviděla a bála jsem se jí. A jak mi tu panenku dávala, tak to propadlo na zem a byly střepy. Takže to je moje první jako vzpomínka, kterou mám.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Praha, 06.09.2024

    (audio)
    délka: 02:01:56
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století TV
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Když jsem se vrátila z Terezína, neuměla jsem si hrát s panenkami

Lucie Ledererová, Praha, 2024
Lucie Ledererová, Praha, 2024
zdroj: Natáčení

Lucie Ledererová se narodila 16. července 1941 v Praze do židovské rodiny Bedřicha a Anny Helmannových. Nebyly jí ještě ani dva roky, když ji společně s příbuznými deportovali do Terezína. Až do konce války zůstala s oběma rodiči v relativním bezpečí ghetta, i když si z tamějšího pobytu příliš nepamatuje. Těsně předtím, než byl Terezín v květnu 1945 uzavřen do karantény kvůli tyfové epidemii, se rodině podařilo odjet. Strýc pro ně v posledních dnech války poslal auto. Po válce Lucie v Praze chodila do školy a také na hodiny náboženství. Ty se po komunistickém převratu v únoru 1948 přesunuly do prostor Maiselovy synagogy, kde probíhaly přednášky i různé oslavy. Z lidí, kteří se tam v té době scházeli, se postupně vyvinula dnes již početná skupina, která si říká Děti Maislovky. Tam také Lucie poznala svého budoucího manžela Tomáše Lederera, který stejné jako ona strávil část svého dětství v Terezíně. Brali se v lednu 1960, v šedesátých letech se jim postupně narodily dvě děti. Po okupaci vojsky Varšavské smlouvy v srpnu 1968 se manželé Ledererovi rozhodli svou vlast opustit. Dne 11. září rodina společně s Tomášovou matkou Anni Freiovou-Ledererovou odletěla do Vídně. První měsíce v novém městě byly velice těžké, podařilo se jim však sehnat bydlení a velice brzy i práci, takže život se začal pomalu vracet do normálních kolejí. Do sametové revoluce na podzim 1989 navštívila Lucie Československo pouze dvakrát. V době natáčení v roce 2024 žila napůl ve Vídni a napůl v Praze a neztrácela elán ani smysl pro humor.