Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Lucie Ledererová (* 1941)

• narodila se 16. července 1941 v Praze

• 5. července 1943 byla s rodiči deportována do terezínského ghetta

• počátkem května 1945 s rodiči z Terezína odjela

• v 50. a 60. letech se účastnila židovského náboženského života v Praze, patří mezi tzv. Děti Maislovky

• v roce 1960 se provdala za Tomáše Lederera, také terezínského přeživšího

• v září 1968 emigrovala do Rakouska

První roky svého života strávila židovská dívka Lucie Ledererová v ghettu Terezín. Po skončení druhé světové války se s rodiči vrátila do Prahy, kde chodila na náboženství a jiné akce do Maiselovy synagogy. Z lidí, kteří se tam tehdy scházeli, se v současnosti vyvinula skupina, která si říká Děti Maislovky. Po okupaci Československa vojsky RVHP roce 1968 Lucie s manželem, dětmi a tchyní emigrovala do Rakouska. V době natáčení žila napůl ve Vídni a napůl v Praze.

Dětství v Terezíně

Otec Lucie Ledererové Bedřich Helmann byl inženýrem metalurgie a matka Anna pracovala jako sekretářka v advokátní kanceláři svého otce Otakara Gutha. Bedřich a Anna brali se v květnu 1939 v libeňské synagoze. V té době už se rodina musela přestěhovat z vily v pražské Bubenči, kterou zabrali Němci, do Celetné ulice, kde měl Otakar Guth svou kancelář. Tam byl také první domov malé Lucie, která se narodila 16. července 1941. Toto období však netrvalo ani dva roky. 5. července 1943 nastoupila celá rodina do transportu do ghetta Terezín.

Z tamějšího pobytu si Lucie Ledererová moc nepamatuje. Uchovaly se jí jen kusé vzpomínky, jako například na společné sprchy nebo sčítání obyvatel. „To bylo někdy v listopadu a lilo celej den. A ty lidi tam všichni stáli, já tam byla v kočárku. Bylo to příšerný. Vím jenom, že za tmy se tam šlo a za tmy zase odešlo,“ vzpomíná dnes Lucie Ledererová na zážitek z Terezína, který jí jako jeden z mála dodnes utkvěl v paměti.

Ani na jednoho z prarodičů si nepamatuje. Dědeček zemřel brzy po příjezdu do Terezína a babičku transportem poslali dál na východ, odkud už se jako mnoho jiných nikdy nevrátila. Stejný osud měl potkat i její dceru, zetě a vnučku, ty však z transportu na poslední chvíli vytáhli. Bedřich Helmann totiž v Terezíně pracoval jako truhlář a byl v tu chvíli nezbytně potřeba. 

Rodina tedy zůstala v Terezíně, a co bylo ještě důležitější – pohromadě. Všichni tři bydleli na jedné půdě a spali v jedné posteli. Bylo tedy s podivem, že Lucie od svého otce nechytila spálu, se kterou jednou přišel domů. Jinak ale byla velice často nemocná. Matčina přítelkyně pro ni v zahradách kvůli vitamínům kradla zeleninu, léky ale chyběly a její přežití tak do velké míry záviselo na pouhém štěstí.

To bohudík měla a vyhnula se s ním i tyfové epidemii, která Terezín zasáhla na samém sklonku války. Strýc, kterého před transportem zachránilo nejprve smíšené manželství a později falešné doklady, do Terezína pro svou rodinu a manželčinu přítelkyni poslal auto. „A jeli jsme do Nebušic, kde žili rodiče strýcovy manželky ve vilce. Přijedeme tam, první patro bylo s takovým zábradlím a tam se teta se svou matkou na nás koukaly, jak jdeme po schodech. A na chodbách byli Rusové. A ona ke mně přijde po těch pár schodech dolů a dá mi krásnou obrovskou panenku do ruky. To jsem taky nikdy neviděla a bála jsem se jí. A jak mi tu panenku dává, tak to propadlo na zem a byly střepy,“ popisuje Lucie Ledererová své první setkání s porcelánovou panenkou, poválečným světem a realitou mimo ghetto.

Náboženství a Děti Maislovky

V Praze se rodina vrátila do své vily v Bubenči, směla však už bydlet pouze v podkrovním bytě, protože většina domu byla zabrána pro potřeby české diplomacie. Lucie i její bratr Jan, který se o pár let později narodil, si tuto skutečnost spíše užívali. Ochranka, která před vilou hlídala, jim dodávala pocit dobrodružství, po kterém každé dítě přirozeně touží. To ještě umocňovalo sousedství s neobvyklou rodinou Barešových, která strávila druhou světovou válku v SSSR. Paní Barešová byla sekretářkou Rudolfa Slánského, kterého popravili na začátku padesátých let. Během vyšetřování byla i ona zatčena a vyslýchána a její manžel se od té doby ze strachu vile Na Zátorce raději vyhýbal.

V té době o tom ale Lucie moc nevěděla, doma se o politice ani minulosti nemluvilo. Rodiče dceru pod nátlakem přihlásili do Pionýra, nechtěli jí ale dovolit, aby kolem krku nosila charakteristický červený šátek. I po únoru 1948 se Lucie i Jan dál pravidelně účastnili hodin náboženství, které se přesunuly do Maiselovy synagogy. Z těch schůzek se postupem času zrodila skupina, která si dnes říká Děti Maislovky.

Přestože rodina byla nábožensky založená, nebyla ortodoxní. Macesy měli spíš jako dobrotu než jako součást svátečního rituálu a do synagogy chodili jen na velké svátky. Při oslavách svátku Purim také Lucie poznala svého budoucího manžela.

Tomáš Lederer se narodil 11. prosince 1934 v Mostě do německé židovské rodiny, která se po mnichovské dohodě a následném zabrání pohraničí Němci přestěhovala do Prahy. Zde byl také Tomášův otec zatčen a převezen do Mauthausenu, odkud už se nikdy nevrátil. Jeho manželku a syna mezitím převezli do Terezína, kde se matka jako zpěvačka angažovala v divadelním sboru. Také oni několikrát zázračně unikli transportu dál na východ a téměř jisté smrti, která by je tam čekala.

Po válce chtěl Tomáš studovat medicínu, neměl na to ale dostatečné finanční prostředky, a přihlásil se proto na školu společného stravování na Novém Městě, které se dodnes říká Knedlíkárna. Stejnou školu o několik let později vychodila i Lucie.

Mladý pár měl svatbu v lednu 1960 ve Staronové synagoze. Oddával je Emil Davidovič, na kterého už v tu chvíli čekali příslušníci tajné policie, aby ho mohli zatknout. O jeho dalším osudu Lucie příliš neví, jen že později směl odjet do západního Německa.

Novomanželé se nastěhovali do rodinné vily v Bubenči, kde se jim v říjnu 1961 narodila dcera Kateřina a v březnu 1967 ji následoval syn Martin. Postupně uvolňující se atmosféru šedesátých let si užívali. Mohli jet na dovolenou aspoň do NDR a na jaře roku 1968 dokonce na Západ – do Mnichova. „A to nám pomohlo, že jsme měli pasy, že jsme 11. září 1968 mohli odjet.“

Jsou tady Rusové

„V půl čtvrtý v noci mi zavolal jeden známej, to byl už starší pán, a říkal: ‚Jsou tady Rusové.‘“

Lucie Ledererová mu nejdřív nemohla uvěřit, dlouho se ale před pravdou schovávat nemohla. Na chodnících spali vojáci, po ulicích jezdily tanky a jejich osazenstvo se ptalo po bitevním poli, psal se 21. srpen 1968 a Československo okupovala vojska Varšavské smlouvy.

Rodiče Lucie Ledererové byli v té době ve Františkových Lázních, kde se otec léčil po infarktu. „Přijeli asi po pěti dnech a první bylo: ‚Zůstanete tady?‘ A já jsem řekla: ‚No, Tomáš se snaží dostat vízum.‘“

To se mu šťastnou náhodou povedlo velice rychle, a protože pasy už měli, stačilo jen získat povolení od ROH (Revoluční odborové hnutí). I to se jim nakonec podařilo, a tak se čtyřčlenná rodina spolu s Tomášovou matkou Anni Freiovou-Ledererovou vydala na cestu do Vídně, kde požádali o azyl.

První měsíce v novém městě byly velice těžké. V prvé řadě potřebovali sehnat bydlení a práci. Nakonec si pronajali malý dvoupokojový byt, Tomáš našel práci v továrně na klimatizaci, Lucie v jídelně. Malý Martin chodil do jeslí a téměř osmiletá Kateřina do školy, kde se velice rychle začala učit německy. 

Ze začátku se často museli spoléhat na pomoc druhých. Ať už šlo o vídeňské přátele Anni Freiové-Ledererové, kteří jim pomáhali shánět byt i zaměstnání, nebo o známé z Mnichova, kteří k sobě na čas Tomášovu matku vzali, aby si mohla vyřídit vrácení německého občanství a odškodnění za válečná utrpení.

Sametová revoluce a konec komunismu

Kontakty s příbuznými a známými v Československu Lucie Ledererová příliš neudržovala. Pravidelně se jí dařilo spojovat pouze s rodiči, po otcově smrti v roce 1970 už jen s matkou. Po jejich odjezdu se rodiče dohodli se synovcem, že mu přenechají svůj byt, který už byl pro ně zbytečně velký. „To bylo jako ten Kulový blesk, ten film od Svěráka. To bylo pět rodin, kterých byty se za jeden den stěhovaly.“

Čas od času dostávala paní Helmannová vízum, aby mohla navštívit syna v Kodani, který emigroval ještě před okupací, a dceru ve Vídni, většinou jí ho ale na poslední chvíli zase sebrali. Lucie Ledererová byla až do revoluce v Československu pouze dvakrát – poprvé na začátku osmdesátých let, podruhé v roce 1984, kdy dostala vízum na pouhé tři dny, aby mohla přijet na maminčin pohřeb.

Sametovou revoluci na podzim 1989 sledovala z televize. Když se otevřely hranice, začaly do Rakouska přijíždět autobusy plné lidí, které v jejich vlasti přes čtyřicet let utlačoval komunistický režim.