Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Ing. Emilie Kuročenko (Tenglerová) (* 1944)

• narozena 27. 11. 1944 v Moldavě na Volyni

• otec Josef Tengler bojoval v československém sboru a krátce po jejím narození padl u slovenské vesnice Borovec

• rodina v roce 1947 nereemigrovala do Československa a zůstala na Volyni

• vystudovala stavební institut s titulem inženýr

• dnes je velmi aktivní v krajanské dubenské organizaci Stromovka

• se svými českými písněmi se zúčastnila několika festivalů

• i její dcera Jiřina a syn Ivan mluví česky

• v současnosti stále žije v Moldavě na Ukrajině

Emilie Kuročenko, rozená Tenglerová, se narodila v roce 1944 v obci Moldava na Volyni. Stalo se tak v době, kdy její otec Josef, tak jako mnoho dalších Čechů z této oblasti, bojoval dobrovolně v československém sboru. Byl krátce po svatbě. „V lednu byla v kostele veselka. A když se oddávali, tak se pouštěla ikona a na tu ikonu se dává pentle. A když se začala spouštět, tak najednou upadla a rozpadla se a to byl akorát 44. rok a u nás byli kozáci. Tak taková byla veselka. A 17. března jeli všichni na frontu.“ Emilie byla vysněným dítětem, vždyť Josefu Tenglerovi už bylo 34 let. A tak nebylo divu, že měl obrovskou radost, když k jeho baterii houfnic u slovenské obce Borovec přišel dopis oznamující tuto radostnou novinu. Nedal ani na dotírání kamarádů, kteří si ho dobírali, že dítě není jeho, protože už je třináct měsíců z domu. Měl totiž v dobré paměti návštěvu manželky při výcviku v Bukovině. Raději se tedy odebral přečíst si dopis někde v klidu a užít si tak o samotě chvíle radosti. Naneštěstí si ale vybral místo, kam za krátko dolétl granát z německého dalekonosného děla. Přes snahu kamarádů o záchranu jeho života zemřel.1

Dcera Emilie tak svého otce nikdy živého nespatřila. Takto vzpomíná dnes na tuto hořkou událost: „Na Slovensku dostal od maminky psaní, že se mu narodila dcera a že se bude jmenovat Milenka. On, když byl tam, tak posílal posilky a pentličky a byly obláčkový a červený a vždycky psal: ,Mně je všechno jedno, jestli to bude holka nebo kluk. Ale když to bude holka, tak až vyroste, tak bude pomáhat mamince.‘ Že se možná nevrátí. Ale to už je předem dané. A teď když vzal to psaní, pověděl: ,Hoši! Mám dceru! Narodila se mi dcera!‘ A skákal a oni povídají: ,No seš nějakej veselej. Máš už víc jak třicet roků a skáčeš tady.‘ A on povídá. ,Tak já jdu hned psát psaní.‘ A šel na dvůr a sedl si na pařez. A začal psát.Odněkud ale přiletěla německá puma a zabila ho.“

Matka Olga se později provdala za vojenského lékaře pocházejícího ze Saranska. Díky tomu ale také nemohla reemigrovat do Československa, protože podle tehdejších zákonů by mohla odjet jen s dcerou a manžela se sovětským občanstvím by musela nechat na Ukrajině. Reemigrovat nakonec odmítli i prarodiče Emilie. Jak vzpomíná pamětnice, maminka nakonec neuskutečněného odjezdu celý život litovala.

Po odchodu Čechů se vesnice vylidnila. Zůstalo jen deset českých rodin, vesměs ze smíšených manželství. Do prázdných domů přicházeli noví osadníci. Byli to většinou zakarpatští Ukrajinci, kteří pocházeli z východního Slovenska. Dnes už z nich v Moldavě žije jen velmi málo. Většina se v průběhu doby vrátila na Slovensko. „To přijeli Slováci. Oni ale udělali takový smlouvy, že sem přijeli na padesát roků. A právě když přišlo těch padesát roků, tak oni odjeli. Někteří jeli na Slovensko, někteří k Užhorodu na Zakarpatí a hodně jich jelo hned, jak začal kolchoz, na Krym a na Oděsu. Ale ti Slováci tam žili s cigánama a někteří byli možná i trochu pomíchaní. A druzí měli řeč a kulturu a to bylo také vidět.“ Paní Emílie s jejich dětmi chodila do školy jak v Moldavě, tak v Mirohošti a vzpomíná na ně velmi ráda. Alespoň se v jejich okolí mluvilo řečí velmi podobnou češtině. „Mezi Ukrajinci, Slováky a Čechy nebyly vůbec žádné problémy… Já jsem uměla víc slovensky než česky, protože tady kolem byli samí Slováci.“ Pořádaly se společné veselice a každý národ vždy předvedl nějaké tance nebo písně, které ho charakterizovaly.

Po ukončení školy v Mirohošti se šla Emilie učit na prodavačku do Rovna. Potom se rozhodla pokračovat na stavebním institutu, který zakončila titulem inženýr. Jako inženýrka pracovala na stavbách nejprve jako laborantka a později jako stavbyvedoucí. V roce 1964 se provdala za Ivana Ivanoviče Kuročenka. Oba se trvale usídlili v Rovně a za krátký čas se jim narodila dcera Lenička. Chvíle štěstí ale netrvaly dlouho. Při zabíjačce v Moldavě došlo k velmi nešťastné události a milovaná dcera spadla do hrnce s vařící vodou. Ve dvou letech a osmi měsících tak její malé tělíčko dodýchalo. Paní Emilie tuto otřesnou událost nakonec přečkala, ale stále o ní mluví se slzami v očích: „V roce 1964 jsem se oženila a v roce 1966 se mi narodila dcera Lenička. A v 68. roce zemřela. Opařila se tady. Ale dal mně Bůh tu sílu, ten duch českej, já myslím, že já jsem to všechno přežila. A všichni: ,Milko, Emilie, ty máš silnou vůli.‘ A já ji mám. Opravdu. Byla tady moje babička, maminka a já. Manžel byl za prací v Rovně a nevlastní táta jel s jablkama do Leningradu. A ona Lenička měla dědu moc ráda a pořád ho prosila, aby ji vzal s sebou. A on povídá, že ji nemůže vzít. ,Já ti dovezu, co chceš.‘ Tak jí koupil boty a šupku. Takový kožíšek. A my zabili prase. A ona tady v té kuchyni, ještě tady byla plotna, plyn nebyl. A ona nosila střeva a běhala a utírala. Ona uměla všelijaký slova. I česky, slovensky a ukrajinsky. Byly jí dva roky a osm měsíců. A najednou babička sundávala hrnec, polívku, co vařila ten sulc, a ona tam spadla. A hned ji vzali, mašina přijela a do Dubna ji vezli a tam zemřela.“ Další ránu jí osud připravil, když jí v osmdesátých letech během osmi měsíců zemřela maminka, manžel i nevlastní bratr, kterého v Rovně zavraždila jeho manželka. „A to všechno jsem musela zvládnout.“

Dnes bydlí paní Emilie s rodinou dcery Jiřiny v domě svých předků v Moldavě (dnes Molodava). I když je v důchodu, práce na statku jí nedává vydechnout. V Československu byla sice jen párkrát, ale přesto se cítí stále jako Češka. „Já se cítím jako Češka. To můžu křičet do nebe, že jsem Češka!“ Neprojevuje to jen myšlením, ale také svou činností. Zatímco většina českých hřbitovů na Volyni je v katastrofálním stavu, ten moldavský je pěkně udržovaný a čistý. Pravidelně se o něj chodí starat, a dokonce přemlouvá místní obyvatele, aby občas posekali trávu nebo jí pomohli zvednout spadlé kamenné náhrobky. I její knihovna doma je plná starých českých knih, u kterých jde jen z pohledu poznat, že tam neleží jen pro ozdobu. Také se aktivně zapojuje do dubenského krajanského spolku Stromovka. Díky její nezdolné povaze byl v Moldavě slavnostně otevřen památník českých obyvatel padlých ve druhé světové válce. Při jeho slavnostním otevření sama zazpívala několik českých písní. Vystupovala s nimi i na festivalech. Mimo jiné i v Kyjevě a v Praze.

Paní Emilie nijak špatně nevzpomíná na období komunistické diktatury. Hladomor v letech 1947-48 se Volyni vyhnul. Pamětnice byla ještě malé dítě, a tak všechno, co ví, zná hlavně z vyprávění. „Všichni z Ukrajiny jezdili k nám na západ Ukrajiny pro jídlo. Oni sem vezli zlato, šperky a všelijaký věci, které chtěli vyměnit za jídlo. Ale hodně jich domů nedojelo. Jestli je pozabíjeli nebo okradli…?“

Na otázku, co si myslí o Josifu Vissarionoviči Stalinovi, odpověděla: „Za Stalina bylo všechno, chleba byl laciný. Možná jsme nemohli tak mluvit, ale disciplína byla… Nikdy se o něm tak jako dnes nepovídalo. Učili jsme se o něm ve škole. Zemřel a nic se nemluvilo. To až teď se o tom mluví. Dřív jsem chodila do školy a učila se i v Rovně a nikdo nic neříkal. A teď? A proč? Já nevím.“

Vzpomíná také na invazi vojsk Varšavské smlouvy do Československa. „Zrovna jsme se chystali na trh do (Rihy) prodávat hrušky a švestky. A najednou jsme viděli v Moldavě vojsko. Když jsme se jich zeptali, kam jedou, tak nám řekli, že do Československa.“ I když v podstatě nikdo nevěděl, co se u nás děje, paní Emilie si vzpomíná, že v okolí panovala nálada pročeskoslovenská, a když na trhu zjistili, že má československou národnost, všichni k ní byli mnohem vlídnější a často dávali najevo své sympatie.

Ani vznik Ukrajiny v roce 1991 nehodnotí s projevem nějakého nadšení. Spíše je k celé situaci skeptická. „My jsme dělali fabriky, závody a všechno…Dneska se všechno rozkradlo, privatizovalo a my z toho nemáme nic…Kdoví, jestli je to dnes lepší nebo horší. Já to ani nevím.“ Další ranou byla katastrofální inflace v roce 1993, kdy lidé často přicházeli o celoživotní úspory. „Všechno propadlo. Nic nám nevrátili. Maminka měla tisíc rublů na pohřeb a i ty propadly. Nic jí nevrátili.“ Zato na oranžovou revoluci, která nastala po druhém kole prezidentských voleb v listopadu 2004, se dívala s novou nadějí. Ze západní Ukrajiny vyjížděly stovky autobusů do Kyjeva podpořit Viktora Juščenka a politický blok Naše Ukrajina. „Ze Lvova, i z vesnic, i z Moldavy všichni jeli do Kyjeva. Byla to taková velká náděj…“

1 O tomto příběhu psal Václav Širc ve své knize podle vzpomínek Vladimíra Ponikelského.