„Když jsme přišli do školy a byla vyhlášená stávka, tak nám řekli, že na ni nesmíme jít, a opravdu školu zavřeli. Tehdy jsem řekla, že na náměstí jdu, a řekla jsem to ve sborovně a vyzvala jsem jednu kolegyni: ‚Ty jdeš taky, ne? Nebo nejdeš?‘ Ona řekla: ,Ale víš, já tady ještě opravuju sešity.‘ Řekla jsem: ,Ty si opravíš doma. Ale víš co, každý jednáme sám za sebe. Já jdu, protože mladým se snad nemůže něco dít.‘ Tak jsem šla ze sborovny sama. Z oken se účastnila ještě další kolegyně.“
,,Za totality mě zavolali na městský národní výbor, že v celé ulici jsou obchody a soudružky nemají kam chodit na záchod, jedině u nás že by to snad šlo vyřešit. Protože to byl jediný, který nebyl zestátněný, a nešlo by to na jejich náklady. Takže já vybuduju s dalšími spoluvlastníky toalety. Já říkám: ‚Toalety tam byly. Nechali to promrznout, spadlo to, zdivo se poškodilo a museli jsme to nechat strhnout. A teď už tam není žádný prostor.‘ Tak mi tam jeden o něco mladší funkcionář ťukal tužkou do stolu a říkal: ‚Jestli chceš učit, tak budeš ty záchody budovat.‘ Říkala jsem: ‚Není tam žádný prostor, nemohu a ani už tam nebydlím. Nevím, kde by se to dalo.‘ A on řekl: ‚Opakuju, jestli budeš chtít učit, vlastníma rukama budeš ty hajzlíky stavět.‘“
„Pan učitel přišel do třídy, my jsme stáli v pozoru, mávl rukou, sedli jsme si. Řekl: ‚Teď přečtu jména, a vy se postavíte.‘ Četl jména spolužáků a také moje jméno, stálo nás sedm. Podívala jsem se, nejdřív jsme mysleli, že někdo něco vyvedl, ale stáli jsme všichni, kteří jsme měli velmi dobrý prospěch s vyznamenáním. Věděla jsem, že nikdo z nich nikde nic nevyvedl, tak jsem se uklidnila. Pan učitel pokračoval: ‚Dali jste si přihlášky na vyšší stupeň školy. Pro špatný kádrový posudek nebudou vaše přihlášky předány dál.‘ Vůbec jsem nevěděla, co znamená slovo kádrový. Přiběhla jsem s pláčem domů, protože jsem chodila na obědy domů, to ještě nebyly vžité školní jídelny. Maminka si zapálila cigaretu a říkala: ‚Neboj se! Já tě nedám! Tak budeš doma, já si tě zaměstnám.‘“
Jestli chceš učit, budeš ty záchody stavět vlastníma rukama
Lidmila Kubinová, za svobodna Šimková, se narodila 31. května 1939 v Hronově a měla o tři roky mladšího bratra Jaroslava. Rodiče Jaroslav a Anna Šimkovi pracovali v rodinném obchodě s módou, šicími stroji a kočárky. Za války se při vyhlášení náletu ukrývali ve sklepě, kde měli zásoby jídla a vody. V roce 1945 tančila v ochotnickém představení Prodané nevěsty v Hronově. V roce 1947 vítala v kroji Jana Masaryka při jeho návštěvě Hronova. Po roce 1948 jim komunisté zabavili obchody. Tatínek zemřel v roce 1953 na infarkt a ona s dalšími příbuznými zdědila jako nezletilá dům. Ve stejném roce jí zakázali hlásit se na gymnázium a musela nastoupit na jednoletý učební kurs. Na gymnázium v Náchodě se dostala o rok později a maturovala v roce 1957. V Praze vystudovala vysokou pedagogickou školu, obor biologie a chemie. Učila v Machově, Velkém Poříčí a v Hronově. V roce 1961 se provdala za Libora Kubinu. Vychovali dva syny, Libora a Leoše. V roce 1968 organizovala petici proti okupaci. V roce 1989 se přes zákaz školy účastnila generální stávky. Zajímala se o historii Hronova, o dílo Aloise Jiráska a bratří Čapků a psala básně. V roce 2023 žila v Hronově.
Hrdinové 20. století odcházejí. Nesmíme zapomenout. Dokumentujeme a vyprávíme jejich příběhy. Záleží vám na odkazu minulých generací, na občanských postojích, demokracii a vzdělávání? Pomozte nám!