„V létě nastoupil, tehdy tam byl Zápotocký, že jo, přišel jako prezident a nařídil prostě krutost v těch kriminálech zmírnit. A tudíž oni, dřív vytloukali zuby a všechno možný, ale já už jsem tohleto neměl. Takže oni si našli způsoby takový, aby prostě člověka udolali duševně, a potom se zamotá do toho nějak, že prostě něco řekne, že on to nechtěl, že jo, a takový věci. To bylo... a tohleto trvalo, od února to trvalo do května, koncem května jsem měl ten výslech jaksi uzavřenej, teď mě dali pauzu, že jo, nějakou, a v červenci znova! To je asi jejich fígl, že jsem zapomněl, co jsem povídal a teďka v červenci to začli znova, jako by nic nebylo, a porovnávali to. A takhle to bylo až do září a soud jsme měli čtvrtýho, pátýho, šestýho listopadu 1954.“
„(Co nějaká korekce a tady ty záležitosti?) Tam byly korekce, tam byly korekce, to byl takovej ošklivej barák... Ale já jsem nebyl v korekci. Ale byl tam bunkr, kterej jsem viděl, tenkrát, to byla katastrofa! To byla, jak byly řízkový díly, tak to bylo betonový a bylo to tak nízký, že jsem se nemohl postavit, nahoru, musel jsem mít sehnutou hlavu a nebyla tam žádná lavice, nic tam nebylo, tekla tam voda všelijak, odněkud, a tam dali řekněme na tři dny, a nebo na pět dní, a jídlo dávali jenom jednou za den, nebo jednou za tři dny taky, to byl bunkr. Ale normální korekce byla v dřevěným baráku, to bylo taky takhle, ovšem mimo, to bylo mimo tábor a bylo to u toho velitelství, tam byla ta bouda, tam dávali tedy poloviční porci, nebo já nevím co, že jo!“
„Jednou jsem šel na chodníku a slyšel jsem hovor, ony šly za mnou, ta máma s tou dcerou, šly za mnou pár kroků a teď ona ji učila, mámu, říct ‚zmrzlina‘. No, ta máma to nemohla vyslovit vůbec. Ale ta žába jednou za mnou přišla a říká: ‚Prosím vás, já mám dotaz jeden. My ve škole čteme Babičku jako povinnou četbu ve škole...‘ A ona už mluvila dobře česky, ta holka. ‚...a tam bylo napsáno, že babička měla ve svém kapsáři vždycky něco dobrýho pro děti. A já si našla, že kapsář je kapesní zloděj, ve slovníku.‘ Tak jak tomu má rozumět?“
„...Protože musím říct, jako horníkům tam dávali chleba dost. Nesměli jsme s ním plýtvat, ale mohli jsme mít... My jsme měli udělaný prkna pod stolem, takhle zespoda, a tam jsme měli bochníky chleba. Mohli jsme si říct, o kolik jsme chtěli, víceméně. Protože oni nám dali, myslím, třičtvrtě kila nebo kolik na den, toho chleba, nebo půl kila, nebo tak nějak a my jsme ho neprobrali, protože už jsme byli zvyklí s ním hospodařit a tak jsme nebrali zásobu žádnou, aby ztvrdnul. Když někdy ho vyhodili, no tak potom tam na ně řvali, ale... (Takže jídla bylo poměrně dost?) Poměrně dost, no tak nemůžeme říct, že by byl hlad, to ne. (Mimo toho chleba jste jedli co?) No tak k snídani ten chleba byl a šlo se pro kafe, v neděli bylo bílý, v ostatní dny černý, to se přineslo na světnici a ten chleba se ukrojil, každej si mohl ukrojit kolik chtěl, a to bylo dobrý, ale to jídlo... Oni museli, když to bylo podle nějakejch norem mezinárodních, že když jsou na práci takhle, tak musejí dostat tak nějak jídla dost. No, že by bylo nějak tak hejření, to ne, ale... (A vy mluvíte o tom chlebu, vy jste nedostávali žádný teplý jídlo, třeba nějakou polívku nebo omáčku...?) V poledne jsme dostávali - na táboře, ve věznici to bylo teda katastrofální, ale na táboře, tam to bylo dobrý, bylo toho poměrně dost, nemůžu říct, že byl hlad, to se nedá říct.“
„Měl jsem infekční žloutenku a zánět ledvinový pánvičky. A když jsem přišel, tak už bylo rozdaný teplý oblečení těm, co dělali venku, a já jsem tam přišel nahoru a neměl jsem nic a to už jako nevydali. Tak jsem měl normální nepromokavej takovej ten plášť, jak bych to řek, gumák takovej, tříčtvrťák, a ponožky jsme nesměli mít, taky měl jsem akorát vonuce hadrový, že jo, no, a gumáky. (Proč jste nesměli mít ponožky?) Nesměli jsme mít ponožky prostě ne. (Nikdo to nezdůvodnil) Ne, nebyly, prostě nebylo možný, no. A takhle jsem byl nahoře, na tý hromadě, to byla vysoká hromada hlušiny, a byl jsem tam u toho pásu, který tam sype se, jak se vyvážela ta hlušina a tam byla zrovna ta největší krutá zima v roce padesátým šestým, kde tam nahoře bylo až dvaatřicet stupňů pod nulou.“
„(Co se týče těch strážných, co vás tam hlídali, co to bylo za lidi?) Co to bylo za lidi? My to nevíme, co, jakej to byl... Nemůžeme říct, že tam byli nějaký sadisti, nebo tak, to se nedá říct. Voni už taky rozlišovali, viděli, že takový ty inteligentní, že to nejsou žádný zločinci, ale některý lidi, ty strážný se na vojně jaksi dali naverbovat, byl to dělnickej kádr, tak šel. Pojďte, dejte se k SNB a budete mít zaručenejch peněz, slušnej příjem, že jo, a bude to akorát. No a to nevěděli, že je pošlou sem. No ale, já se jim nedivím, oni těžko mohli to... Když oni měli přece jenom daleko víc, než když bude dělat někde s lopatou, takže měli víc, že jo. (Takže vy jste tam nezažil nějaký případy úmyslného týrání vězňů už tady v tý době? Ono se taky asi hodně změnilo po smrti Gottwalda, že?) Tak. V tom padesátým roce to bylo tedy vošklivý, ale tady ne, no tak... (Že by tam konkrétně někdo třeba jmenoval nějakého strážného, že si na něj máte dávat pozor, že je sadista, to tam tedy nebylo?) No, pozor jsme si museli dávat v každým případě, protože jsme je neznali, že jo!“
Jiří Laube se narodil 19. ledna 1923 v obci Klapý pod Hazmburkem. Oba jeho rodiče, otec Robert Laube a matka Emilie, roz. Nedělková, se starali o dům, hospodářství a hospodářská zvířata. V červnu roku 1942 maturoval Jiří Laube na gymnáziu, a to mimo jiné i z jazyků - francouzštiny a němčiny. Studium jazyků bylo a je do dneška jeho velkým zájmem. V době války navštěvoval i kurz španělštiny. Hned po válce se oženil a dal se pracovně přeložit do Ústí nad Labem, kde pracoval na tehdejším pracovním úřadě, jako již v době války v Libochovicích. Protože byl organizován v Československé straně lidové, scházel se i v Ústí nad Labem s několika stejně smýšlejícími přáteli, což se mu stalo osudným. V únoru roku 1954 byl spolu s dalšími čtyřmi lidovci zatčen a umístěn v litoměřické věznici. Tam probíhaly ostré výslechy, a to až do začátku listopadu 1954, kdy proběhl soud. Tresty byly vysoké - Jiří Laube dostal trest doživotí, ostatní členové skupiny od 15 do 25 let vězení. Všichni se odvolali, ale odvolací soud původní rozsudek potvrdil. První čas věznění strávil Jiří Laube na Pankráci. Přidaly se různé zdravotní komplikace, operace křečových žil, žloutenka a zánět ledvinové pánvičky. Po skončení léčení byl umístěn na dole „Vojna“ v Příbrami. V té době došlo ke zrušení doživotních trestů a v novém řízení mu byl vyměřen trest 25 let vězení. V roce 1958 znovu, tentokrát na 15 let. Manželka Marie byla odsouzena na 3 roky a následně vězněna 14 měsíců v Bratislavě za to, že schůzky manžela s lidovci nenahlásila, ačkoli o nich věděla. V roce 1960 byl Jiří Laube v souvislosti s amnestií z vězení propuštěn. Poté pracoval manuálně - nejprve v papírnách ve Štětí, potom jako přidavač u zedníků v Roudnici nad Labem, kde se také rodina usadila. Vzhledem k tomu, že byl rehabilitován až v roce 1990, nemohl do té doby sehnat žádnou kvalifikovanou práci, kde by využil svou nevšední jazykovou výbavu. Do důchodu odešel v lednu 1983. Jeho koníčkem byly hlavně jazyky, zvláště esperanto. Zajímal se také o historii, filozofii a společenské vědy. Jiří Laube zemřel 18. září 2009.
Hrdinové 20. století odcházejí. Nesmíme zapomenout. Dokumentujeme a vyprávíme jejich příběhy. Záleží vám na odkazu minulých generací, na občanských postojích, demokracii a vzdělávání? Pomozte nám!
