„Tak nás odvezli do Sauny. Tam nás nechali šíleně dlouho čekat, stály jsme frontu a pak nás Polky tetovaly. Byla to pera, měla takovou nádržku, dole jehlu a tou šel dolů inkoust. Potom nás nahnali do sprch. To jsme neměly vůbec tušení, že by to také mohl být plyn. Zahnali nás do horké vody. Já jsem ještě měla prstýnek. To bylo jediné, co mi zbylo, co jsem neodevzdala. To byl prstýnek vybroušený dokulata, ale nebyl kulatý. Byly to plošky, které tvořily půlkruh, prstýnek byl úplně jednoduchý, ale sklíčko měnilo barvu podle nebe. Jak byla Sauna sestavená z cihel a byly tam škvíry, vypadaná malta, tak jsem to strčila mezi dvě cihly a říkala jsem si: ‚Musím si pamatovat, kam jsem to strčila, až půjdeme zpátky, vydloubnu si ho.‘ Zpátky už jsme nešly, protože nás vedli dál. Tam nám potom sebrali naše šaty a dali nám zavšivené hadry. Z té horké Sauny jsme šly hned do mrazu. To byl účel, dostaly jsme zápal plic.“
„Jednou se nám stalo, že jsme přicházeli k vesnici a byl cítit čerstvě pečený chleba. To si neumíte představit, co to s námi dělalo! Nebo alespoň se mnou. Taková strašná chuť na chleba. Prošli jsme do vesnice a viděli jsme Němky, jak nosí takovéhle obrovské bochníky odněkud z pekárny. Jedna ta naše, Erika Rottová se jmenovala, červený tvářičky i přesto, že už byla já nevím kolik roků v koncentráku a byla s maminkou, krásná holka, blonďatá, se na jednu Němku vrhla a ten bochník jí vyrvala. Samozřejmě, že přiskočili hned wehrmachťáci a sebrali jí ho. Potom, když jsme vyšli z vesnice, si ji vzali stranou a že ji zastřelí. Ale naštěstí ty dědouškové už měli taky kus svýho života za sebou a taky už asi měli dost války, takže holka, zaplaťpánbůh, to přežila, pustili ji.“
„Utekli Němci, najednou byli pryč a my jsme mohli všude. Jenomže jsme byli slabí někam chodit a ti silnější šli do německých rezerv a tam si nakradli k jídlu, co potřebovali. Někdo se dostal k proviantu, ale většinou už ne. To už naše máma nemohla. Měla dyzenterii, průjem strašný, a už i blouznila a asi měla i horečku. Tak jsme tam tak vegetovali, ale mohli jsme jít ven před boudu na trávník. 14. dubna přišli Angličani. Přišli, ale směli jen za dráty, protože vevnitř byl skvrnitý tyfus. Nic se nedělo, zase odešli, asi byli vyděšení a druhý den přišli oblečení do skafandrů jak kosmonauti. Úplně nedobytně. Ani jedna veš by na ně nemohla přijít. Měli snahu nám pomoct, tak házeli přes plot čokoládu nebo konzervy a nám hodili vepřovou konzervu. A já jsem holka byla blbá, tak jsme to nějakým kamenem otevřely a ještě i s mámou jsme se najedly toho vepřového sádla a vepřového masa. No a mámě se potom pochopitelně přitížilo.“
„Naší mámě se udělala po levé straně krku obrovská boule. Šla na ‚kranken stube‘, tam jí to rozřízli, obrovský šlic, ale vyndali jí z toho spoustu hnisu nebo nějaké tekutiny a začalo se jí to krásně hojit. Když jsme potom musely jít na selekci, šla napřed a šla tak, že Mengele stál po pravé straně a ženské šly půlkruhem okolo něj – nahaté, samozřejmě – a prošla. On tu jizvu neviděl. Naštěstí. Pak jsem šla já a pak moje sestra, která byla na stejném fyzickém vývoji jako jedenáctiletá holka, když šla do Terezína, ale poradili jí, aby šla po špičkách. Tak šla po špičkách a prošla také. On si nevšiml, tak ji pustil. Takže jsme všechny tři prošly selekcí do Frauenlageru, ženského tábora, a potom nás odvezli do Christianstadtu.“
Hana Kumperová, rozená Sachselová, se narodila 23. února 1926 v Plzni do židovské rodiny jako starší ze dvou dcer. Otec Alfred se věnoval obchodu, matka Růžena rodině. 1. září 1939, v den, kdy vypukla druhá světová válka, byl otec zatčen a uvězněn v plzeňské věznici na Borech. Zemřel 19. listopadu 1942 v koncentračním táboře Osvětim. Pamětnice, její matka a mladší sestra Eva byly 22. ledna 1942 deportovány do Terezína, odkud odjely 18. prosince 1943 do Osvětimi. Po půl roce v osvětimském rodinném táboře prošly všechny tři selekcí a v červenci 1944 byly vybrány na práci do tábora Christianstadt. Odtamtud se začátkem roku 1945 vydaly na několikatýdenní pochod smrti, který skončil v Chebu. Odtud jely vlakem do koncentračního tábora Bergen-Belsen, nejhoršího tábora, kterým prošly. Zde se dočkaly v dubnu 1945 osvobození britskou armádou, maminka však krátce poté zemřela. Hana Kumperová prodělala skvrnitý tyfus a dočasně ohluchla. Po uzdravení se obě sestry vrátily v létě 1945 do Československa a usadily se v rodné Plzni. Pamětnice si našla práci, podporovala svou sestru Evu ve studiu a brzy se provdala za Karla Kumperu, se kterým vychovala dvě dcery. V roce 1968 manželé zvažovali emigraci. V roce 2010 Hana Kumperová ovdověla, žila v severních Čechách. Zemřela 18. června 2022.
u rybníka Židováku v Plzni, Karel Kumpera nahoře 2.zleva, jména a příběh ostatních je možné dohledat zde http://www.humr.wz.cz/obr/spoluzaci/Spoluzaci_2006.pdf
u rybníka Židováku v Plzni, Karel Kumpera nahoře 2.zleva, jména a příběh ostatních je možné dohledat zde http://www.humr.wz.cz/obr/spoluzaci/Spoluzaci_2006.pdf
Hrdinové 20. století odcházejí. Nesmíme zapomenout. Dokumentujeme a vyprávíme jejich příběhy. Záleží vám na odkazu minulých generací, na občanských postojích, demokracii a vzdělávání? Pomozte nám!
