Ing. Emilie Kuročenko (Tenglerová)

„V roce 1964 jsem se oženila a v roce 1966 se mi narodila dcera Lenička. A v 68. roce zemřela. Opařila se tady. Ale dal mně Bůh tu sílu, ten duch českej já myslím, že já jsem to všechno přežila. A všichni: ,Milko, Emílie, ty máš silnou vůli.‘ A já ji mám. Opravdu. Byla tady moje babička, maminka a já. Manžel byl za prací v Rovně a nevlastní táta jel s jablkama do Leningradu. A ona Lenička měla dědu moc ráda a pořád ho prosila, aby ji vzal s sebou. A on povídá, že ji nemůže vzít. ,Já ti dovezu, co chceš.‘ Tak jí koupil boty a šupku. Takový kožíšek. A my zabili prase. A ona tady v té kuchyni, ještě tady byla plotna, plyn nebyl. A ona nosila střeva a ty střeva nám běhala, utírala. Ona tak mezi Slovákama a Polákama a náma. Uměla všelijaký slova. I česky, slovensky a ukrajinsky. Byly jí dva roky a osm měsíců. A najednou babička sundávala hrnec, polívku, co vařila ten sulc, a ona tam spadla. A hned ji vzali, mašina přijela a do Dubna ji vezli a tam zemřela.“

Tazatel: „A jak vzpomínáte na smrt Stalina v roce 1953?“ - „Byli jsme ve škole. Tak vyšli jsme na tu velkou síň a tam povídali: ,Stalin zemřel.‘ A všichni jsme stáli jak… A bylo ticho. Ticho.“ Tazatel: „A co si vlastně dneska myslíte o Stalinovi?“ - „A kdo to ví? Nikdy se o něm tak nepovídalo. Učilo se o něm ve škole. Zemřel a nic se nemluvilo. To až teď se o tom mluví. Dřív jsem chodila do školy a učila se i v Rovně a nikdo nic neříkal. A teď? A proč? Já nevím.“

„V lednu byla v kostele veselka. A když se oddávali, tak se pouštěla ikona a na tu ikonu se dává pentle. A když se začala spouštět, tak najednou upadla a rozpadla se a to byl akorát 44. rok a u nás byli kozáci. Tak taková byla veselka. A 17. března jeli všichni na frontu.“

Tazatel: „Kdo sem vlastně přišel po těch Češích?“ - „To přijeli Slováci. Oni ale udělali takový smlouvy, že sem přijeli na padesát roků. A právě přišlo těch padesát roků a oni odjeli. Někteří jeli na Slovensko, někteří k Užgorodu na Zakarpatí a hodně jich jelo hned, jak začal kolchoz, na Krym a na Oděsu. Ale ti Slováci tam žili s cigánama a někteří byli možná i trochu pomíchaní. A druzí měli řeč a kulturu a to bylo také vidět.“