Pavel Lagner

„Ten si pamatuji, jako by to bylo včera. Mně bylo sice deset jedenáct let, ale pamatuju si to, protože jsme nešli do školy, máma nechtěla, abychom šli do školy, omluvila nás kvůli něčemu, protože se tam odehrávaly policejní manévry, a já si pamatuju, že ten randál, ten rachot, ten hluk těch vrtulníků a motorek byl tak velkej, že i v tom bytě to bylo nesnesitelný. A já jsem se tam chtěl, myslím, že i brácha, že jsme se tam chtěli utíkat jako podívat, ale tak to nám samozřejmě zakázali. Takže, já jsem na ten pohřeb… jsme samozřejmě nemohli jako kluci, ale pamatuju si díky tomu obrovskýmu hluku a tomu, jak naši byli zoufalí, jak byli nešťastný z toho, co se stalo. A to, že ho ani… ani pohřbít ho nenechali v klidu. Tu bezmoc a ten vztek mých rodičů společně s tím hlukem, to se mi tak vrylo do paměti, že si ten pohřeb opravdu pamatuju.“

„Já jsem se nikdy nedozvěděl pravou příčinu a nikdy jsem se nedozvěděl, proč právě na mně mají zájem, protože si myslím, že jsem nebyl ničím nijak výjimečnej, nijak jsem hlasitě nedával najevo svý názory, nic jsem, až do DAMU, nikdy nepodepsal, nějaký prohlášení, byl jsem podle mě normální, vobyčejnej člověk, kterej akorát chodí do kostela a není v SSM. Ale takovejch byly určitě tisíce, desetitisíce. A v roce devadesát jsem si říkal, že pojedu do Pardubic nebo kde to tenkrát bylo, nevím, ale že se pojedu podívat do svazků, abych to zjistil. Ale potom jsem si to rozmyslel a řek jsem si, že to vlastně nechci vědět, protože se nechci dozvědět jména, u kterejch by mně to třeba bylo strašně líto, a že třeba dodneška jsou lidi, mí kamarádi, a já nechci, pokud to, pokud, třeba ne, ale pokud to byl někdo z mejch kamarádů a dodneška je můj kamarád, tak já ho nechci ztratit. Protože ten, ten, ten nátlak potom, ta… to každotýdenní vyslýchání bylo tak strašně nepříjemný, že pokud někdo podlehnul, tak já jsem mu už dávno vodpustil, protože kdyby to trvalo dýl, tak já bych taky podlehnul. To se nedá vydržet.“