„Tam v sachsenhausenském koncentračním táboře. (Byly tam i nějaké skupiny, že ano? A byly tam nějaké konflikty nebo neshody mezi jednotlivými skupinami?) Ne, my jsme drželi pohromadě.“
„Dostali jsme pár kopanců, tam [v ruzyňské jízdárně – pozn. aut.] jsme se museli nějakým způsobem postavit a stáli jsme. Potom jsme zase v noci spali. A pak nás odtransportovali.“
„Naše zatčení bylo velice jednoduché. Bylo nějak po půlnoci. Ozvalo se bouchání do dveří, tak jsme ještě s kamarádem, to byl pokoj pro dva, prostě vstali a byli jsme vyděšení, protože tam stáli němečtí vojáci v plné zbroji. Tak nás potom nahnali dolů, kde už byli kolejáci nashromáždění.“
„[Antonín] Zápotocký se choval tak nějak neutrálně. Nehlásili, že by si nějak vyskakoval. On tam byl také nějaký [Jan] Vodička, sapér Vodička. Kdo tam ještě byl z těch potentátů? [Vím, že tam byl Ivan Sekanina] Sekanina. Bohužel, on a jeho kamarád, jak se jmenoval? [Pavel Prokop nebo?] Prokop. Ti bohužel skončili špatně, protože u nich našli nějaké velké peníze. To bylo. Oni je nedovedli dost dobře vysvětlit, tak je postavili před tohle a zastřelili.“
„[My jsme] byli celkem ve výhodě. Byli jsme mladí a byli jsme jako studenti stejného zaměření. Takže jsme jednoduše byli zařazení do kolektivu a čekali jsme, kdy nás pustí. Propouštění byla obvykle 20. dubna, to měl Hitler narozeniny, anebo na Vánoce. Vždycky nás šlo takových padesát. Já jsem přišel na řadu až ve dvaačtyřicátém roce.“
„Po bombardování. Já jsem prakticky prožil tři nálety a po třetím náletu jsem se s kamarádem, se kterým jsem měl předtím večer schůzku, vydal autobusem do Pirny. To je město, které sousedí s Drážďanami. Tam jsme si zakoupili lístky na vlak do Prahy a příští týden jsme jeli do Prahy.“
Prof. MUDr. Eduard Kuhn, DrSc. se narodil 21. září 1918 v Bílsku u Litovle. Otec pracoval jako kovář a společně s maminkou hospodařil na zemědělské půdě. Eduard Kuhn měl mnoho sourozenců, ale jako jediný mohl studovat díky stipendiu. Navštěvoval gymnázium v Opavě a od roku 1937 pokračoval studiem medicíny na Karlově univerzitě v Praze, kde bydlel na Hlávkově koleji. 15. listopadu 1939 se zúčastnil pohřbu Jana Opletala a o dva dny později, 17. listopadu 1939, byl v souvislosti s perzekucí studentů zatčen a spolu s dalšími studenty převezen do kasáren v Praze-Ruzyni. Poté byli studenti internováni v koncentračním táboře Sachsenhausen-Oranienburg poblíž Berlína. V koncentračním táboře Eduard Kuhn pracoval v cihelně (Klingenwerke) a v dalších pracovních komandech. 21. ledna 1942 byl z tábora propuštěn. Odjel domů a přihlásil se na pracovním úřadu, který ho zařadil na nucené práce v protektorátu a později i v Německu. Pracoval v železářství C.K. Morgenstern und Kompanie v Drážďanech, kde ve dnech 13.-15. února 1945 zažil bombardování města. Před koncem války utekl z nuceného nasazení zpět do Bílska. 5. května 1945 zažil jako očitý svědek vypálení obce Javoříčko. V roce 1947 dokončil studium medicíny a postupně pracoval na interní klinice v Plzni, dále v Thomayerově nemocnici, v Ústavu pro výzkum výživy lidu a v Institutu klinické a experimentální medicíny v Praze. Zároveň vyučoval na Fakultě všeobecného lékařství Univerzity Karlovy. S manželkou vychoval dvě děti. Profesor Eduard Kuhn zemřel 2. října roku 2017 ve věku 99 let.
Hrdinové 20. století odcházejí. Nesmíme zapomenout. Dokumentujeme a vyprávíme jejich příběhy. Záleží vám na odkazu minulých generací, na občanských postojích, demokracii a vzdělávání? Pomozte nám!
