Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

vojín Alois Kuznicius (* 1923)

• narodil se 13. srpna 1923 v Rychvaldu ve Slezsku

• když bylo Aloisovi 11 let, přišel jeho otec o život

• v roce 1942 nacisté matku donutili přihlásit sebe a své děti k německému občanství

• Alois byl od svých 17 let totálně nasazený na šachtě v Lazech

• v říjnu v roce 1943 musel narukovat do wehrmachtu

• ve Francii prodělal výcvik u německého pěchotního vojska pro horský terén

• na podzim 1944 se dobrovolně vzdal do amerického zajetí

• jako zajatec se dostal do Itálie, kde se přihlásil do československé armády

• převezli ho do Alžírska, kde byl přezkoumán motiv jeho služby ve wehrmachtu

• v prosinci 1944 v Anglii složil přísahu, dostal uniformu a prošel dělostřeleckým výcvikem

• od ledna 1945 do konce války bojoval v obléhaném Dunkerque

• v armádě sloužil do dubna 1946

• po válce šel pracovat na dráhu a poté do dolů

• komunisté mu neuznali titul zahraničního čs. vojáka

• kvůli působení v německé armádě mu zkrátili důchod

• k nápravě a odškodnění došlo až po roce 1989

Alois Kuznicius se narodil 13. srpna 1923 v Rychvaldu u česko-polských hranic. Jeho otec byl sociální demokrat, zaměstnanec Československých drah, maminka měla pět obecných tříd a byla v domácnosti. V roce 1934, když bylo Aloisovi 11 let, přišel jeho otec v Bohumíně na nádraží o život. Zůstaly po něm čtyři děti: Alois, jeho dva bratři a sestra.

 

Polští policisté do nás bušili pendreky

Alois jakožto prostřední z bratrů se narodil tři roky poté, co byl ukončen spor o Těšínsko a Rychvald zůstal součástí československého území. V dětství chodil do Sokola v Rychvaldě, absolvoval obecnou školu v Petrovicích, poté měšťanku v Orlové. V roce 1930 žili v Rychvaldě Češi, Poláci a Němci. V říjnu 1938 ho obsadila polská armáda, uzavřela české školy, zrušila české spolky, vypověděla učitele a státní úředníky. Tisícovka Čechů musela opustit svá místa i bydliště. Alois vzpomíná na napjatou atmosféru a například také na potyčku mezi Čechy a polskou policií kvůli písničce o krásné Praze. „Poláci byli pořádní, ale jednou mě zmlátili. Šli jsme z kina a tenkrát v protektorátě vyšla písnička ‚Praha je krásná za noci plné stínů‘. A my jsme šli a zpívali jsme si to. A zrovna šel polský policajt, tak nás zastavil a začal: ‚Tak tylko Praga jest krasna, Waršava ně,‘ a vytáhl pendrek a začal nás mlátit. Tak jsme se rozutekli. Oni tu ale dlouho nebyli. Škody však dělali, protože se lidi museli vystěhovat do 24 hodin,“ vzpomíná Alois.

 

Matce vyhrožovali, že přijde o důchod, když své syny neponěmčí

Prvního září 1939 pak Rychvald obsadila německá armáda a na české občany čekala nová past: policejní registrace národnostního složení. Občany, kteří uvedli národnost slezskou, pak Němci převedli na tzv. Volksliste v rámci germanizace obsazených území. Každý, kdo byl veden ve Volksliste, byl považován za občana Velkoněmecké říše a měl jistá privilegia i povinnosti. Jednou z těchto povinností byla služba v německé armádě, do které musel na podzim 1942 narukovat také devatenáctiletý Alois.

„Matka byla vdova a my jsme byli součástí Německé říše. Pobírala důchod a oni ji postrašili, že když nevezme Volksliste, jak se tomu říkalo, tak že jí zastaví důchod. Nejstarší bratr už byl plnoletý a měl českou národnost. Ale my dva, já a druhý bratr, my jsme nebyli plnoletí, takže za nás rozhodla matka. Donutili ji přihlásit se k Volksliste v roce 1942. Já jsem potom 28. 10. 1943 musel narukovat do německé armády,“ vypráví Alois.

 

Musel narukovat do wehrmachtu

Jako všichni Češi a Poláci z Těšínska, kteří se přihlásili k Volksliste, dostal předvolání do Českého Těšína. „Tam jsme měli shromáždění, pak nás naložili do vlaku a jeli jsme do Německa, Lužicko-Srbska, do tehdejšího města Grad, do kasáren, kde jsme byli deset nebo dvanáct dní,“ vypráví pamětník. Poláci a Češi se tehdy ocitli na jedné lodi. „Ve vojenských jednotkách už mezi Poláky a Čechy třenice nebyly. My jsme mluvili jak česky, tak polsky, a tak jsme si rozuměli. Spory se do armády moc nepřenesly, i když jsme Poláky moc nemilovali, protože nás tu zabrali a tím zavinili to, že sem potom přišli Němci. Jinak bychom patřili do protektorátu a nemuseli bychom mít takové těžkosti,“ vypráví Alois.

Z Německa pak putovali nákladním vlakem do střední Francie, do Moulins. Zde Alois prodělal výcvik u horských myslivců, což bylo německé pěchotní vojsko speciálně vycvičené pro boj v horském terénu. Aloise zařadili k minometu 9 mm.

 

Chtěli jsme do amerického zajetí

Poté, co se spojenci v létě 1944 vylodili v Normandii a Němci se dali na ústup, Alois s kamarádem, který byl také z Orlové, využili první příležitosti a zůstali v jakési vesnici, kde se schovali v domě. „Němci se ještě snažili utíkat, ale Američané měli na stromě ostřelovače, který po nás střílel. Němci přebíhali přes louku, ale napřed na ni naházeli dýmovnice. My jsme však zůstali v tom baráku a nesnažili jsme se o žádný únik. Chtěli jsme do zajetí. Napřed přišel majitel domu, měl strach, když nás uviděl. My jsme mu ukazovali, že se vzdáváme a chceme do zajetí. Zašel tedy pro Američany, přišel jeden bílý, druhý černý. Měli jsme ještě německou přilbu na hlavě, tak mi ji strhl. Závěry z těch pušek jsme zahodili, ale měli jsme strach, aby nás nepostříleli,“ vypráví Alois.

 

Ze zajetí do československé armády

Ve Francii v zajateckém táboře museli zajatci pochovávat mrtvoly. Z Francie je Američané coby zajatce převezli do Itálie, do Neapole do zajateckého tábora, kde byli Poláci, Italové, Češi. Po 14 dnech se Aloise ujala československá mise. Bez zaváhání souhlasil se vstupem do československé armády. Chtěl tak odčinit svou nedobrovolnou službu ve wehrmachtu. Následně ho převezli do Alžíru do českého tábora, kde ještě stále v pozici zajatce absolvoval přezkum důvodů jeho služby ve wehrmachtu. „Vyšetřovatel, který byl z Těšína a který znal dobře místní poměry, nám řekl, že my, co jsme z Těšínska a budeme se hlásit, můžeme vstoupit do armády,“ vzpomíná Alois.

Poté, stále ještě coby zajatci, byli převezeni do skotského Glasgow, kde strávili asi týden v zajateckém táboře, pak dostali vojenské uniformy a vlakem byli vypraveni do Anglie.

Dne 12. prosince 1944 vykonal Alois přísahu a následoval výcvik u 1. oddílu, 1. baterie a 1. kanónu u 1. dělostřeleckého pluku 22275. „U kanónů jsme každý měl jednu funkci. Byl tam mířič, nabíječ, podavač, velitel dělovod toho kanónu. Zaměřovač dostával instrukce a tak dále. Ty anglické kanóny, to už byla na tehdejší dobu výborná zbraň,“ vypráví Alois.

Vzpomíná také na vztahy v zahraniční armádě a mezi spojenci. „Vztahy byly dobré, velitel byl například Žid. Mezi spojenci byly vztahy taky dobré. Na nás se nepovyšovali. Američani si s sebou vozili nevěstince a poukázky byly i pro nás. Do kantýn jsme také chodili a nakupovali v nich levně, stejně jako Američané nebo Angličané. Žádné šikanování nebo opovrhování jsem od nich nepocítil,“ říká Alois.

 

Obléhání Dunkerque

V lednu 1945 po absolvování výcviku vojáky nalodili na torpédoborec, na kterém přepluli kanál La Manche do belgického přístavu Ostende a poté o kus dál, k francouzskému Dunkerque, který byl v držení Němců, a již od října 1944 v obležení. Jak Alois říká, nebojoval zde v první linii, ale „vzadu u děla“. Měl již zkušenosti z německé armády, a tak pro něj bojové akce naostro nebyly ničím novým. „Dostávali jsme povely reproduktorem z pozorovatelny. Mířič podle směrnic nachystal kanón a střílelo se. ‚Obsluha k dělu! Obsluha k dělu!‘ zněly například příkazy.“ V Dunkerque působil až do konce války.

Alois se po válce těšil domů. Vzpomíná na první větší zastávku v Čechách ve vesnici Mlázovy, kde je ubytovali ve škole. Poté se vojáci přesunuli do Sušice, v polovině září pokračovali do jihlavských kasáren, kde sloužili až do dubna 1946.

 

Za komunistů jsem neměl nárok na nic, protože jsem sloužil v cizí armádě

Alois byl ještě za války, než narukoval do wehrmachtu, nasazený na práci v dole Lazy u Orlové, ale tam se vrátit nechtěl. Měl odtud otřesné vzpomínky. „Do osmnácti let to bylo klidné. Ale od osmnácti let stačilo zameškat dvě směny, abychom byli pozváni na fackovací mašinu. Stáli jsme čelem ke zdi a jednoho po druhém nás zmlátili hadicemi naplněnými pískem. Jeden kamarád se otočil, tak jej chytli za krk a obili mu obličej o zeď,“ říká Alois.

Po demobilizaci v roce 1946 se chtěl ucházet o místo na dráze, po vzoru svého otce a bratrů. Lepší místa už ale byla obsazená, a tak vzal místo traťového dělníka. Ze mzdy se však nedalo vyžít, Alois měl snoubenku ze Sušice, chtěl se oženit, a proto se nechal přeložit na Šumavu v naději, že tam najde lépe placenou práci. Nebylo tam však o nic lépe, a tak se vrátil na šachtu.

Dostal pak jen částečný důchod. „Šel jsem kvůli tomu na národní výbor. A přišla mi odpověď, že mi titul zahraničního vojáka nepřísluší, jelikož jsem sloužil v cizí armádě. To tedy byla odpověď komunistů. Žádné odškodnění a nic. A ani titul zahraničního vojáka nám nepřiznali,“ vypráví Alois, který nikdy nevstoupil do KSČ. Titul zahraničního vojáka mu byl přiznán až po revoluci 1989, stejně jako finanční odškodnění. Stal se také členem Svazu bojovníků za svobodu.