Marie Kyselová

„Najednou se objevil chlapík, no říkám, my jsme se tam navzájem neznali, možná že se znali pár...ta rodina mezi sebou, ale jako cizí lidi jsme neznali nikoho. No a oni tam normálně začali...ten chlapík měl takovou aktovku a vyndal z ní dvě flašky a hodil je přes ten plot a ony, jak dopadly na zem, tak začaly hořet. No a vtom z těch postranních ulic vyrazili – řekla bych – těžkooděnci. Poněvadž měli štíty, měli helmy, a vyklízeli to tam. A já, když jsem si tohle uvědomila a vzpomněla jsem si, že doma mám maminku a dítě, narodilo se v roce 64 v červenci a tohle bylo v roce 68 v srpnu, že jo, tak čtyřleté. Tak na nádraží, zaplaťpánbůh, jsem chytla poslední vlak, který byl propuštěn do Československa. Takže já jsem ráno nějak v pět byla v Pardubicích na nádraží.“

„Vzhledem k tomu, že jsem po mateřské přešla ze Stavebního podniku města Pardubic na ten okresní národní výbor, tak na stavebním podniku to byl takový ‚rodinný podnik‘, kde byli většinou všichni bývalí živnostníci a tak dále a lidé, kteří tam dělali, sice třeba možná byli v komunistické straně, to já nevím, to jsem nikdy nebyla, ale nebrali to rozhodně tak moc vážně. A když já jsem přešla na ten okres, tak jsem byla zvyklá oslovovat: ‚Dobrý den‘ a ‚Pane/Paní‘, a bylo mně právě vzkázáno tím tehdejším tajemníkem, že na okresním národním výboru se zdravíme: ‚Čest práci‘ a oslovujeme se: ‚Soudruhu‘ a ‚Soudružko‘, no.“

„Tam tatínkovi prostě řekli, že po gymnáziu jako z rodu Schmoranzů nemám nárok, i když možná, že tam to ani nebylo až tolik z nějakých důvodů třeba toho, že jsem byla ze živnostenského rodu, ale tam ještě hrálo roli, že prostě Schmoranzová ze Slatiňan neměla nárok, poněvadž tam byl nějaký osobní zájem tehdejšího ministra školství Zdeňka Nejedlého, který právě s tím Gustavem Schmoranzem [tatínkův strýc a opatrovník], který vedl Národní divadlo kdysi v těch dávných dobách, de facto v dobách studií Zdeňka Nejedlého. Tak ten, zkrátka a dobře, nějak měl osobní zájem, že prostě Schmoranzovi už dál nemůžou, ze Slatiňan Schmoranzovi, tak. No, tatínek mně to tenkrát už vysvětlil, tak jako říkal: ‚To víš, děuče, v tomhletom hrajou různý takový záležitosti a může tam bejt i tohleto, a podívej, maminka už je poměrně v letech,‘ – maminka byla 1906, že jo, rozená – ‚tak maminka je poměrně v letech, já už můžu tady taky každou chvíli skončit a maminka by to asi neutáhla, kdyby tě měla někde držet třeba na vejšce.‘ Jinak jsem byla předem jako celou dobu připravována pokračovat v rodové tradici na architekturu, že jo. Na stavitelství. No. No a to už bylo v letech, kdy mně bylo kolik, sedmnáct, tam už byly nějaké ty známosti, já jsem teda konkrétně měla od patnácti studentskou lásku. No a tak já jsem se přes to přenesla jako taková dost dobře. Pro mě takový špatný přístup k tady těm nepřízním spíš byl po roce 1968.“

„Když byla měnová reforma, kterou jsem já teda taky nepochopila, na mě to dělalo dojem, jako že to bude lehčí počítání, tak bral tisíc korun [tatínek]. Jak jsem právě říkala, že bych strašně ráda jela na nějaký ten letní tábor, na který moji spolužáci normálně jezdili, že jo. Tak mně dovolili dát přihlášku, ale přišel mně výměr a ten výměr činil za ty tři neděle toho tábora 999. A můj tatínek, který měl předtím, teda před měnovou reformou, 5000 měsíčního platu, tak po měnové reformě, která se přepočítávala 1:5, měl 1000 korun. No tak rodiče mně vysvětlili, že není možné, aby dali z toho platu 999 korun poplatek za mé umístění na tři neděle, poněvadž z něčeho že musíme žít. A to bylo takové to první setkání, které jsem absolvovala vlastně ve vztahu k tomu tehdy propagovanému správnému přístupu vůči všem. Že si všichni jsou rovni a tak dále.“

„Jako dítě takové bezprostřední zážitky špatné nemám, poněvadž rodiče mě prostě toho všeho chránili, já o tom vím spíš z doslechu, co se dělo, a jako takový nezapomenutelný zážitek ve mně je, že jsme se vracely od babičky, kde jsem byla s maminkou schovaná, z těch Zaječič, a dostaly jsme se vlastně do proudu uprchlíků z východu, kteří utíkali před Rudou armádou.“

„Tatínek, ten byl synem Jana Schmoranze, jednoho ze synů starého pána Františka Schmoranze staršího, a tatínek se narodil v roce 1896. Rovněž tam nakonec vyrůstal v neúplné rodině, poněvadž jeho otec Jan Schmoranz, mimo jiné jako velitel hasičů, se nachladil při hašení požáru, a poněvadž měl cukrovku, což v té době ještě nebyly na to léky, to se udrželo pouze nějakou tou dietou, tak potom při tom hašení požáru, tak dostal prudký zápal plic a zemřel.“