Ljubov Pavlovna Latipová

„Bylo to v roce 1943, Němci udělali rojnici, šli v řadě po lese, se samopaly, vzdáleni od sebe na dva metry. Jak viděli, že se v lese něco pohnulo, tak stříleli. Naši věděli, Osman Kasajev věděl, už dva dny předem, že bude rojnice. Celý 121. oddíl se sebral a odešel do tábora. Podařilo se jim dostat přes řeku Druť. Kasajev byl ale až příliš sebevědomý, měl černou burku, černý plášť bez rukávů a ze sedla koně začal střílet. Jak ho viděl letec z ramy, v černé burce byl velmi dobře vidět a pilot ho zastřelil. Protože se odlišoval. Kdyby se neodlišoval od ostatních, asi by přežil.“

„Ráno v pět hodin jsem slyšela střelbu a výbuchy a pomyslela jsem si: Panebože, válka. Ještě jsem nevěděla, co se děje, ale potom všichni křičeli: ,Hurá, hurá, válka skončila!‘ To byla radost. Škola byla toho dne zrušena. Všichni vyběhli na náměstí.“

„Víte, Němci měli takové letadlo Rama, pozorovací letadlo. Spouštělo se nízko a z něho na nás házeli zápalné bomby a stříleli z kulometu. Když jsme ho třeba zrána viděli, jak letí z Mogileva, okamžitě jsme utíkali schovat se do lesa, do nějaké trubky nebo pod most. Létalo tak nízko, že bylo vidět pilota. Báli jsme se, že začne střílet a my se nestihneme ukrýt. Byli tak drzí, že někdy stříleli z kulometu pasoucí se krávy.“