Ing. MgA. Oldřich Kužílek

„Stávku jsme na mé ubytovně vyhlásili či provedli rozhodnutí ‚jdeme do stávky‘, ‚ustavujeme stávkový výbor‘ v neděli k večeru. A důsledkem toho bylo, že už v pondělí ráno jsme byli přichystaní. Přišla škola na představení, ale dveře divadla zůstaly zamčené. Šli jsme před dveře divadla a tam jsme to vysvětlili učitelkám, že je stávka a že se nehraje. Samozřejmě to vyvolalo debaty i v rámci divadla – ‚Jak je to možné? Jak to můžeme udělat dětem? Ony přišly na pohádku.‘ To se muselo samozřejmě vyjasnit, že dynamika věci a úrovně jsou úplně jiné a že se to jinak nedá. Pak v pondělí k večeru byl mítink před divadlem. Technika vynosila bedny před divadlo. To byl takový paradox, který někde popisuji, že jsme se v tu chvíli trošku chovali opatrně. Protože ten majetek – dům, divadlo – to samozřejmě patřilo nějakému městskému nebo krajskému národnímu výboru. Jakési komunistické moci – majetkoprávně. A my jsme si říkali, že to tady otevřeme, nastoupí sem policie, tedy Veřejná bezpečnost, a čistě jen s tím důvodem, že zneužíváme cizí majetek, začne dělat takové běžné obstrukce, že zneužíváme cizí majetek. A vůbec v tu chvíli nebylo jisté, že převrat vyjde. To vůbec nikdo netušil. To bylo rozhodnutí jít do toho. Z tohoto důvodu jsme také mítink, tedy setkání lidí nad politickou situací, organizovali na schodech divadla, před barákem, abychom nebyli obviněni z toho – ze zpětného pohledu se to jeví velmi komicky –, že zneužíváme cizí majetek. Pamatuji si, jak tam byly ty schody, my jsme tam měli reproduktory, mikrofony, řečníci se střídali a to náměstíčko před divadlem bylo plné lidí. Samozřejmě to byli i zčásti ti, kteří přišli na večerní představení a měli v ruce neuplatněné vstupenky, a zčásti to byli ti – už se to rozkřiklo, Hradec není tak velký –, kteří přišli na to, že před divadlem je 'demoška'.“

„Z Mariánské jsme šli pěšky do Jáchymova, protože autobusy nejezdily. Hromadná doprava byla zastavena v těch několika dnech, takže jsme šli pěšky. A pamatuji si tam stát ty tanky, obrněnce a já jsem tam v podstatě byl jako holobrádek, mládeneček dvanáctiletý. Protože jsme jako turisté chodili s holemi – bez ohledu na Rusy bych je měl stejně v ruce – tak si pamatuji, jak tam na ně hrozím. To byl takový zvláštní vnitřní zážitek, kdy jsem si to jako troufl. Samozřejmě to žádný další vývoj nemělo. Možná mně rodiče říkali z obavy, abych to nedělal. Ale pamatuji si, že v Jáchymově ruská vojska byla.“