Marta Laudátová

„Když si na to člověk vzpomíná, tak si říká, že fakt musí být neskonale vděčnej té mamince a babičce, které se o nás staraly. Jednak, že v nás nepěstovaly žádnou nenávist vůči někomu. Denně jsme se za tatínka modlily, měly jsme obrázek a maminka nám to pořád říkala, pořád nás v tom ubezpečovala, že tatínek nic neudělal, že je ve vězení, ale že je tam nevinně. Ale my jsme viděly, že rodina, určitá část rodiny, že to tak nevidí. ‚Kdyby nic neudělal, tak by ho nezavřeli!‘ Takže jsme viděly i tu druhou stránku.“ – „A jako úplně prakticky nebo jak bych to řekla, lidsky, to vám přece musel tatínek chybět jako děcku.“ – „No, tak zase naštěstí jsme měly strýce, kteří se nám snažili pomáhat, nahradit, snažili se mamince ulehčit, pomoct. Když byl nějakej soud nebo když se potřebovalo někde jet, vždycky se našla nějaká teta nebo strýc, kdo jel s ní. Měly jsme pole, pěstovaly jsme si brambory, pěstovaly jsme si i obilí nebo jsme měly slepice, měly jsme kozu, měly jsme prase, snažily jsme se jako být soběstačné. Babička byla nesmírně energická, šikovná. Takže ta maminka opravdu to protrpěla a ta babička takovou tou svojí rázností opravdu nás podržela.“

„Já, když jsem s těma dětma byla doma, tak na mě ty osmdesátý léta působily příšerně. Mně to přišlo jako taková… žádný výhled, žádné světýlko na konci tunelu. Já jsem říkala: ‚Jak to s náma dopadne?‘ To každej měl svých starostí, protože měl malý děti, to jsme se moc nescházeli, to jsme se sešli třeba o Vánocích jednou. Na zprávy jsme se nedívali, protože jsme ani televizi neměli. To se dívali naši, tak se dívali třeba na Vídeň nebo na něco nebo nám něco řekli. Tak v těch starostech na toto třeba ani jsme tak nějak… ale taková tíha byla v té době.“