Edith Landesmann

„Cesta trvala asi deset dní. Do Izraele jsme přijeli týden před začátkem války. Lodí jsme připluli do Haify. Můj bratr už tam na nás čekal. Vítalo nás tam hodně lidí a odvezli nás krásným vozem. Všechno bylo nové a krásné uvítání našich starých i nových známých. Byli jsme jedni z posledních před válkou. Potom přijelo hodně lidí. Když jsme měli svůj byt, z balkonu jsme viděli písek, který byl vedle silnice. Chodili po něm velbloudi. Viděli jsme je každé ráno chodit na trh. Měli zvonek a pro nás to bylo něco dočista nového, vidět na silnici velbloudy.“

„Přijel na návštěvu do Vídně a chtěl jet do Československa. Můj manžel jim tedy zařídil, aby mohli jet do Československa. Kubitschek chtěl vědět, odkud je. Manžel ho vzal jeho autem do Prahy, ale oni byli z nějaké malé vesnice. Tak jeli do té vesnice, ale nikdo už ho neznal. Ale byla to událost – ‚prezident Brazílie přijde k nám‘. Já jsem zatím s jeho paní a dcerami chodila po Vídni po nákupech. Kupovaly, co mohly.“

„Vrátili jsme se do Palestiny a za několik měsíců začala válka o samostatnost Izraele. Samozřejmě jsme se hned přihlásili, myslím, že jsem byla první děvče, které šlo k vojsku. Bydleli jsme doma, ale každý den jsme chodili do armády. On [manžel] i já. Učili jsme se chodit se zbraní. Pak vyhlásili stát. Bylo to na narozeniny mého manžela. Seděli jsme nahoře a pili trochu vína a poslouchali rádio. Byli jsme tak rádi! Na silnici všichni tančili a zpívali a my jsme také šli dolů na silnici a taky jsme zpívali a tančili. Druhý den ráno jsme vstali a slyšeli letadla. Tak jsme šli na střechu a letadla začala střílet. Manžel mě hodil na zem a za mnou na zdi byly díry. Byla to už arabská letadla, která střílela. My jsme mysleli, že jsou to naši, ale byla to arabská letadla a střílela na nás. Tak začala ta válka. Chválabohu, netrvala dlouho, bylo to ale poprvé, kdy chybělo u nás jídlo. Nebyla rýže a čerstvé ovoce a všelijaké věci.“

„... A odtud jsme jeli vlakem do Paříže. Bylo to poprvé, co jsem byla po válce v Evropě. V Palestině jsme válku necítili, jen trochu. Nebyla rýže, nebyl bílý cukr, ale jinak všechno. V Paříži jsem ráno chtěla kávu a nějaký rohlík a přišel vrchní a divil se, že chci kávu. Přinesl mi nějakou hnědou vodu. Rohlík neměl, ale přinesl mi takové keksy. To se dnes dává pejskům, je to takové tvrdé. Vrchní se mě vyptával, odkud jsem, a já že jsem přijela z Palestiny. Podivoval se, že tam máme kávu a bílé rohlíčky a nebyla tam válka. Díval se na mě, jako bych přišla z nějaké hvězdy.“

„Přišel Hitler a najednou jsme byli lidé druhé kategorie. Nesměli jsme do parku, přišlo léto, nesměli jsme na plovárnu, do kina, v parku jsme si nesměli sednout na lavičky a také v tramvaji jsme nesměli jet. Já jsem stejně chodila pěšky do školy, ale otec pracoval v továrně v Obřanech a tam nemohl jít pěšky, bylo to daleko. Tak dostal povolení a každé ráno přijel vůz od gestapa a vzali ho do továrny a odpoledne ho zase přivezli zpět. Maminka stála u okna celé odpoledne. Měli jsme pokoj s šesti okny kolem dokola. Ona chodila od jednoho k druhému a vyhlížela, jestli už táta přijde. Každý den měla strach, že gestapo ho už nepřiveze. Maminka z toho všeho ztratila hlas. Nemohla mluvit. Bylo to v době, kdy jsme potřebovali všechny ty papíry, abychom mohli vycestovat. Otec nemohl zůstat doma z továrny a maminka neměla hlas, nemohla mluvit. Tak mě poslali do těch úřadů. Bylo mi dvanáct let. Měla jsem velký strach, ale šla jsem do těch úřadů gestapa. Ale byli ke mně milí. Nekřičeli na mě a dali mi papíry, které jsem potřebovala.“