„Celkem dobrý komando bylo, když jsem přišel z Reichsbahnu do Krankenbau, nemocnice v Litoměřicích. Tak tam nám občas podhodily ty řádový sestry, Němky tedy, nějakej ten chleba s máslem. Vždycky to bylo zabalený v černým papíře. Nevím proč. Aby to bylo nenápadný... Jinak tam dělaly výbornou polívku, hodně zapraženou jíškou. To už bylo něco, že jo.“
„Kdybych měl bejt přesnej... Já jsem to zatím nikde neventiloval. Takže jste první, kterýmu to řeknu. Když jsme vstupovali, jako ten náš transport, do devátýho bloku, tak na první ‚štubě‘ toho bloku devět tam byl Stubenältester nějakej Polák, ale se zeleným ‚vinklem‘. A von, když mě viděl, říká: ,Toho budu chtít!‘ No, polsky. Ale ten z třetí ‚štuby‘, ten Žemba řek: ,Ne, ne, ne, ne, ten pude k nám.‘ A myslím si, že to udělal proto, protože věděl, jakou bych asi hrál roli u toho na tý první ‚štubě‘.“
Definice národního socialismu, kterou se museli za protektorátu učit studenti ve škole. Recitováno Miroslavem Kubíkem německy zpaměti i po bezmála sedmdesáti letech.
„Nebo co na mě dost zapůsobilo, to bylo, když jsem přišel do toho Krankenbau. Tak jak se nakládají ty mrtví, tak z té umrlčí komory to vzali na ‚trágy‘. Teď to vynesli ven, tam přijel vůz, nákladní vůz, takovej ten žebřiňák selskej. To přivezli, přistrkali vězňové. No a teďka z těch ‚trág‘ to takhle házeli bez jakýkoli piety. Naprosto, jak kdyby to byly věci. Tak to naházeli na ten vůz a zase to odtlačili. Když jsem to viděl poprvé...“
„On seděl za stolem, měl před sebou skleničku vína, měl tady jahody ve skleněné... No a spustil na mě, co jsem všechno věděl, a že máme v gymnáziu ilegální organizaci. Ale on tam zamíchal i schvalování atentátu, on tam zamíchal všechno, on prostě řval a mermomocí chtěl ode mě přiznání. Já jsem samozřejmě řek’, co jsem věděl, co řek’ Dvořák. Protože by taky byla blbost, kdybych to neřek’, ale samozřejmě jsem nemohl připustit, abych řek’, že tam byla ilegální organizace. Ale on to chtěl ze mě dostat, tak proto vždycky vstal a začal s tím obuškem manévrovat, no a to bylo dost bolestivý.“
Miroslav Kubík se narodil v roce 1925 v Roudnici nad Labem. Oba rodiče pocházeli z Vídně, měl dva starší bratry, Jaromíra a Theodora. Celá rodina měla blízký vztah k hudbě, doma se často hrálo a zpívalo. Po páté třídě obecné školy nastoupil na roudnické reálné gymnázium. Během studia sexty byl spolu s dalšími studenty 20. června 1942 zatčen kladenským gestapem a odvezen na Malou pevnost v Terezíně, kde byl ještě téhož odpoledne vyslýchán za použití násilí. Po třech měsících na Malé pevnosti, kde pracoval v různých komandech včetně obávaného „Reichsbahnu“, byl 28. září 1942 transportován do Osvětimi - kmenového tábora, kde postupně bydlel na blocích 9, 28 a 4a a vykonával převážně úklidové práce. Celkem strávil Miroslav Kubík v Osvětimi 11 měsíců. V srpnu 1944 byl převezen do koncentračního tábora Dachau, kde byly životní podmínky vězňů přece jen lepší. Zde prožil Miroslav Kubík bez tří měsíců dva roky. Po celou dobu bydlel na českém bloku č. 20 a působil v několika pracovních komandech. Dvacátého devátého dubna 1945 byl celý tábor osvobozen americkou armádou.
Po válce si Miroslav Kubík dodělal gymnázium a zapsal se na VŠCHT v Praze. V únoru 1948 se zúčastnil průvodu vysokoškoláků na Hrad. Byl někým poznán a udán, což mu přineslo problémy ze strany úřadů. V roce 1951 dostudoval a oženil se s Věrou Menčlovou, se kterou měl tři děti, Věru, Ivanu a Miroslava. Do roku 1983 pracoval jako chemik. Miroslav Kubík zemřel 25. října 2021.
Hrdinové 20. století odcházejí. Nesmíme zapomenout. Dokumentujeme a vyprávíme jejich příběhy. Záleží vám na odkazu minulých generací, na občanských postojích, demokracii a vzdělávání? Pomozte nám!
