Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Jarmila Laník (* 1940)

• narodila se 7. dubna 1940 v Bělehradě v tehdejší Jugoslávii

• roku 1947 začala chodit do české základní školy

• v roce 1961 nastoupila jako letuška do společnosti JAT

• od roku 1965 služebně navštěvovala Československo

• vzpomíná na život české komunity v Bělehradě a spolkový život.

• roku 1993 odešla do důchodu a přestěhovala se do Čech

• v Praze zažila v roce 1999 období bombardování bývalé Jugoslávie, poté se vrátila do Bělehradu

Rodina

Jarmilin dědeček, Jan Laník, žil v Českých Budějovicích a působil jako sociálnědemokratický poslanec za jižní Čechy. Když se v tehdejší Jugoslávii vypisoval konkurs na vedení hotelu Esplanade, přihlásil se a byl vybrán. Koupil si dům a začal podnikat. Vlastnil mlýn v Záhřebu, později ji ho prý prodal. Jarmilin otec studoval vysokou školu ve Vídni, kde měl tři tety. Nakonec rodina zakotvila v Bělehradě – děda po první světové válce pochopil, že ve městě poničeném událostmi první světové války najde příležitost k uplatnění. Dostal nabídku na stavbu fasády Jugoslávského parlamentu. Potom stavěl most v Bajina Bašti na řece Drina, nakonec se podílel i na stavbě budovy jugoslávské vlády. Mezi dědečkovými spolupracovníky byli převážně lidé českého původu. Dále Jan Laník pracoval na fasádě Škarkovy vily v Deligradské ulici (dnes je to velvyslanectví Běloruska). Málo se také ví, že pracoval pro nejbohatšího Čecha v Srbsku – Karla Husníka. Šlo o ředitele továrny Moravia, která se potom jmenovala Prvi Pionir. Děda stavěl jeho dům v ulici Vojvode Brane, ale továrník měl i krásnou vilu na Dedinju.

Příjmení

I když pamětnice nosila příjmení Laníková, kvůli zjednodušení rodina užívala příjmení Lanik, protože by se to podle srbského pravopisu muselo psát jako Lanjikova, to už ale není stejné příjmení. Když se její otec ženil, dostal nové jméno Ivan. A když přišlo jugoslávské státní občanství, celá rodina se musela dostavit na policii. Jarmilin otec měl v křestním listu jméno Jan a někde měl jméno Ivan. Nechal si obě a dostal dokumenty na jméno Jan Ivan Lanik.

Není bez zajímavosti, že Jarmila se narodila v domě v ulici Sredačka číslo 2 (v té době tam byla soukromá nemocnice) a celý život žije na adrese Sredačka číslo 9. Když začalo bombardování Bělehradu, musela rodina utéct do blízkého Obrenovace. Tam s maminkou prožili válku. Její otec nepracoval, ale musel se starat o mlýn. Strýc měl obchod, který pojmenoval Darling a prodával zboží pro bělehradské dámy. Po kapitulaci Jugoslávie v roce 1941 museli odevzdat československé pasy. Každý týden se museli přihlásit do Rauskomandatury a výhodou bylo jen to, že mohli cestovat do Zemunu a Pančeva a nakoupit si tam mouku, cukr atd.

Život za války

Rodina žila v Obrenovaci, ale Jarmilin otec a strýc museli zůstat v Bělehradě kvůli práci. Přijížděli do Obranovace vlakem jednou týdně. Před koncem války se rodina vrátila do Bělehradu. Celé město bylo zničené, v domě netekla voda a před obchody byly fronty, protože všichni čekali na cukr a mouku. Život tam byl po válce velmi těžký. Na bombardování Bělehradu v roku 1944 si pamětnice vzpomíná jen částečně – na úkryty. Jarmilina babička se jednou schovala pod stolem a doufala, že ji to zachrání. Jarmila jako malé dítě pořádně nechápala, co se děje.

Otec navázal na dědečkovu práci

Jarmilin děda zemřel v roce 1941, jeho syn po válce navázal na otcovu práci a podílel se na opravě fasády Bílého paláce (Beli dvor) poškozeného válečnými událostmi. V té době v Bílém paláci žil Josip Broz Tito. Jarmila občas chodila s otcem do práce a měla příležitost Tita vidět na vlastní oči – toho si velmi vážila.

Rodinu Lanikových zvali na československé velvyslanectví v Bělehradě, když byl Den republiky. Malé Jarmile se tam líbil klavír a babička jí později klavír koupila.

Československá škola v Bělehradě

V roku 1947 začala Jarmila chodit do československé školy v Českém doměé v Bělehradě, která se v tu dobu jmenovala Masarykova škola a potom byla přejmenována na školu Jana Žižky. Učitelem byl Augustin Streit. Mezi její spolužáky patřil Vuk Petrovič[2], Stanislav Krůta[3] a později do této školy chodil i Alexandr Ilić (později byl velvyslancem SR Jugoslávie v Praze) a také Madeleine Albrightová. Ve škole zpívali české písničky, o Vánocích dostávali dárky od československé vlády. Po ukončení první třídy vláda zorganizovala výlet do ČSR. Cestovali přes Bratislavu do Prahy. Jarmila také navštívila rodinu a příbuzné v Českých Budějovicích. Nejvíce si pamatuje míč, který dostala jako dárek, protože v Bělehradě tehdy takové k dispozici nebyly.

Pamětnici dodnes nejvíc těší, když si může s vnoučaty zazpívat české písničky, které si dodnes pamatuje. V české komunitě se také provozovalo loutkové divadlo – šlo o jediné loutkové divadlo v Bělehradě. Kontakty s původní vlastí přervala roztržka mezi Stalinem a Titem. Po rezoluci v roce 1948 se lidé začali bát a dost žáků českou školu opustilo.

Jarmila po základní škole nastoupila do na běžné jugoslávské gymnázium a poté začala studovat práva. Fakultu ale nedokončila. Vedle toho navštěvovala hudební školu Stanković, hudbou se ale nikdy vážněji nezabývala.

Zabavování majetku a zbavení občanství

Po válce, v roce 1948 Jarmilin otec nepracoval a jako cizímu občanu mu zabavili mlýn a zavřeli ho. Do domu jim úřady nastěhovaly nájemnici, která s nimi žila dva roky. A ona bydlela dva roky, s dalšími „nájemníky“ se rodina potýkala ještě několik let. Nakonec  se k rodině nastěhoval Jarmilin bratranec, člen komunistické strany. Ještě jednou měli štěstí. Když otce propustili z vězení, hned si našel práci ve stavební firmě Trudbenik, která v tu dobu byla jedna z největších firem. Dokonce působila i v Československu, a tak se otec pamětnice služebně dostal do Nového Boru.

Rodině Lanikových nakonec zůstal jen byt, stejně tak i rodině strýce, kterému úřady vzaly obchod. Jarmilin otec se ke svému věznění nechtěl vracet, doufal jen, že se jim jednou majetek od státu vrátí. Nestalo se tak a Jarmila si musela v 90. letech svůj byt koupit, jinak by hrozilo, že o něj přijde. 

V roce 1951 Jarmilině otci československé orgány nechtěly prodloužit pas, a tak se Laníkovi stali apatridy (osobami bez státní příslušnosti) a dostali jugoslávské průkazy pro cizince. Pro otce to znamenalo, že nemohl být oficiálně zaměstnán a pracoval jen za honorář. Rodina se každý měsíc musela hlásit na cizineckou policii, aby jim prodloužili pobyt. V roce 1961 se konečně stali plnoprávnými jugoslávskými občany. 

První letuška na jugoslávském letišti

V roce 1961 se konala konference Hnutí nezúčastněných – sdružení států v době rozdělení světa železnou oponou více či méně nezávislých na tehdejších mocenských blocích, ve kterém hrála Jugoslávie důležitou roli. Tehdy se hledal personál pro obsluhu dopravních letadel. Jarmila se stala jednou z prvních jugoslávských letušek. Dostala práci nejprve na šest měsíců a potom jí nabídli stálé zaměstnání. Její otec tento záměr podporoval. Pracovala dva roky na letišti, potom působila jako letuška dalších 31 let. 

Kontakty s Československem

Rodina po válce nemohla cestovat do Československa, a Jarmila se tak do vlasti svých předků poprvé podívala až v roce 1965. Byla velmi šťastná, že mohla mluvit česky a díky tomu si udržela znalost jazyka. Začala pravidelně služebně létat do Československa a vždy nosila příbuzným různé zboží – papriky, sýr, kakao atd. S dopravou neměla problémy, časem se seznámila s personálem na letištích. Jarmila nejdříve přecházela hraniční linii na letišti načerno – měla s koelgy vše domluvené. Do ČSR oficiálně přiletěla až v roce 1966 jako jugoslávská občanka s jugoslávským pasem.

O českých spolcích

Když byla Jarmila mladší, Češi se potkávali v Českém domě, hráli karty. Do roku 1963 se šestkrát ročně pořádaly plesy. Jihoslované prý mohli přijít, ale jen pokud by dostali pozvánku od některého z Čechů. A také maškarní plesy se konaly jen v Českém domě.

Jarmila chodila do českých spolků díky Zoranu Müllerovi, který také pracoval v letecké společnosti JAT, jako fotograf. On byl původem Čech po mamince a mluvil česky. Tou dobou pod vedením Járy Ribnikar fungoval jugoslávsko-československý spolek[5] a Jarmila tam docházela, ale po čase svou činnost ukončil. Potom jí Zoran Müller řekl, že založili spolek jugoslávsko-československého přátelství[6] a Jarmila se do toho spolku přidala. Následně se stala ještě členkou Sokola. Po roce 2000 chodila do spolku, který vedl pan Kamarit. Pořádali přednášky, většinou o Praze, které organizoval Kamarit na „Kolaraci“[7]. Scházeli se v místnosti spolku Kolo srpskih sestara, pak většinou v hospodě Trandafilović. Měli tam hudbu, českou i srbskou. Po čase ale docházelo ke konfliktům – Kamarit chtěl své sdružení sloučit se spolkem[8] Vuka Petroviče, Vuk měl ale jiné představy, a tak celé toto snažení přišlo vniveč.

Pobyt v Čechách a bombardování Jugoslávie v roce 1999

Jarmila odešla do důchodu v roce 1993 a pak se odstěhovala do Čech. Když pamětnice tehdy zašla na velvyslanectví a požádala o vízum, řekli jí, že jej nepotřebuje, protože je Češka. Vyřídila si tedy české občanství a hned potom odjela se synem do Prahy. Tam pracovala pro obchodníky z bývalé Jugoslávie. Strávila v Čechách šest až sedm let.  

Dne 23. března roku 1999 přiletěla Jarmila do Prahy a už 24. začalo bombardování Bělehradu silami NATO. Jarmila se synem dobu náletů prožila v Praze, ale její rodina zůstala v Jugoslávii. Kamarádi jí volali, aby jim nějak pomohla. Kdo mohl, edešel do ciziny nebo na venkov. I když to nezažila, pořád sledovala, co se děje, co zbourali. Příbuzní z Obrenovace odjeli na venkov. Uvažovala o návratu do Bělehradu, ale to jí příbuzní rozmluvili, a tak zůstala v Česku až do konce války[4]. Vzpomíná si, že když po návratu do Bělehradu viděla poničenou budovu vlády, vzpomněla si hned na dědu a tátu a rozplakala se.

[1] Český dům, oficiálně Československý dům v Bělehradě (tehdy na adrese Garašaninova č. 39, poté ul. Svetozara Markovića č. 39, dnes ul. Svetozara Markovića č. 79), byl postaven a slavnostně otevřen v roce 1928, především jako budova pro československou školu.

[2] Vuk Petrović (14. 5. 1943, Bělehrad – 1. 6. 2017, Požarevac), po matce Čech, dlouholetý (13. 11. 2003 – 19.2.2015) předseda Kulturně-osvětového sdružení Čechů a Slováků v Bělehradě a České besedy Bělehrad a následně její čestný předseda.

[3] Stanislav Krůta je dlouholetým členem spolku Kulturně-osvětového sdružení Čechů a Slováků v Bělehradě, resp. České besedy Bělehrad.

[4] Bombardování SR Jugoslávie ze strany NATO trvalo od 24. března až do 10. června 1999.

[5] Šlo o Společnost přátel Srbů, Čechů a Slováků, založenou kolem roku 1991.

[6] Šlo o Společnost přátel Jugoslávců, Čechů a Slováků, která byla založena v roce 1991 a ukončila svou činnost k 30. červnu 2008.

[7] „Kolarac“, tzv. Kolarcova národní univerzita je hovorový název pro Nadaci Iliji M. Kolarca – patrně nejstarší kulturní dům v Bělehradě (viz: https://en.wikipedia.org/wiki/Ilija_M._Kolarac_Endowment)

[8] Šlo o spolek Kulturně-osvětové sdružení Čechů a Slováků v Bělehradě, který je prvním českým spolkem v Bělehradě. Češi jej založili ještě v roce 1869. Původně byl jednoduše nazván Česká beseda. Po několika letech byl ale rozpuštěn (v souvislosti s protesty rakousko-uherského velvyslanectví proti uspořádání Husovy oslavy). Byl znovu založen v roce 1885 jako Český zábavní spolek „Lumír“ (původní jméno bylo později změněno pravděpodobně proto, že mohlo připomínat politické besedy). Lumír se pak po sloučení s dalším bělehradským  českým spolkem Havlíček v roce 1920 přejmenoval na Československá obec. Ta se zase v roce 1964 při sloučení se Sdružením československých žen přejmenovala na Kulturně-osvětové sdružení Čechů a Slováků v Bělehradě. A nakonec toto sdružení v roce 2010 změnilo název na Česká beseda Bělehrad a působí pod ním dodnes.