Jarmila Laník

„Ano, byla jsem v Praze. A přijela jsem… Já nevím… Končilo to 24.? Ne, 27.! 24. [března 1999] začalo a 27. končilo a já jsem 28. jela nějakým minibusem. (Pamětnice se spletla, bombardování SR Jugoslávie armádou NATO skončilo 10. 6. 1999 – pozn. ed.) Byli jsme asi tři, tak jsme jeli… Já nevím, jestli jsme jeli kolem dokola, protože nebyl ten most v Novém Sadě… Ale vím, že jsem ještě viděla ty tanky, který vlastně byly z kartonu, co naši dělali.“

„V tu dobu jí v Bajina Baště všichni říkali: ‚Ty si budeš brát Čecha? Vždyť je to Němec!‘ Ale máma říkala: ‚Von není Němec, von je Slovan.‘ A ti říkali: ‚A je on pravoslavný?‘ Maminka na to: ‚Ne.‘ – ‚No tak… Cizí víra – cizí krev.’ Ale přece jen se nakonec vzali: Babička (tátova matka) přišla požádat o ruku mé maminky a asi po roce se vzali a přestěhovali do Bělehradu.“

„Plnej vagon lidí. Byl to spací vagón. Byl plný těch generálů a těch, kteří jeli na to zasedání (III. zasedání AVNOJe konané 7.–10. srpna 1945 v Záhřebu – pozn. ed.). A ráno, když jsme vstali, bylo mi asi pět let, já jsem se tam [s tátou] procházela a nevím, co se mě vše ptal ten generál, ale říkal: ‚Jesi ti pionirka? (Ty jsi pionýrka?).‘ Já jsem řekla: ‚Jesam! (Jsem!)‘ – ‚A to je tvůj táta?‘ A můj táta říká: ‚Prosím tě, nemůžeš staršímu pánovi říkat drug (soudruh), on je pán.‘ A on říká: ‚Ale ne, my jsme všichni soudruzi!‘ A já jsem řekla: ‚A jak ty můžeš Titovi říkat drug?‘ A on (generál) říká: ‚A tvůj táta zná Tita?‘ A můj táta vysvětlil, že pracoval [na opravě Bílého zámku, rezidence v Bělehradě, kde Tito žil] a že Tito tam šel, a jak se Tito s každým zdravil… a povídal, ptal se, jak to bude a tak... Tak říká: ‚Znám ho.‘ Tak ten generál řekl: ‚A pán je Čech?‘ A táta říkal: ‚No, jsem.‘ A ten se podíval na mně a říká: ‚Tak, malá, povídej – pro koho je tvůj táta? Pro Tita, nebo pro krále?‘ Táta pak říkal: ‚Mně se nohy třásly.‘ Protože naše máma byla taková… monarchistka, pořád o tom mluvila. A táta vůbec o politice nemluvil. Říkal: ‚Už jsem se viděl, jak zpívám ‚Ej, uchněm.‘ A najednou, já jsem takhle stála a řekla: ‚Moj tata nije ni za Tita ni za kralja – on je za Beneša! (Můj táta není ani pro Tita, ani pro krále – on je pro Beneše)!‘ – ‚A pán je Čech! Aha, dobře, dobře, Beneš je náš spojenec.‘ Všechno v pořádku. Táta říkal: ‚Tak ti koupím v Záhřebu, všechno co chceš!‘“ („Ej, uchněm“ - Эй, ухнем! Еще разик, еще раз / Ej uchněm, ješčo razik, ješčo raz/ – slova staré ruské národní písně /zaznamenaná v roce 1866/, kterou zpívali burlaci – ti, co vlekli lodě/vory po Volze – pozn. ed.)

„Vím, že mi povídali, že za války, když kapitulovala Jugoslávie v tom jednačtyřicátým., myslím si, že to byl 10. duben (bylo to 17. dubna 1941 – pozn. ed.), museli jsme odevzdat [československé] pasy a dostali jsme ausvajsy. Každý týden jsme se museli hlásit na rajchskomandantuře. (Ausweis - zde se myslí osobní doklad pro občany protektorátu Böhmen und Mähren. Ten umožňoval snadno překračovat hranice. Během okupace se Bělehrad ocitl na samotné hranici, kterou tvořily dvě řeky a velké přirozené překážky Dunaj a Sava – pozn. ed.). A vím, že jediné dobré bylo to, že jsme mohli do Zemunu a do Pančeva. Že jsme tam mohli nakupovat. (Tato města, vzdálená od Bělehradu asi 15 km, během války byla už v zahraničí, za řeky: Zemun ležel za Sávou, v proněmeckém tzv. Nezávislém státě Chorvatsko a Pančevo za Dunají, v okupovaném Banátu, spravovaném lokální Němci – pozn. ed.) Tam v Zemunu byl nějaký francstag, kde žili ti naši Němci, kteří se po válce vystěhovali. Takže tam jsme chodili nakupovat, přes ten starej most. Nakupovat… já nevím co, snad mouku, cukr. Až jednou… já jsem byla v kočárku... maminka mně řekla, že koupili meloun (který je v Srbsku běžný – pozn. ed.). No a jak jsem tam byla v tom kočárku, tak mi ho dali do klína. Když jsme přešli hranici, tak ten německý voják, co tam stál, řekl: ‚Co máte?‘ Máma to ukazovala. A já, malá, křičela: ‚Já nemám nic!‘ A pořád jsem sukýnku natahovala přes ten meloun a ten se smál a říkal: ‚Vím, vím, že ty nemáš nic.‘ Tak to je vše, co si pamatuji z druhý světový války.“