„A tak mi tanou na mysli verše našeho básníka Viktora Dyka Země mluví: ‚Kterak jsi zapomněl dědičný na díl? Kterak jsi váhal a kterak jsi zradil? Jak možno kletý čin provésti vědomky? Sebe jsi zradit moh. Ale své potomky? Dokavad dýchal jsi, proč jsi se vzdal? Čeho ses bál? Co je to smrt? Smrt znamená jít ke mně. Tvá matka země otvírá náruč: možno bys jí zhrd? Poznáš, jak je země měkká pro toho, který splnil, co čeká. Prosím tě, matka tvá: Chraň si mne, synu! Jdi, třeba k smrti těžko jdeš. Opustíš-li mne, nezahynu. Opustíš-li mne, zahyneš!‘“
„Chodili z okresu poskoci, tak jsme jim říkali; takzvaní poskoci, kteří čekali před domem, než přijedeme z pole kolem osmé hodiny, udření po celodenní práci. Přišli do maštale a dívali se, kolik nadojíme, jestli nemáme schovaný někde mlíko, máslo nebo něco takovýho. Až jednou se maminka tak rozčilila, že říkala: ‚Jestli neodejdete, tak vás probodnu těma vidlema.‘ A měla ty vidle v ruce. Tak byla rozčilená, že by to pravděpodobně asi udělala. A ještě bysme se dostali do problémů...“
„Po prázdninách začal na fakultě studovat práva, pak přišel únor 1948. A už zase další čistky. Protože studenti, kteří nebyli z dělnických rodin nebo neměli ten světový názor materialistický, tak vůbec neměli šanci studia dokončit. I učitelé, kteří nebyli zrovna pro komunistický režim přízniví, byli vyhazováni. Takže zkoušející vzkázal na konci prázdnin v roce 1948: kdo může, ať se připraví na státní zkoušky – to je poslední termín. Oni už sami tušili, že žáci nebudou mít šanci dostudovat. Manžel říkal, že se mu nezdálo, že by byl dostatečně připraven, ale i tak to risknul. A ti ostatní spolužáci, kteří byli takoví víc bázliví, kteří si mysleli, že neprojdou, tak se už k vysokoškolskému titulu nedostali.“
Dobromila Kvasničková vyrůstala na statku v Chrášťanech u Hulína, kde její rodina vlastnila hospodářství střední velikosti. Chodila do měšťanky v Hulíně a potom šla na jednoletou zemědělskou školu do Litenčic. Po roce 1950 začala represe soukromých zemědělců v rámci nucené kolektivizace. Důsledkem bylo vystěhování rodiny na Vysočinu a zabavení veškerého majetku místním JZD. V té době navíc finanční situaci ztížila měnová reforma, která byla zavedena v roce 1953. V roce 1958 se pamětnice vdala a spolu s manželem a celou rodinou se přestěhovala do Jihlavy. Maturitu si dokončila ve dvaačtyřiceti letech. Zabavený majetek byl po revoluci rodině vrácen v restitucích, statek se však nacházel ve velmi špatném stavu. Dobromila Kvasničková má čtyři děti a stále bydlí v Jihlavě.
Hrdinové 20. století odcházejí. Nesmíme zapomenout. Dokumentujeme a vyprávíme jejich příběhy. Záleží vám na odkazu minulých generací, na občanských postojích, demokracii a vzdělávání? Pomozte nám!
