Jiří Kynos

„V roce 1959 nám v rámci takzvané akce S zavřeli tatínka. Odůvodnili to tím, že já a můj bratr jsme pobírali stipendium, na které jsme ovšem měli řádný nárok. V roce 1960 vyšla vyhláška ministerstva školství, podle které se dětem z živnostenských rodin nemělo poskytovat stipendium, tu na nás použili, i když jsme stipendium pobírali do roku 1959. Udělali u nás domovní prohlídku, sebrali nám sbírku obrazů a veškerý majetek. Tatínka odsoudili na dva a půl roku, musel pak nastoupit do Příbrami, a když se v roce 1962 vrátil, řekl: ,Přežiju-li osm deset let, jsem z toho venku, poněvadž lidem, kteří tímto zařízením prošli, se do deseti let tvoří nádory.‘ Druhého srpna 1968 v půl osmé ráno zemřel a v půl desáté přišla od Nejvyššího soudu úplná rehabilitace. Otec Pavla Rychetského totiž v roce 1965 tento případ otevřel jako do nebe volající. Otce rehabilitovali, ale majetek nám vrátili až v roce 1989.“

„Bylo nám řečeno, že když zaběhneme čtyřikrát sto metrů pod čtyřicet sekund, pojedeme na olympiádu. V tu dobu byl světový rekord něco přes 39 vteřin. Poslední šanci jsme měli v září 1964, kdy se konalo mezistátní utkání v atletice na Strahově. Závodili jsme s Maďary. Běžela se závěrečná štafeta, Maďaři vyhráli řádově o metr, na tabuli se objevili výsledné časy: Maďarsko – 39,8, Československo – 39,9. Běželi jsme v sestavě Pepík Votrubec, Josef Trousil, já a Vilda Mandlík. Říkal jsem: ,Vešli jsme se do limitu, pojedeme na olympiádu do Tokia.‘ Jenže Maďaři začali protestovat, že prý vyhráli víc než o metr a že mají mít 39,7, což pro ně byl nominační limit. Vidím to jako dnes: pan doktor Kantůrek, vrchní rozhodčí, vzal houbu, Maďarům nechal 39,8, nám svévolně smazal 39,9 a napsal 40. Tak jsme, jak se říká, ostrouhali mrkvičku a zůstali jsme doma.“