Pavel Kuneš

„Hned jsme při mši začali používat češtinu a já jsem se samozřejmě podle svého zvyku začal bavit s dětmi. Nejdřív tam bylo jedno dítě, potom šest a pak dvacet a třicet a postupně se ta nedělní mše v devět hodin stala velmi navštěvovanou mší. Potom, když se začalo mluvit o možnosti takzvaných farních rad, tak jsme také hned založili farní radu. Bylo v ní tehdy asi deset lidí, byly to rodiny. Farní rada byl poradní orgán kněze, který mu měl pomoci spoluvytvářet život v kostele. Tak jsme se scházeli a bavili jsme se o tom, co dělat, aby to pro nás bylo v kostele příjemnější. Protože já jsem vlastně neměl žádné misijní cíle, mně se zdálo, že když my se budeme v kostele dobře cítit, když budeme dělat, co nás bude těšit, tak to potěšení můžeme snadno přenášet různými způsoby dál. Jinak jsem se pokoušel k té mši všelicos přiřadit. Jeden den v týdnu, to jsem začal v Plzni, jsem neodešel na konci mše do sakristie, ale šel jsem mezi lavice a něco jsem lidem vyprávěl a pak jsem řekl: ‚Jaké máte otázky?‘ Lidé mi kladli různé otázky a já jsem na ně odpovídal. Cítil jsem jako povinnost reagovat na všechny aktivity, které lidé dělali, na všechny projevy jejich kostelní spolupráce. Takže například jsem začal chodit na zkoušky pěveckého sboru - u svatého Ignáce byl úžasný pěvecký sbor - a vždycky jsem jim tam něco vyprávěl. Bavili jsme se o koncilních dokumentech, protože pro zpěváky nebylo tak snadné tu liturgickou změnu přijmout, protože byli zvyklí zpívat pro jiný způsob slavení mše. A protože jsem uměl řadu nových písniček, například Díky za toto krásné ráno a jiných, zpíval jsem je s dětmi a jim se to líbilo. Takže oni vzali kytaru, zpívali je a tím se stalo, že potom vznikl kroužek, který je zpíval při svých setkáních. A já jsem říkal: ‚Zazpívejte nám je taky v kostele.‘ Tak oni potom zazpívali při obyčejné mši ve všední den jako vložku. Mladí přistoupili k oltáři, s kytarou těch šest nebo deset dětí ve věku kolem šestnácti let, zazpívali jednu písničku a to se tak líbilo, že farní rada řekla: ‚Udělejme to jako celou mši, vždyť se to můžeme všichni naučit.‘ Tehdy se všechno rozmnožovalo na psacím stroji, přes průklepáky atd. Tak se rozdaly písničky po lavicích a všichni se to naučili. To bylo ohromné. Nakonec tyhle písně zpíval celý kostel.“

„Šel jsem tam a říkal jsem si: ‚Já jim ukážu, že mně můžou být ukradení.‘ Tak jsem si ještě koupil rohlík na Letenském náměstí, vešel jsem do vrátnice a jedl jsem ten rohlík. Bylo mi devatenáct... Pořád jsem jedl ten rohlík, i v té kanceláři, a oni mně v několikahodinovém rozhovoru neustále vysvětlovali, že mají úžasný zájem, aby vztahy mezi církví a státem byly velmi dobré. Jenomže aby se to dalo udělat, je třeba, aby oni věděli, co se tak v té církvi děje, aby tomu mohli předcházet, a kdyby se dělo něco špatného, aby to mohli usměrnit, pomoci tomu člověku atd. Já jsem to s hrůzou poslouchal a opakoval jsem, že jakmile něco takového uslyším, že to hned oznámím rektorovi semináře nebo spirituálovi... Ale oni řekli: ‚No, tak my bychom se třeba sešli někde, někde v kavárně, a popovídali bychom si jenom tak...‘ Neustále jsem to odvracel a bylo to opravdu velmi těžké, protože já jsem tam šel s tím, že nebudu vůbec odpovídat, že řeknu: ‚Ano, ne, ano, ne.‘ Ale to nebylo dobře možné, protože oni začali ten hovor: ‚Víte, já mám takové těžkosti, když se dívám na ty obrazy, tak ty realistické se mi líbí, ale třeba ten Václav Špála, já tomu nedovedu porozumět... Jak byste mi to jako laikovi vysvětlil?‘ No tak, co jsem mohl dělat? Tak jsem začal vysvětlovat, jak stylizoval ty barvy, až jsem se tak rozpovídal, že potom nebylo možné říct naráz: ‚Ano - ne.‘ Ale dopadlo to dobře. Řekl jsem: ‚Nebojte se, pánové. Rozhodně nechci, aby vznikl nějaký konflikt, a všechno sdělím spirituálovi nebo rektorovi.‘ Tak oni řekli: ‚Dobře, napište nám to tady na papír.‘ Dali mi papír a tužku, tak jsem začal psát, co mi diktovali, ale ta hrůza byla, že ačkoliv jsem dělal, že jsem naprosto klidný a že všechno je mi jasné, tak najednou jsem nebyl schopný udělat rovnou čáru. Tak se mi strašně třásla ruka při psaní: ‚Potvrzuji, že neřeknu nic o této schůzce a nebudu o tom nikomu vyprávět...‘, že to bylo naprosto nečitelné... Ačkoli jsem zvyklý na rovnou čáru, tak jsem ruku nemohl udržet. Potom jsem samozřejmě byl vyslýchán mnohokrát za různých okolností, ale nic nebylo tak hrozné jako tento první moment, kdy oni mě přemohli tím, že mě přinutili, abych začal takhle mluvit. A teď se opakovaně střídali, starý odešel, mladý tam zůstal, mladý byl laskavý, starý tam na mě nadával, jak si to dovoluju se k nim takhle chovat... Takže jsem vděčný Hospodinu, protože mnoha lidem se to nepovedlo.“

„Tam se ke mně přihlásili starší vojáci, kteří už měli odejít do civilu, ale kvůli berlínské zdi nemohli. A to byl nějaký Pavel Pecháček, kterému se potom podařilo utéci do ciziny a stal se ředitelem Svobodné Evropy, a jeho kamarád Jirka Malášek, který také odešel a pracoval ve Svobodné Evropě. Byli sice na jiné baterii, ale bydleli jsme ve stejném baráku. A oni tam měli loutkové divadlo, pozvali mě a já jsem se toho hned chytil, protože jsem sám byl od roku 1948 členem Říše loutek, kde jsem skutečně hrál, osvětloval a pomáhal s ledasčím. A protože jsem loutky miloval a protože to byla vlastně výtvarná činnost, tak jsem se tam stal okamžitě hlavním aktérem té loutkářské činnosti. A když potom ti dva odešli, sháněl jsem další lidi. Bylo to velmi těžké, protože ti kluci k tomu sami netíhli, ale nakonec se mi podařilo několik jich přemluvit. Dva z nich už měli něco společného s kriminálem, jeden z nich byl myslím odsouzen za zlodějnu, ale to jsem si až zpětně dával dohromady. A spolu jsme tedy vytvářeli loutkové divadlo, občas, to znamená dvakrát za rok, jsme jeli dokonce hrát do nějakých škol v okolí. Hráli jsme s maňáskovými loutkami, ale potom jsem začal vyrábět tzv. javajky, což bylo v těch vojenských poměrech hodně obtížné, protože jsem měl k dispozici pouze ten materiál, který tam byl, ale všechno se to dařilo. Takže když potom důstojníci viděli, co tam všechno děláme, tak nám dali jednu místnost, kde jsme měli všechny věci uložené a kde jsem to všechno vyráběl. Maloval jsem kulisy, které se daly šikovně vozit a všelijak s nimi manipulovat, udělali jsme si ohromnou novou scénu, takže jsme pak hráli i černé divadlo, se kterým jsme vystupovali na různých místech. Tehdy existovala Armádní soutěž umělecké tvořivosti (ASUT), tak jsme dokonce vystupovali se stínohrou Král Lávra v Hořovicích.“