Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

MUDr. Libor Kvapil (* 1936)

• narozen 27. listopadu 1936 v Olomouci

• v roce 1945 vstoupil do Skautu

• otec v 50. letech přišel o živnost, rodinu postihla měnová reforma

• roku 1961 promoce na lékařské fakultě UPOL

• jediný frekventant zrušené, neoficiální Jesenické lesní školy v roce 1970

• v 80. letech tajné setkávání skautů na chalupě pamětníka, skládaly se zde skautské sliby – předmětem vyšetřování StB roku 1986

• většinu života pracoval jako praktický lékař, mnoho let přednášel na UPOL, vedl výuku praktického lékařství, školitelem postgraduální přípravy k atestaci oboru praktické lékařství, členem zkušební komise

• v roce 2007 pomáhal zakládat první ordinaci pro lidi bez domova v Olomouci

• za celoživotní zásluhy ve Skautu získal Řád stříbrného vlka, je čestným členem Svojsíkova oddílu

Život Libora Kvapila byl od útlého dětství ovlivněn skautským hnutím. Již jako dítě nedokázal pochopit, proč je  činnost, kterou miloval, trnem v oku nastupujícímu komunistickému režimu, kvůli kterému také jeho otec, špičkový krejčí, přišel v padesátých letech o prosperující živnost. Skautingu se věnoval i v letech, kdy byl zakázán, zejména kvůli jeho ideovým základům. V osmdesátých letech se setkával se staršími skauty, na chalupách účastníků se skládaly v utajení i skautské sliby, což neuniklo StB. Za své zásluhy ve Skautu byl jmenován čestným členem Svojsíkova oddílu a v roce 2020 mu byl udělen Řád stříbrného vlka.

Po válce se na náměstí tančilo

Libor Kvapil se narodil 27. listopadu 1936 v Olomouci jako mladší ze dvou dětí. Otec Antonín Kvapil byl živnostníkem, v bytě měl krejčovskou dílnu, kde zaměstnával čtyři dělníky. Matka Vlasta Kvapilová pomáhala s administrativou v jeho podniku.

Pamětník zažil jako dítě konec války, utkvěly mu zejména vzpomínky na bombardování v květnu 1945. „Pamatuji si na poplachy, které byly ohlašovány sirénami, svazy letadel, které nad námi přelétávaly, chodili jsme se skrývat do sklepů.“ Vzpomíná také na návštěvy matčiných příbuzných v Blatci, odkud pocházela a od kterých vozívali potraviny na přilepšenou. „Bývávalo velmi obtížné, někdy až smrtelně nebezpečné, potraviny z vesnice pronést. Hlídky na nádraží prohlížely zavazadla. Vzpomínám si, že maminka měla při těchto výpravách strach.“

Vybavují se mu také oslavy konce války na náměstí, kde tehdy s rodinou bydleli. „Vzpomínám si, jak radostně se slavilo osvobození, tančilo se na náměstí, byly tam světlomety, muzika, rodiče nás pouštěli a nechávali venku dlouho do noci. Běhali jsme po městě a pozorovali dění.“ Dny osvobození strávil u matčiny tety ve Věrovanech, kam jej rodiče raději odvezli s tím, že zde bude přece jen klidněji než v Olomouci.

Rok 1945 byl pro pamětníka významný také tím, že jej rodiče zapsali do Skautu, který později ovlivnil celý jeho život. „Patřil jsem mezi vlčata, hráli jsme různé hry, soutěžili o body, mezi řádky jsme cítili skautského ducha, o kterém se nemluvilo, ale vznikalo tam hluboké kamarádství. S jedním skautským bratrem, který začal dva roky po mně, se stýkáme dodnes. Jeden z mých vůdců se dal na medicínu, možná, že i mě to ovlivnilo ve volbě povolání, protože mi byl vzorem a starším přítelem.“

Vyučování probíhalo i v prostorách Moravského večerníku

Školní docházku zahájil v roce 1943. Zprvu navštěvoval obecnou školu v Sokolské ulici v Olomouci, ke konci války zažil i improvizovanou výuku mimo školní budovu. „Na konci války školy sloužily jiným účelům, krátkou dobu jsme se učili i v prostorách Moravského večerníku. Měli jsme tam mramorové kulaté stolky jako v kavárně.“ Po měšťance zamířil na Slovanské gymnázium, které bylo po roce změněno na jedenáctiletou střední školu. Již v té době si přál stát se lékařem.

Skautingem byl pamětník nadšen, avšak doba mu nepřála. Už v roce 1946 začínalo být zřejmé, že je toto hnutí trnem v oku sílící komunistické straně. Roku 1950 byl Skaut zrušen. Nějakou dobu ještě fungovala ilegální družina, ale pak se členové rozešli do různých škol.

Syn bývalého živnostníka

Padesátá léta znamenala podstatné změny i pro rodinu Kvapilových. Otec pamětníka Antonín Kvapil byl vyhledávaným krejčím. O svou živnost v 50. letech přišel, byla přidružena pod Lidové oděvní družstvo, kde pak působil až do důchodu. „Celý život jsem měl na kádrovém materiálu nahoře výrazně napsané: Syn bývalého živnostníka. Můj bratr měl dokonce ve vojenské knížce napsáno povolání chemik, to přeškrtli a místo toho napsali syn bývalého živnostníka, takže to bylo takový dost dobrý doporučení,“ vzpomíná pamětník.

V rodině se také často mluvilo o vzdáleném příbuzném, právníkovi z Bystročic jménem Špunda, který byl uvězněn v Jáchymově a na zdravotní následky tohoto pekla po propuštění zemřel.

V roce 1953 rodinu postihla měnová reforma. Mezi lidmi se šířily nějaké informace s předstihem, zákazníci Antonína Kvapila mu chodili platit zakázky i v noci. V den, kdy měnová reforma udeřila, byl otec pamětníka ráno zadržen, prý pro vyslovení nedůvěry k měně. Odpoledne jej ale propustili, protože reforma zrovna nastala a museli mu dát za pravdu. Otec o tomto zážitku pak už nikdy nemluvil.

Roku 1955 pamětník odmaturoval a podařilo se mu dostat na Lékařskou fakultu Univerzity Palackého v Olomouci (UPOL), kde v roce 1961 promoval. V průběhu studia musel absolvovat tzv. vojenskou katedru, v praxi to znamenalo vojenskou přípravu na lékařské fakultě, a to jeden den v týdnu po dobu čtyř let. „V roce 1961 jsem nastoupil na půl roku na vojnu do Stříbra, už ne jako vojín, ale jako svobodník nebo desátník k útvaru jako lékař. To byl strašně nebezpečný rok, stavěla se Berlínská zeď, nikdo nevěděl, kdy se odsud dostane. Mně se podařilo tam být opravdu jen půl roku.“

Sny o interním lékařství se nenaplnily

„Po škole jsem chtěl dělat internu. Nastoupil jsem do Šumperku, myslel jsem, že na internu. Když jsem se představil řediteli, řekl mi: ‚Dobře, zítra nastupuješ na ortopedii.‘“ Následovalo překládání na různá oddělení šumperské nemocnice, včetně infekčního oddělení v Horní Libině. Poté byl vyslán do Šternberku jako zástup praktického lékaře a do nemocnice se už nevrátil. Nikdy toho však nelitoval, mohl tak být lidem blíže. Působil jako praktický lékař ve Šternberku, Dubu nad Moravou a v Olomouci. Roku 1963 se oženil, vzal si Ivanu Burianovou, také lékařku. V následujících letech se jim narodily dvě děti.

Skauting je hnutí, nejen organizace

V šedesátých letech přišlo společenské i politické rozvolnění, jednou z prvních změn k lepšímu bylo, že lékaři mohli od roku 1965 znovu používat titul MUDr. O tři roky později s nadějí vítal pražské jaro, tak jako většina jeho vrstevníků. Roku 1968 došlo k obnově Skautu. „ Mluvili jsme o tom, že skauting je hnutí, nejen organizace, věděli jsme o sobě, i když organizace neexistovala. Už na jaře vznikaly oddíly, hnutí mělo najednou tisíce členů. Mělo obrovskou podporu veřejnosti, pro mnohé vzpomínka na mládí, ale pro velkou většinu to byl projev odporu.“

V létě skauti zorganizovali první tábory po mnoha letech. Doslova z ničeho, neměli stany ani vybavení. Setkali se s velkou přízní a solidaritou lidí. Vojáci půjčili stany, JZD jim nabízelo brambory, podniky nákladní auta k odvozu.V té době byl již pamětník delegátem Třetího junáckého sněmu, který se měl konat v listopadu v Praze.

Srpnovou invazi nikdo neočekával. Pamětník žil skautem, rodinným životem a prací. 21.srpna 1968 do života Čechoslováků zasáhlo vysílání rozhlasu oznamující příchod cizích vojsk. Tou dobou pamětník pracoval jako závodní lékař v Olomouci. „Na mostech byly sovětské tanky, já jako lékař jsem dostal noční službu, už jsem byl ženatý. V rádiu říkali, že se střílí i po sanitkách, nebyl to dobrý pocit.“ Služba byla nakonec poklidná, lidé pochopili vážnost situace a neobtěžovali s maličkostmi.

Třetí junácký sněm v Praze poctil návštěvou i Emil Zátopek

V listopadu 1968 se v již okupované Praze konal Třetí junácký sněm. Pamětník vzpomíná na úžasnou atmosféru a všeobecnou podporu. „Když přijel rychlík, na nádraží se ozývalo: ‚Vítáme účastníky Třetího junáckého sněmu.‘ Na nástupištích chodili místní a ptali se, zda máme kde spát. Semafor pro nás rezervoval představení.“ Na sněmu vystoupil i Emil Zátopek, který řekl, že nikdy skautem nemohl být, ale setkal se zde s nejmorálnějšími principy.

Pamětník byl od roku 1968 ve Skautu velmi činný, organizoval táborové a oddílové programy, podílel se na vzdělávání rádců a vůdců, v roce 1969 byl již přihlášen na Jesenickou lesní školu, která byla pokračováním vzdělávání pro vůdce a měla se konat v roce 1970. Oficiálně již ale proběhnout nestihla. Pamětník se jí nakonec zúčastnil se dvěma instruktory jako jediný frekventant. Místem konání byl Valšov a týden, který měli vymezen, věnovali přemýšlení nad tím, co by měla obsahovat skautská příručka, o čem by se ve Skautu mělo v budoucnu učit a jednat. V době, kdy byla většina obyvatel ochromena invazí a výhledy do budoucna byly značně nejisté.

Po opětovném zákazu činnosti v roce 1970 byl náčelník Rudolf Plajner přizván k podepsání dohody s Pionýrem. Zveřejnil vzkaz vedoucím oddílů, aby neopouštěli své svěřence, pokud mohou, a pokračovali v činnosti i pod jinými organizacemi. Řada oddílů přešla do Pionýra, Svazarmu nebo Turistického oddílu mládeže.

Pamětník od r. 1970 nikde organizován nebyl, stýkal se však dále se skauty, které znal již z 50. let. Mezi nimi byli Ivo Příleský, Lubomír Kantor, Dan Štefka, později Ladislav Rusek a další. Na svých setkáních, která probíhala většinou na chalupách nebo v bytech účastníků, řešili převážně ideovou podstatu skautingu.

Postupně navázali styky s oddíly, které fungovaly pod hlavičkou povolených organizací a snažili se působit na mládež ve skautském duchu. Předávali jim své zkušenosti, došlo i ke složení několika tajných skautských slibů, mimo jiné i na chalupě pamětníka.

Jejich činnost neunikla pozornosti StB, roku 1986 začalo předvolávání k výslechům. Svorně tvrdili, že šlo o přátelská posezení u táboráku. Libor Kvapil na výslech předvolán nebyl. „Ten den, kdy byli vyslýcháni, jsem jel na druhou atestaci do Hradce Králové – a manželka nevěděla, jestli mě zavřeli. Měl jsem děti,“ vzpomíná pamětník. Později se dozvěděl, že měl v kauze figurovat jako obviněný a jeho přátelé jako svědci. Po revoluci vyšlo najevo, že někdo musel donášet StB. Kdo, to se nikdy nedozvěděl.

Život ve svobodě

V listopadu 1989 odjel na kardiologický kongres do Prahy. V následujících dnech se už účastnil demonstrací v Olomouci. V roce 1991 se zúčastnil obnovené Jesenické školy (již jako instruktor a dodatečný, tentokrát oficiální frekventant), kde působí jako instruktor dosud. Významně se podílel i na organizaci zdravotnických kurzů pro táborové zdravotníky. Jako jeden z prvních praktiků byl vyškolen pro službu rychlé zdravotní pomoci a mnoho let tuto službu mimo práci v ordinaci vykonával.

Po převratu byl pověřen vedením výuky praktického lékařství na UPOL, do roku 2007 pracoval na již soukromé poliklinice SPEA. V té době už na zkrácený úvazek. Po odchodu do důchodu jej oslovila olomoucká Charita s prosbou, zda by pomohl rozjet tehdy ojedinělý koncept ordinace praktického lékaře pro lidi bez domova. Kývl, původně s tím, že zde stráví pár měsíců. Ty se změnily na 12 let. V počátcích se potýkal s nedostatkem vybavení i se specifiky svých pacientů. Podařilo se mu vybudovat funkční službu, která v ČR dosud chyběla. Sázel na lidský přístup a své celoživotní skautské hodnoty přenesl i do této práce. Dosud je velmi aktivní, ač svého lékařského povolání již zanechal.

Za celoživotní zásluhy ve Skautu byl oceněn čestným členstvím ve Svojsíkově oddílu a v roce 2020 obdržel nejvyšší skautské ocenění, Řád stříbrného vlka.

Jeho vzkaz mladé generaci zní: „Nebuďte lhostejní!“