„Na ty nálety si pamatuji. Tehdy to byly úplné svazy, jako že ta letadla byla seřazená, bylo jich snad padesát. Vzpomínám si, jak to hučelo, že jsme mívali strach. Ale myslím, že radnice byla zasažena spíš pěchotními zbraněmi, že byl velice poškozen orloj. Už nikdy nebyl opravený v tom původním tvaru, deset let zůstal rozstřílený, a teprve po deseti letech ho nahradil ten socialistický, s mozaikou Svolinského, předtím vypadal trošku jinak. Ale myslím, že byl rozstřílený pěchotními zbraněmi. Vzpomínám si, že byl zasažen, to nevím, jestli dělostřeleckým zásahem, nebo bombou, kostel na Svatém Kopečku. Jedna věž byla dlouho rozbitá a zničená.“
„Myslím si, že povolání mého otce vám řekne, jaký názor měl jako živnostník, který musel s živností skončit. Podle mě byl špičkový krejčí, mezi jeho zákazníky patřili dirigenti, lékaři, herci, byl velice dobrý – a já jsem chtěl být vždycky tak dobrým doktorem, jakým on byl krejčím. Víte, už v 48. roce začínalo prosvítat, že Skaut není dobrý a v nás vznikal rozpor. Říkali jsme si, proč by nemělo být dobré, co se nám tak strašně líbí. Už tehdy se v nás budoval odpor proti zřízení, které podle nás lhalo. Takže jsme skautovali až do roku 1950, pak jsme našli oddíl, který ještě přibližně rok fungoval. Samozřejmě se nám to nelíbilo a vzbuzovalo to v nás odpor. Já vždycky říkám, že s komunisty jsme se shodli v jednom, neměli jsme o sebe navzájem zájem.“
„Na měnovou reformu si vzpomínám velice dobře. Tehdy byla nějaká velká šuškanda a lidé chodili hodně, třeba i v noci, zaplatit tatínkovi, co mu dlužili, a on se někde prolátl a byl zadržen a celé odpoledne ho někde drželi. Nikdy o tom nemluvil. Prý vyslovil nedůvěru k měně, ale pak ho pustili, protože když ho zavřeli, odpoledne měnová reforma vypukla a museli mu dát za pravdu. Už se k tomu nikdy nevracel. Ale vím, že přišli o hodně peněz, že to bylo 1 : 5 do určité částky, pak 1 : 20 a další částka byla 1 : 50, což byla velká ztráta. Ještě mi nějaká spolužačka nabídla, že mi prodá nějaké spořicí známky. Školní spoření bylo 1 : 5, tak jsme ještě zachránili nějakou tisícovku, ale moc to asi nebylo. Vím, že místo 40 haléřů se platilo 20 Kč za jízdu v tramvaji. Pak už byly nové peníze a s těmi starými se nedalo platit.“
Libor Kvapil se narodil 27. listopadu 1936 v Olomouci rodičům Antonínovi a Vlastě. Otec byl krejčím, matka pomáhala v administrativě. V květnu 1945 zažil bombardování Olomouce a oslavy osvobození. Roku 1945 vstoupil do Skautu. Školní docházku započal v roce 1943, poté studoval gymnázium. V padesátých letech otec přišel o živnost, rodinu postihla měnová reforma. V roce 1955 odmaturoval, byl přijat na medicínu v Olomouci, promoval roku 1961. Roku 1963 sňatek s Ivanou Burianovou. V roce 1968 se zapojil do skautského hnutí. Byl jediným frekventantem Jesenické lesní školy roku 1970. V dalších letech se stýkal s bývalými skauty, probíhala setkání na chalupách, složení několika tajných skautských slibů. Jejich činnost neunikla StB, která začala v roce 1986 vše vyšetřovat. Po revoluci působil jako praktický lékař, vedl výuku praktického lékařství na UPOL, byl školitelem postgraduální přípravy k atestaci oboru praktické lékařství, věnoval se skautingu, kde získal přezdívku Sir. Roku 2007 stál u zrodu ordinace pro lidi bez domova v Olomouci. Za celoživotní zásluhy ve Skautu byl jmenován čestným členem Svojsíkova oddílu, byl mu udělen Řád stříbrného vlka. V roce 2022 žil v Olomouci.
Hrdinové 20. století odcházejí. Nesmíme zapomenout. Dokumentujeme a vyprávíme jejich příběhy. Záleží vám na odkazu minulých generací, na občanských postojích, demokracii a vzdělávání? Pomozte nám!
