Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Edith Landesmann (* 1926)

• narodila se 5. ledna 1926 v Brně

• pochází z židovské rodiny

• otec Karel Stiassný byl ředitelem textilní továrny Essler v Obřanech

• otec předsedou židovské tělocvičné jednoty Makkabi v Brně

• matka měla obchod s textilním zbožím

• v srpnu 1939 se rodině podařilo legálně vycestovat do Palestiny

• otec měl hned od začátku práci v Ramat Gan, nedaleko Tel Avivu

• pamětnice se vyučila švadlenou

• rok žila v kibucu Ramat David

• v roce 1946 se provdala za Roberta Landesmanna, uprchlíka z Vídně

• byli aktivní v ilegální židovské vojenské organizaci Hagana

• účastnili se bojů o samostatný Stát Izrael

• pracovala v generálním štábu v Ramat Gan, kde spravovala kartotéku izraelských vojáků

• začátkem 50. let Landesmannovi přesídlili do Vídně

• manžel pracoval u letecké společnosti Panair do Brasil jako zástupce pro střední a východní Evropu

• Edith porodila dva syny

• s rodinou zůstali natrvalo v Rakousku

• byla prezidentkou WIZO (Women‘s International Zionist Organization).

• v 80. letech začala pracovat jako průvodkyně a delegátka pro zahraniční turisty

Není sporu o tom, že 20. století představovalo pro židovské obyvatele Evropy období z nejtragičtějších. O to překvapivější je setkat se s člověkem, jehož životní příběh popírá běžné představy a je vyprávěn s úsměvem a vědomím vděčnosti za prožitá léta. Léta, která byla přes všechna protivenství šťastná. Právě takové jsou osudy jedné sympatické dámy, s níž vás chci seznámit.

Dětství v prvorepublikovém Brně

Paní, kterou znám jako Edith Landesmann, se narodila 5. ledna 1926 v Brně jako Edita Stiassná. Těch třináct let, co zde prožila, se do její paměti zapsalo jako krásné období dětství, ovlivněné hojnými společenskými aktivitami rodičů a předním postavením otce, Karla Stiassného, v tamější židovské obci. „Když mi bylo sedm roků, přála jsem si, abych měla jeden večer doma oba rodiče,“ říká pamětnice. To ale nebylo vůbec jednoduché. Maminka se věnovala svému obchodu s textilním zbožím, působila v sionistické charitativní organizaci WIZO, tatínek byl spoluzakladatelem a předsedou židovské tělocvičné jednoty Makkabi v Brně, členem lóže B’nai B’rith, zasedal ve školní radě a především šéfoval textilní továrně Essler v Obřanech. Díky tomu se znal také s rodinou bohatého průmyslníka Alfreda Löw-Beera, takže malá Edith měla nejen možnost podívat se s rodiči do jeho přepychového sídla v Černých Polích, ale byla na návštěvě i v sousední vile Tugendhat, patřící rodině jeho dcery. Tehdy se jí tam pranic nelíbilo, teprve později se naučila oceňovat moderní architekturu. Mezi rodinné přátele patřil mimo jiné také známý malíř Ludwig Blum.

Edith i její o čtyři roky starší bratr Kurt navštěvovali židovské školy, kde se vyučovalo v češtině. Byli zvyklí hovořit česky i doma, zatímco rodiče na ně mluvili německy. Jasně si uvědomovali svoji židovskou identitu: „Cítili jsme se jako Židé v Československu.“ Své židovství chápali především národnostně, slavili židovské svátky, ale nevedli košer domácnost a rozhodně neplánovali aliju, přesídlení do Palestiny. Osud to však nakonec zařídil jinak... Zatím Edith prožívala nerušené dětství plné her, výletů a slunečných prázdnin. Měla spoustu přátel a ve škole platila za hvězdu. Dobře se učila a věděla, že díky tatínkovi jí leccos projde. Jednou se se spolužáky například smluvila, že vůbec nepřijdou do školy, a jak řekli, tak udělali...

Schyluje se k válce

Patnáctý březen 1939 byl přirozeně šok. Edith do té doby nikdy neměla pocit, že by jako Židovka byla něco víc nebo míň než druzí. Teď se však na ni i na její blízké začala uplatňovat zcela jiná měřítka než na ostatní. Otce vyhodili z práce, ale protože zjistili, že je pro podnik nepostradatelný, přijali ho po pár dnech zase zpátky. Rodina však žila v neustálém strachu, že se jednoho dne domů nevrátí, takže maminka z toho všeho rozčilení ztratila hlas. Na výloze jejího obchodu se hned v první den protektorátu objevila kresba postavy s židovským nosem a nápisem: „Židi, běžte do Palestiny!“ Přesto se okupanti, lační po zboží v Německu tehdy nedostatkovém, nezdráhali u ní nakupovat jako diví, takže za pár dní byl obchod prázdný. Jen peníze prý nikdy neviděla...

Potkalo je však štěstí v neštěstí. Továrna, v níž Karel Stiassný pracoval, hodlala otevřít pobočku v Palestině a hledala někoho, kdo by se stal jejím vedoucím. Otec využil příležitosti, na dané místo se přihlásil a získal tím přistěhovalecký certifikát pro sebe a svoji rodinu. Bylo však nutné vyřídit další administrativní záležitosti okolo odjezdu. Sám chodil do zaměstnání, jeho žena nemohla mluvit, Kurt byl už od roku 1938 v Palestině, takže úkol obejít okupační úřady připadl tehdy třináctileté Edith. Svoji úlohu zvládla na výbornou a v polovině srpna mohla s otcem i matkou opustit protektorát. Protože to bylo ještě v časech míru, směli si s sebou vzít všechno kromě peněz a cenností a Evropou projížděli jako normální cestující, dokonce první třídou. Přesto měli strach. Po cestě vlakem do Terstu objevila na hranicích německá kontrola u pamětnice prstýnek, který musela odeslat zpátky do Brna. Je trpkou ironií, že když se po válce do Brna vrátila, většinu příbuzných již nenašla, zato prsten tam byl.

Země zaslíbená

Když po několikadenní plavbě dorazili do přístavu v Haifě, čekal je tam Kurt a řada přátel z Brna. Připluli doslova na poslední chvíli, do vypuknutí války zbýval pouhý týden... Palestina se pro Edith stala plnohodnotným novým domovem. Otec měl hned od začátku práci v Ramat Gan, nedaleko Tel Avivu, takže byli schopní pomáhat jiným, kteří takové štěstí neměli. V jednu chvíli se s nimi v jejich třípokojovém bytě tísnilo několik dalších rodin.

Pamětnice zvládla po šestitýdenní intenzivní výuce hebrejštinu natolik, že mohla chodit do školy s místními dětmi. Dokončila povinnou školní docházku, vyučila se švadlenou a přemýšlela, co dál. Byla členkou levicového mládežnického hnutí Gordonia a stále více ji lákal prostý život v kibucu, kde všichni společně žijí z výtěžků práce každého člena. O tom ale nechtěli rodiče ani slyšet. A tak se stalo, že spolu s přítelkyní Ruth jednoho dne utekla z domova. S partou dalších chlapců a děvčat žila rok v kibucu Ramat David. Starala se o společné ošacení a vyráběla ovčí sýr. Přestože to byla tvrdá práce a podmínky tam panovaly více než skromné, Edith byla šťastná. V Evropě zuřila válka a nedostatek, ale oni v Palestině zažívali hezké chvíle v kruhu přátel, byli plní ideálů, byli mladí... O osudech svých blízkých, které zanechali doma, nic nevěděli.

Po návratu z kibucu poznala pamětnice svého budoucího muže Roberta Landesmanna, kterému nikdo neřekl jinak než Bobby. Z rodné Vídně uprchl před válkou do Palestiny, zatímco zbytek jeho rodiny se dostal do Brazílie. Bobby byl jako ona sionista. Když válka v květnu 1945 skončila, radostně tehdy pochodovali ulicemi Tel Avivu a nesli transparenty s podobiznami Roosevelta, Churchilla a Stalina.

Z války do války

Šťastný obrat „velkých dějin“ následovaly také události v osobním životě. Edith se v říjnu 1946 za Bobbyho provdala, stala se z ní paní Landesmann a odcestovala s ním do Brazílie za jeho rodinou. Po cestě se mladí manželé zastavili v Paříži, kde strávili líbánky. Poprvé od konce třicátých let oba vstoupili na starý kontinent. Byla to jiná Evropa, než jakou znali, chudá a zničená. Po tříměsíčním pobytu v Riu de Janeiro se vraceli po moři. Na lodi se pamětnice poprvé v životě setkala se ženou, která přežila koncentrační tábor. „Tomu se nedalo vůbec věřit, co vykládala. Nikdo z nás v Izraeli nemohl uvěřit, co ti lidi zažili, zatímco nám se dařilo tak dobře.“ Při zpáteční cestě se Landesmannovi zastavili v Československu, kde se setkali s hrstkou příbuzných pamětnice, kteří válku přečkali.

Už to ale nebylo její Brno, cítila, že svůj domov má v Palestině, jež byla stále britským mandátem. Teď byl ovšem nejvyšší čas se tam vrátit, protože se schylovalo k boji za židovskou nezávislost a u toho Edith ani Bobby rozhodně nemínili chybět. Oba se horlivě zapojili do aktivit Hagany, ilegální židovské vojenské organizace. Pamětnice byla jednou z vůbec prvních žen, které tehdy do armády vstoupily. Brity vnímali jako utlačovatele, coby přesvědčení sionisté se ztotožnili s programem kruhů usilujících o samostatný stát. Slavným dnem pro ně byl 29. listopad 1947, kdy se zatajeným dechem seděli u rádia a poslouchali přenos hlasování Valného shromáždění OSN. Když bylo jasné, že většina zemí hlasovala pro rozdělení Palestiny, vyšli do ulic, zpívali a tančili.

Pravý boj měl ale teprve začít. V první den samostatnosti v květnu 1948 je vzbudil hluk palestinských letadel. Přímo nad jejich hlavami začaly létat střely! Edith tehdy pracovala v generálním štábu v Ramat Gan, v jejím sousedství sídlil například David Ben Gurion, pozdější první izraelský premiér. Přestože byla těhotná, nemohla ze služby odejít, takže až do osmého měsíce chodila do práce, kde spravovala kartotéku izraelských vojáků. Syn Uriel se narodil uprostřed bojů, kdy byla nemocnice plná zraněných z války.

Křížem krážem po celém světě

Druhý syn Michael se narodil o tři roky později, kdy mladá rodina pobývala opět v Brazílii kvůli Bobbyho pracovním záležitostem. Tomu se podařilo na sklonku čtyřicátých let uchytit v Evropě, takže jejich novým domovem se stala Vídeň. Na přechodnou dobu, jak si tehdy mysleli. Bobby získal práci u letecké společnosti Panair do Brasil, stal se jejím zástupcem pro střední a východní Evropu. Díky tomu mohli Landesmannovi cestovat po celém světě a jako VIP hosté se podívat do míst, kam se tehdy dostal jen málokdo. V roce 1956, jen několik dní po vypuknutí maďarského povstání, byli v Budapešti, zhruba v téže době navštívili i Moskvu.

Sami si také zvykli přijímat ve svém vídeňském bytě četné hosty, zejména z Brazílie – členy vlády, různé magnáty a jejich manželky. Vrcholem byla návštěva brazilského prezidenta J. Kubitscheka. Edith s úsměvem vzpomíná, jak jeho ženu a dceru prováděla po Vídni. „Ty kupovaly, co mohly.“ Bobby také zorganizoval soukromou cestu prvního muže Brazílie do Čech, kde měl své kořeny. Za to a za další zásluhy pak obdržel brazilské státní vyznamenání.

Léta plynula, děti rostly a pamětnice cítila, že by se ráda věnovala něčemu smysluplnému. Chtěla pomáhat druhým, kteří neměli v životě takové štěstí jako ona. Stala se proto po vzoru své maminky aktivní členkou WIZO a dotáhla to až na post prezidentky pro Rakousko. Pořádala různá společenská setkání, při nichž vybírala peníze na dobročinné účely putující do Izraele. Ten nikdy nepřestala považovat za svůj domov, přestože s manželem a dětmi zůstala již natrvalo v Rakousku. V osmdesátých letech také začala pracovat jako průvodkyně a delegátka pro zahraniční turisty. Cestovala s nimi do mnoha zemí, a to až do svých šestasedmdesáti let.

Nyní (2014) žije s manželem v Zentru Maimonides, domově pro seniory zřízeném vídeňskou židovskou obcí. Stále je velmi aktivní – věnuje se malování obrazů, setkává se s přáteli, hraje bridž. S přesvědčením říká: „Myslím, že jsem měla velice šťastný život. Vždy se mi dařilo dobře, byla jsem na slunečné straně.“ Její nevšední životní příběh je plný optimismu a radosti, kterých je dnes tolik zapotřebí. Proto nesmí upadnout v zapomnění.

Brno, Hybešova ulice, č. p. 43

V budově dnes patřící fakultní nemocnici se v letech 1924–1941 nacházelo židovské reformní reálné gymnázium. Bylo tehdy jedinou židovskou střední školou v Čechách a na Moravě. Jako profesoři zde vyučovaly mnohé kapacity ve svých oborech, jako například sociolog Bruno Zwicker, spisovatel a filozof Oskar Epstein či akademický malíř Otto Ungar. Studoval zde také například významný český historik František Graus. Gymnázium zaujímalo zásadní místo v rozvoji židovského meziválečného kulturního života a vzdělanosti.

Gymnázium navštěvovala od září 1936 až do odjezdu do Palestiny také Edith. Ráda vzpomíná na své tehdejší spolužáky a profesory. Jejím třídním byl Erich Blau, později Miroslav Hrdlička. Na hebrejštinu měli Leopolda Schnitzlera, kterého měla ráda pro jeho milou povahu. Naopak si příliš nevážila němčináře a francouzštináře Julia Morgensterna, jehož spolu s dalšími nezbednými studenty častovala přezdívkou „profesor Husa“. Pamětnice byla oblíbenkyní Otto Ungara, kterého měli na kreslení a matematiku. Měl kabinet plný obrazů aktů, kam proto chlapci ze třídy rádi chodili...

Z Körnerovy ulice, tehdy Blatné, kde s rodiči bydleli, docházela pamětnice do školy pěšky. Sem jako obvykle vedly její kroky také 15. března 1939. Město bylo plné červených praporů s hákovým křížem a Edith se celou cestu plížila podél zdí, protože měla strach. Vyučování probíhalo i v tento den, ale pro vážnost situace pustili učitelé studenty domů dřív.

Z dvaatřiceti spolužáků přežilo válku včetně ní dvanáct. Jedním z nich byl František Lampl, který se později prosadil v Anglii jako podnikatel ve stavebnictví a získal šlechtický titul. S bývalými spolužáky z gymnázia udržuje pamětnice kontakt dodnes.

 

Poznámka: kapitola o gymnáziu čerpá z publikace: Klenovský, Jaroslav: Brno židovské. Historie a památky židovského osídlení města Brna. Brno 2002.