Pavel Lagner

„Na nás se to tlačilo od toho Národního divadla a, no, až ve chvíli, kdy, já jsem si dlouho neuvědomoval, i když jako lidi křičeli, že zezadu jsou jako antony, že vod Národní třídy, že to tam jako zavřeli, tak já jsem si dlouho neuvědomoval, vo jakej průšvih vlastně se jedná, já jsem si prostě myslel, že vyprudíme ty policajty v těch plexisklech, vono nás jako… budeme zvonit klíčema, zazpíváme si hymnu, všechno, a votočíme to a půjdem. A naopak jsem byl spíš jako překvapenej, díky tomu patnáctýmu listopadu, kde, kde nás seřezali jak malý koně, že vlastně nikdo nic nedělá toho sedmnáctýho. Poměrně dlouho jsem si to myslel, a no… a najednou se začaly vozývat hlasy, že nás, že nás tlačej zezadu, a když už to bylo jako nesnesitelný, ten tlak, tak já jsem, tak jsme začali chtít utíkat tím podloubím, že jo, a já jsem myslel, že zdrhnu do Mikulandský a že tamtudy se jako prosmyknem. No, ale to už se nepovedlo. Tam teda jako nám to spočítali jako za všechny a za všechno předtím. No. A to už jako… o to větší ten šok byl. Že nás úmyslně nenechali odejít. To pro mě, to pro mě bylo už tak, tak za čáru, už to byla ta demonstrace, byla několikrát, několikátá takhle jako strašlivá, a měl jsem pocit, že se to stupňuje, že ten, že ten jejich… ta jejich zběsilost je čím dál tím větší, že už jako hraničí s hysterií, že jsem vůbec nevěděl, co mám dělat, mně bylo jenom vzteky do plá… do breku, sednul jsem si u Slavie na schody, do kavárny Slavie, tam se ke mně, tam se ke mně… u mě vobjevili nějaký mý spolužáci, no a já jsem jim řek, že za těchhletěch okolností prostě nebudu studovat na DAMU.“

„Ten si pamatuji, jako by to bylo včera. Mně bylo sice deset jedenáct let, ale pamatuju si to, protože jsme nešli do školy, máma nechtěla, abychom šli do školy, omluvila nás kvůli něčemu, protože se tam odehrávaly policejní manévry, a já si pamatuju, že ten randál, ten rachot, ten hluk těch vrtulníků a motorek byl tak velkej, že i v tom bytě to bylo nesnesitelný. A já jsem se tam chtěl, myslím, že i brácha, že jsme se tam chtěli utíkat jako podívat, ale tak to nám samozřejmě zakázali. Takže, já jsem na ten pohřeb… jsme samozřejmě nemohli jako kluci, ale pamatuju si díky tomu obrovskýmu hluku a tomu, jak naši byli zoufalí, jak byli nešťastný z toho, co se stalo. A to, že ho ani… ani pohřbít ho nenechali v klidu. Tu bezmoc a ten vztek mých rodičů společně s tím hlukem, to se mi tak vrylo do paměti, že si ten pohřeb opravdu pamatuju.“