Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Dobromila Kvasničková roz. Kopečná (* 1936)

• narozena v roce 1936 v obci Chrášťany u Hulína

• v roce 1951 – ukončila měšťanskou školu v Hulíně

• pokračovala na jednoletou zemědělskou školu v Litenčicích

• 5. května 1953 – rodina vystěhována do Sedlatic na Vysočině, zbavena majetku

• v roce 1958 se vdala

• v roce 1960 byli oba manželé zaměstnáni v Jihlavě

• čtyři děti, po mateřské nastoupila jako prodavačka v obchodě

• 1973 – přihlásila se na střední ekonomickou školu, maturovala ve dvaačtyřiceti letech

• v roce 1992 stát vrátil rodině v restituci majetek

Dobromila Kvasničková se narodila na statku v malé obci Chrášťany u Hulína, kde její rodina vlastnila hospodářství střední velikosti.[1] Celé hospodářství tehdy fungovalo bez mechanizace, a proto se pole obdělávala s pomocí koní. Na statek patřili také pomocní pracovníci: služka, která pomáhala v domácnosti, a pacholek, jenž se staral o koně.

Poskoci čekali před domem

Únorový převrat roku 1948 život rodiny zpočátku nijak výrazně neovlivnil. Cílená represe vybraných rodin, jejímž cílem bylo zastrašit ostatní zemědělce, začala podle vzpomínek pamětnice až později, kolem roku 1950. Dobromila Kvasničková pocítila první náznaky již v patnácti letech, když dokončila měšťanskou školu v Hulíně. Žádní žáci ze zemědělské rodiny nemohli jít ani na učiliště, ani na žádnou jinou střední školu, kromě jednoroční zemědělky, tzv. hnojařské školy. „Nikdo se na jinou školu nedostal, i kdyby měl sebelepší schopnosti.“ Taková situace se týkala téměř všech dětí z okresu Kroměříž, protože se jednalo o vysoce zemědělskou oblast. Pamětnice proto roku 1951 odjela studovat zemědělskou školu na zámek v Litenčicích, který byl vyvlastněn původním majitelům.

Po návratu ze školy začala Dobromila Kvasničková se sestrou a s rodiči pracovat na jejich hospodářství. Po válce statek opustila služka a později odešel i pacholek; navíc v takto nelehké situaci začaly represe spojené s kolektivizací zemědělství. „Lidé do družstva dobrovolně jít nechtěli, protože každý pracoval na svém hospodářství, na svém majetku.“ Cílená represe se projevovala různými způsoby; zemědělci například museli plnit enormně vysoké dodávky masa, mléka či obilí. „Neměli jsme tolik krav, abychom mohli splnit kvóty, a za nedodané mléko následovala pokuta 40 tisíc korun.“ Ze statku vždy bylo odvezeno veškeré obilí, takže ani nebylo čím krmit pracovní koně: „Tatínek si vždycky někde tajně odsypal oves...“

Tržby za obilí, řepu a další potraviny směřovaly do banky přes tzv. vázaný vklad: to znamená, že nejprve bylo nutné z těchto tržeb zaplatit pokuty za nedodané potraviny. Teprve to, co zbylo, si rodina mohla vzít pro vlastní potřebu, „což teda nebylo nikdy skoro nic“, vzpomíná Dobromila Kvasničková. Po dvou letech podobné represe byla rodina úplně na dně, nebylo téměř ani z čeho koupit hnojivo na pole. Navíc začaly na statek docházet kontroly, tzv. „poskoci“: „Čekali před domem, než přijedeme z pole po celodenní práci, a potom začali kontrolovat, kolik nadojíme, jestli nemáme schovaný někde mlíko, máslo apod.“

K nejfunkčnějším prostředkům pro zastrašení soukromých zemědělců patřilo vystěhování a zabavení majetku: v každé obci někoho postihla tato forma perzekuce. Zpravidla šlo o nějakou rodinu se statkem, jehož součástí byly prostorné budovy. „Měli jsme nově postavenou stodolu, krásnou, velikou... Plánovali jsme, že tam bude dobytek a že se to všechno zařídí moderně; že tam budeme mít výtahy na krmení a podobně.“

Z celého statku do dvou místností

Rodina pamětnice byla ke dni 5. května 1953 vystěhována na státní statek do Sedlatic u Staré Říše a jejich majetek převzalo JZD v Chrášťanech. Rodina měla možnost vzít si dvacet tisíc korun z vázaného vkladu, aby měla nějaké peníze do začátku nového živobytí. Naneštěstí v květnu 1953 přišla nechvalně známá měnová reforma, která tuto částku podstatně znehodnotila: nakonec jim vystačila pouze na základní potraviny do doby, než dostali první výplatu na novém statku.

Přechod do nového hospodářství pro pamětnici s rodinou znamenal velký šok. K dispozici dostali jen dvě místnosti: malou kuchyňku a ložnici, kam se s obtížemi vešlo pár kusů nábytku, který si vzali s sebou. V té době už na statku bydlely dvě další rodiny s podobným osudem: Maďaři ze Slovenska a rodina z Vysočiny; správce statku viděl v těchto rodinách třídní nepřátele.

Rodiče pamětnice byli ze všech represí v té době už úplně zdecimovaní, naštěstí se však situace začala pomalu obracet k lepšímu. V rámci hospodářství dostali na starost stáj mladého dobytka na výkrm a zanedlouho měli největší přírůstky z celého hospodářství.[2] Postupně se navíc spřátelili s ostatními lidmi na statku, takže se dostali z nejhorší situace.

Maturita ve dvaačtyřiceti letech

Pamětnice poznala v Sedlaticích Františka Kvasničku a v roce 1958 se za něj vdala. František také pocházel ze zemědělské rodiny středního rozsahu, maturoval za heydrichiády a těsně před změnami roku 1948 dokončil právnickou fakultu. Po svatbě se manželé přestěhovali do Jihlavy na státní statek Bělidlo. Po dobu šesti let bydleli dohromady s rodiči v dvoupokojovém bytě, do kterého navíc postupně přibyly dvě děti. Je zjevné, že tak malý prostor nebyl pro nově vznikající rodinu příliš vhodný, a proto se manželé v roce 1966 přestěhovali do rodinného domu, kde si časem pořídili ještě další dvě děti.

Dobromila Kvasničková celou dobu toužila po vyšším vzdělání, a proto začala docházet na kurzy francouzštiny. Po mateřské nastoupila jako prodavačka v obchodě a pro zvýšení kvalifikace absolvovala závodní školu práce. Velmi ji nadchlo, že může zase sedět ve školních lavicích, takže se ve svých sedmatřiceti letech přihlásila na střední ekonomickou školu, kde si udělala maturitu. Původně jako dívka snila o tom, že se stane profesorkou češtiny a dějepisu: tato představa se jí sice nesplnila, toho však nakonec pamětnice nelituje. „Pravděpodobně bych zase neměla ty čtyři děti...“

Opustíš-li mne, zahyneš

Na revoluci roku 1989 Dobromila Kvasničková vzpomíná v souvislosti s kanonizací Anežky České v Římě 12. listopadu: „Všichni jsme věřili, že právě ona sametovou revoluci způsobila.“ Také si pamatuje na významný projev kardinála Františka Tomáška, ve kterém se postavil na stranu národa a podpořil studentskou revoluci.

Pamětnici a její rodině přinesl porevoluční vývoj navrácení majetku v rámci restitucí. Mimo jiné dostali zpět původní statek u Hulína, který však byl po třiceti devíti letech téměř zdevastovaný. JZD v Chrášťanech se v roce 1953 zavázalo, že bude předaný majetek „řádně obhospodařovat“,[3] tento závazek však postupem času zřejmě nezvládalo plnit. „Váhali jsme, jestli se máme pustit do oprav, nebo ne, v tak hrozném stavu to bylo...“

V nové epoše už není prostor pro klasickou zemědělskou výrobu: „Doba se změnila. Potomci sedláků, jejichž název je odvozen od slova ‚seděti‘, už nesedí na jednom místě, půda se rozprodává nebo pronajímá zahraničním firmám.“ Dobromila Kvasničková v této souvislosti symbolicky recituje část básně Viktora Dyka: „Tvá matka země otvírá náruč: možno bys jí zhrd? Poznáš, jak je náruč země měkká pro toho, který splnil, co čeká. Prosím tě, matka tvá: Chraň si mne, synu! Jdi, třeba k smrti těžko jdeš. Opustíš-li mne, nezahynu. Opustíš-li mne, zahyneš!“[4]

[1] Kategorie, která označovala hospodářství o rozloze do 20 hektarů.

[2] Tehdy byl stanoven plat 250–600 Kčs na měsíc, podle velikosti přírůstku. Rodina pamětnice byla v této době schopná nejvyšší hranice 600 Kčs dosáhnout.

[3] Protokol o předání zemědělské usedlosti, ONV Kroměříž.

[4] Viktor Dyk: Země mluví.