Mojmír Kyselka

„Moje maminka byla relativně tvrdá ženská. Ona si na to zvykla tím tvrdým mládím u těch vychovatelů, jednak soužitím s otcem a taky tou povahou a viděl jsem ji dvakrát plakat, když padaly popravčí salvy z Kounicových kolejí, když se střílelo po heydrichiádě, to se střílelo hlasitě, aby lidi měli strach. Potom plakala podruhé, když viděla začátkem června v roce 1945 ty stařičké Němce v ponožkách, když je vyhnali a oni šli pochod smrti. Kdy jich tam zůstalo tvrdých přes sedm set. Tak to jsem ji viděl plakat. Takže vidíte, že jí bylo jedno, kdo způsobil tu nespravedlnost, ale bylo jí líto těch lidí.“

„I na naší zastrčené ulici se objevili skopčáci v zelených pelerínách a hlavně jsem po té okupaci začal chodit do školy a naši mi do klopy podzimního kabátku zapíchli vlaječku z korálků, československou vlaječku, asi z nějakého vlastenectví, a já jsem se vracel podél domečků pivovarníků a tam mě uviděla mladá Němka. A když viděla tu vlaječku, tak ona na mě zavolala: ‚Komm her!‘, a tak jsem k ní přišel a ona mně vrazila pár facek, vlaječku zadupala do kanálu a já už jsem s brekem utíkal domů a věděl jsem, že moji rodiče jsou ohroženi gestapem. Potom se ulice začaly zelenat německými vojáky a důstojníky, ale jinak byl klid. Byly razie na Židy, to maminka zažila, ale jinak úplný klid.“