„Když jsme přišli do školy a byla vyhlášená stávka, tak nám řekli, že na ni nesmíme jít, a opravdu školu zavřeli. Tehdy jsem řekla, že na náměstí jdu, a řekla jsem to ve sborovně a vyzvala jsem jednu kolegyni: ‚Ty jdeš taky, ne? Nebo nejdeš?‘ Ona řekla: ,Ale víš, já tady ještě opravuju sešity.‘ Řekla jsem: ,Ty si opravíš doma. Ale víš co, každý jednáme sám za sebe. Já jdu, protože mladým se snad nemůže něco dít.‘ Tak jsem šla ze sborovny sama. Z oken se účastnila ještě další kolegyně.“
,,Za totality mě zavolali na městský národní výbor, že v celé ulici jsou obchody a soudružky nemají kam chodit na záchod, jedině u nás že by to snad šlo vyřešit. Protože to byl jediný, který nebyl zestátněný, a nešlo by to na jejich náklady. Takže já vybuduju s dalšími spoluvlastníky toalety. Já říkám: ‚Toalety tam byly. Nechali to promrznout, spadlo to, zdivo se poškodilo a museli jsme to nechat strhnout. A teď už tam není žádný prostor.‘ Tak mi tam jeden o něco mladší funkcionář ťukal tužkou do stolu a říkal: ‚Jestli chceš učit, tak budeš ty záchody budovat.‘ Říkala jsem: ‚Není tam žádný prostor, nemohu a ani už tam nebydlím. Nevím, kde by se to dalo.‘ A on řekl: ‚Opakuju, jestli budeš chtít učit, vlastníma rukama budeš ty hajzlíky stavět.‘“
„Pan učitel přišel do třídy, my jsme stáli v pozoru, mávl rukou, sedli jsme si. Řekl: ‚Teď přečtu jména, a vy se postavíte.‘ Četl jména spolužáků a také moje jméno, stálo nás sedm. Podívala jsem se, nejdřív jsme mysleli, že někdo něco vyvedl, ale stáli jsme všichni, kteří jsme měli velmi dobrý prospěch s vyznamenáním. Věděla jsem, že nikdo z nich nikde nic nevyvedl, tak jsem se uklidnila. Pan učitel pokračoval: ‚Dali jste si přihlášky na vyšší stupeň školy. Pro špatný kádrový posudek nebudou vaše přihlášky předány dál.‘ Vůbec jsem nevěděla, co znamená slovo kádrový. Přiběhla jsem s pláčem domů, protože jsem chodila na obědy domů, to ještě nebyly vžité školní jídelny. Maminka si zapálila cigaretu a říkala: ‚Neboj se! Já tě nedám! Tak budeš doma, já si tě zaměstnám.‘“
Lidmila Kubinová, za svobodna Šimková, se narodila 31. května 1939 v Hronově a měla o tři roky mladšího bratra Jaroslava. Rodiče Jaroslav a Anna Šimkovi pracovali v rodinném obchodě s módou, šicími stroji a kočárky. Za války se při vyhlášení náletu ukrývali ve sklepě, kde měli zásoby jídla a vody. V roce 1945 tančila v ochotnickém představení Prodané nevěsty v Hronově. V roce 1947 vítala v kroji Jana Masaryka při jeho návštěvě Hronova. Po roce 1948 jim komunisté zabavili obchody. Tatínek zemřel v roce 1953 na infarkt a ona s dalšími příbuznými zdědila jako nezletilá dům. Ve stejném roce jí zakázali hlásit se na gymnázium a musela nastoupit na jednoletý učební kurs. Na gymnázium v Náchodě se dostala o rok později a maturovala v roce 1957. V Praze vystudovala vysokou pedagogickou školu, obor biologie a chemie. Učila v Machově, Velkém Poříčí a v Hronově. V roce 1961 se provdala za Libora Kubinu. Vychovali dva syny, Libora a Leoše. V roce 1968 organizovala petici proti okupaci. V roce 1989 se přes zákaz školy účastnila generální stávky. Zajímala se o historii Hronova, o dílo Aloise Jiráska a bratří Čapků a psala básně. V roce 2023 žila v Hronově.
Hrdinové 20. století odcházejí. Nesmíme zapomenout. Dokumentujeme a vyprávíme jejich příběhy. Záleží vám na odkazu minulých generací, na občanských postojích, demokracii a vzdělávání? Pomozte nám!
