Josef Kroc

„Já se jmenuju Josef a říkali mi Pepa. Můj bratranec se jmenoval Láďa. Měli jsme kamaráda Zdeňka a Vaška. Říkali jsme si PLZV. Jednou to viděl můj táta a řekl: ‚Co to je? PLŽ?‘ Háček jsme dali nad Zdeňka a byli jsme PLŽi. To byl spolek ještě za války. Byli jsme ještě školáci. Tento spolek po válce nahradil Junák. Byl jsem dokonce vedoucím oddílu všenických junáků. Vydávali jsme měsíčník Pozorovatel, ve kterém vycházely příspěvky členů o aktuálním dění. Stálo v něm popsáno, jaké proběhly výlety, kdo co uspořádal a tak. Bylo nás asi patnáct. Dostali jsme od obce místnost, ze které jsme udělali klubovnu. Zařídili jsme si tam šteláře, kdy byly různé sbírky. Před námi tam byli Skauti DTJ – Dělnická tělovýchovná jednota – patří k sociálním demokratům. Jejich sbírky jsme přebrali, protože jejich vedoucí Josef Krhounek zemřel. DTJ Skauti byli rozpuštění. Němci je rozpustili. Chatu prodali soukromníkovi a klubovnu jsme po nich zdědili my. I sbírky mincí, byly to nejspíš i zlaté mince. A mušle jsme tam měli.“

„Bylo to koncem dubna, začátkem května. Hlídala nás Todtova organizace a SA-mani. Najednou přišli, že jsme volní. Esáci se ztratili. Ztratila se i Todtova organizace a my: ‚Hurá, jdeme domů!‘ Nesli jsme prapor, ani nevím, kde ho kluci vzali, a se slávou, že jdeme domů. Museli jsme si jít vyzvednout kufry. Ti volové! Oni nevěděli, že jsme sledovaní. Najednou přilétlo letadlo, ale nestřílelo. Vyplašilo nás. Rozutekli jsme se. Řekl jsem si, že do téhle party už víc nepůjdu, že půjdu samostatně. Obětoval jsem kufr a vydal jsem se pěšky ze Slezska na Moravu. Z Olomouce na Prahu jel vlak. Jeli v něm všelijací lidé, i vojáci. Jeli jsme do Prahy a po pravé straně jsme viděli frontu. Záři z bombardování a bojů. Dojeli jsme do Kolína. V Kolíně konec a dál že už se do Prahy nejede. Na cestě jsem se setkal s mladým člověkem, jmenoval se Meruňka, a přidal jsem se k němu. Z Kolína šlo plno vojenských invalidů. Byli o berlích a ovázaní. Báli se Rusů. Byli to zranění němečtí vojáci, kteří opustili nemocnici a šli. Předešli jsme je. Došli jsme do vesnice, která byla asi tak pět kilometrů od Prahy. To už se trošku stmívalo. Ptali jsme se tamních obyvatel, kudy je to nejblíž do Prahy. Oni říkali: ‚Vy blázni, tam v těch polích leží mrtví lidé, kteří také chtěli jít do Prahy.‘ Němci to ostřelovali. Praha volala o pomoc a lidé jí pomoct šli, tak Němci je stříleli.“