„Přijeli jsme do Belgie do Ostende a odtud nás vezli do Dunkerque.“ - „Jaká byla vaše první bojová zkušenost?“ - „Já jsem v první linii nikdy nebyl, jen vzadu u děla.“ - „Ale i tak, bylo to něčím jiné, než tréninková střelba?“ - „Ani ne. Já už jsem něco prodělal u německé armády, takže pro mě to zase velké překvapení nebylo. Dostávali jsme povely reproduktorem – 'Obsluha k dělu! Obsluha k dělu!' Ty povely byly přenášené z pozorovatelny tím rozhlasem.“
"Dostal jsem předvolání do Českého Těšína. Tam jsme měli shromáždění, naložili nás do vlaku a jeli jsme do Německa, Lužicko-Srbska, do kasáren. Tam jsme byli deset nebo dvanáct dní, naložili nás do nákladního vlaku, do vagónu a jeli jsme do Francie, do Moulins. Tam jsem dělal výcvik.“ - „Jaký výcvik jste prodělal v německé armádě?“ - „Byl jsem u horských myslivců jako pěšák a pak jsem byl zařazený k minometu devět milimetrů.“
„Jak moc jste se těšil domů?“ - „Těšil jsem se. Když jsme se vrátili do republiky, přijeli jsme na Šumavu, tam byla taková malá obec Mlázovy, bylo tam jenom 42 čísel. Byli jsme tam ubytovaní ve škole, vedle byl nějaký zámek a statek. V Sušici byla americká armáda, potom ta americká armáda odešla a my jsme se přestěhovali do té Sušice. Tam jsme byli asi do poloviny devátého měsíce a pak jsme se stěhovali do Jihlavy do kasáren na brněnském kopci. Sloužili jsme až do 14. 4. 1946, kdy jsme byli demobilizováni.“
„Matka byla vdova a tady byli Němci. My jsme byli v Reichu. To byla Německá říše. Matka pobírala důchod a oni ji postrašili, že když nevezme Volksliste, jak se tomu říkalo, tak že jí zastaví důchod. Matka se na nás nechtěla dívat. Ten nejstarší bratr už byl plnoletý a měl českou národnost. Ale my dva, já a ještě starší bratr, my jsme nebyli plnoletí, takže za nás rozhodla matka. Donutili ji přijmout Volksliste, v roce 1942. Já jsem potom v roce 1943, 28. 10., musel narukovat do německé armády. Rukoval jsem 28. 10. 1943 a 1. 9. 1944 jsem již byl v zajetí."
„Když se spojenci vylodili, začali nás hnát z Francie a my při první příležitosti s kamarádem zůstali ve vesnici schovaní v jednom baráku. Nejdříve přišel ten majitel domu, a když nás viděl, byl plný strachu. My uměli trochu francouzsky, tak jsme mu ukazovali, že chceme do zajetí. Pak přišel jeden bílý, druhý černý, já měl ještě na hlavě německou přilbu, tak tu mi strhl a bouchnul s ní, a závěry z pušek jsme vyhodili, aby nás nepostříleli. My jsme chtěli do zajetí.“
„Vy jste se potom přihlásili, že chcete vstoupit do československé armády, převezli vás do Afriky, můžete popovídat o tom výcviku v Africe?“ - „Tam ještě žádný výcvik neprobíhal, my jsme tam byli vedení ještě jako zajatci. Až potom v Anglii jsme prodělávali dělostřelecký výcvik a pak přísahu 12. 12. 1944.“ - „K jaké jednotce jste byl zařazen?“- „Já k dělostřelectvu. Dělostřelecký pluk, první oddíl a první kanón.“ - „Jak ten výcvik probíhal?“ - „Jako výcvik. S kanóny, pak jsme měli každý jednu funkci. Mířič, nabíječ, podavač, velitel dělovod toho kanónu. Zaměřovač dostával instrukce a tak dále. Ty anglické kanóny, to už byla na tehdejší dobu výborná zbraň.“
Alois Kuznicius se narodil 13. srpna 1923 v Rychvaldu u česko-polských hranic. Jeho otec byl sociální demokrat, zaměstnanec Československých drah, maminka měla pět obecných tříd a byla v domácnosti. V roce 1934, když bylo Aloisovi 11 let, přišel jeho otec v Bohumíně na nádraží o život. Zůstaly po něm čtyři děti: Alois, jeho dva bratři a sestra. V roce 1942 nacisté matku pod hrozbou ztráty vdovského důchodu donutili přihlásit sebe a své nezletilé děti k tzv. Volksliste a od té chvíle měli status německých občanů. Alois byl od svých 17 let totálně nasazený na šachtě v Lazech, v říjnu v roce 1943 pak musel narukovat do wehrmachtu. Ve Francii prodělal výcvik u německého pěchotního vojska speciálně vycvičeného pro boj v horském terénu, u tzv. horských myslivců. O rok později, po vylodění spojenců v Normandii, se dobrovolně vzdal do amerického zajetí. Jako zajatec se dostal do Itálie, kde se přihlásil jako adept do československé armády. Poté ho převezli do Alžírska, kde byl přezkoumán motiv jeho služby ve wehrmachtu. V prosinci 1944 pak v Anglii složil přísahu, dostal uniformu a prošel dělostřeleckým výcvikem. Od ledna 1945 do konce války bojoval u Dunkerque. Po návratu do vlasti sloužil do dubna 1946 v armádě. Chvíli pracoval jako traťový dělník, ale chtěl se oženit, a tak kvůli lepší mzdě odešel pracovat do dolů. Komunisté mu neuznali titul zahraničního vojáka a kvůli působení v německé armádě mu zkrátili důchod. K nápravě a odškodnění došlo až po změně poměrů po roce 1989, kdy také vstoupil do Českého svazu bojovníků za svobodu. Nikdy nebyl členem KSČ.
Hrdinové 20. století odcházejí. Nesmíme zapomenout. Dokumentujeme a vyprávíme jejich příběhy. Záleží vám na odkazu minulých generací, na občanských postojích, demokracii a vzdělávání? Pomozte nám!
