„Ta česká jednotka měla myslím velmi dobrý zvuk, byla pod vedením pana generála Karla Klapálka. A v roce 1941, přesně to teď nevím, byl vyhlášen nábor k letectvu. Protože u těch kluků, kteří létali v Anglii, byly velké ztráty na životech a oni vyhlásili nábor. A do toho náboru se přihlásilo samozřejmě mnoho těch kluků, protože nechtěli bojovat jako pěšáci, chtěli samozřejmě létat. Oni vybrali 171 mužů a ti museli samozřejmě projít prohlídkami, zdravotními a dalšími jinými. Těch 171 mužů nalodili na loď a dva měsíce se ze Suezu plavila ta loď do Anglie a přistála, a to si pamatuju přesně, 1. ledna 1943 v Anglii. Tam už se jich ujali Češi, tam byl tehdy pan generál Janoušek, hlavní velitel všech letců. Tam otec podstoupil přijímač a byl jeden z pětapadesáti, kteří nastoupili do školy pro piloty. Ti ostatní byli střelci, navigátoři a jiné specializace. Oni se zdrželi myslím asi tři nebo čtyři měsíce, to bylo ve Skotsku, kde byla taková jejich první škola, kde se taky učili anglicky. Pak je převezli letadly do Kanady do města Medicine Hat a tam byla obrovská letecká škola pro piloty. Na území Ameriky byla proto, aby ji německé jednotky nemohly ohrozit nebo třeba nálety jako v Anglii. Takže tatínek podstupoval celou tu školu leteckou v Kanadě. A z té Kanady, už to dopovím, myslím po roce a půl byli ti letci ze střední skupiny, středně východní, jak jim říkali, tak vlastně skoro do války nezasáhli. Oni se vrátili do Anglie a byli přidělováni k různým jednotkám, perutím. To už byl rok 1944 a můj tatínek měl velkou smůlu, protože měl velkou nehodu. Pilotoval stroj Spitfire, takové to ikonické letadlo krásné, a měl velkou nehodu a to letadlo spadlo s ním, hořelo a on byl zraněn. Byl pak v nemocnici a nebyl přidělen do té operační peruti.“
„Tím, že se kolem něj ti lidi točili a já jsem mohl být nablízku, protože jsem měl takovou výsadu. Protože oni si všichni mysleli, že jsem jeho syn, ale já jsem jeho syn samozřejmě nebyl. Tak ke mně měli nějaký vztah, protože chtěli být s ním a chtěli podepisovat a chtěli tamto a ono... Takže já jsem se účastnil takového dospělého života, vlastně. Já jsem sice dospělý už byl, ale byl jsem ještě takové dítě. Nějaké z Moravy. A teď, je to asi týden, byl Den veteránů a já jsem odhaloval desku na domě, kde on [Richard Husmann] byl původně v pronájmu a napsal tam knížku Nebeští jezdci. A vznikla tahle deska, z čehož mám velkou radost. Protože mám ještě stále o to zájem. Bylo to takové hezké setkání příznivců Nebeských jezdců a pilotů. Byl tam také Ondřej Vetchý, který hrál v Tmavomodrém světě. No a jinak Richard mě provázel v tom smyslu, že já jsem vlastně nakonec… tak došlo k takové malé kolizi, to není potřeba tady říkat, že jsme se tak trochu rozkmotřili a já jsem najednou objevil svoji ženu, poznal jsem ji někde v nějaké společnosti a zjistil jsem, že ona je z rodiny pana generála Janouška. A to bylo pro mě taky zajímavé, protože pan generál Janoušek žil s tou mojí ženou na Klárově, a pokaždé když jsme šli okolo toho domu, tak Richard salutoval, protože to byl jeho velitel. On mi ukazoval ty lahve, které spolu vypili, nesmírně si ho vážil. A já jsem se rozhodl, že se ožením, a jak s tím Richardem nastala ta kolize, kdy jsme se asi půl roku neviděli... A já jsem si říkal, že se mám ženit, a jediný člověk, který by tam měl být, je Richard. A stala se taková věc, že já jsem měl asi dva dny před svatbou a žil jsem na Žižkově, v bytě čtvrté kategorie, a jednou někdo zazvonil a on to byl Richard. A já jsem otevřel a za mnou stála má budoucí žena a on se tak podíval a řekl: ‚To je tvoje dívka?‘ A já povídám: ‚Ano, je.‘ A teď jsme tak stáli proti sobě a já říkám: ‚Ale ty ji znáš, to je vnučka [praneteř] pana generála Janouška.“
„Já jsem v něm viděl toho hrdinu, ale jak jsem potom později poznal jeho spolubojovníky, kteří přežili a dožili se docela vysokého věku, tak myslím, že to byli lidi, kteří… jednak byla jiná doba, jim šlo o nějakou čest, o nějakou vlast, což nám hodně chybí. A oni to brali jako samozřejmost. Myslím, že můj otec měl i takového dobrodružného ducha, samozřejmě, ale cítil to jako… on byl takový černobílý. On i když pak byl ve vězení, tak nechtěl, aby ho propustili dřív. On byl příliš, což ale nebylo pro nás to nejlepší, ale on se určitě nepovažoval za hrdinu. On to bral jako samozřejmost a že se prostě tuhle zemi snaží někdo zničit. Byl to mladej kluk, jako všichni ostatní… ten přístup měli vlastně i takový, že když pak měli problémy, umírali, ti piloti umírali, což bylo velké procento, návrat z těch letů byl jen málo procent… tak oni to brali jako chybu… já vím, že to zní tak blbě, že padli za vlast… on to bral, že to byla jeho chyba, že si měl dát pozor. To je vlastně velmi zvláštní, ale on byl hrdý na to, že je Čech.“
„Tatínka jsem potom už neviděl, viděl jsem ho, až když byl odsouzen. Byl odsouzen na šestnáct let a pak už jsem ho viděl jen v těch věznicích, kam jsme jezdili s maminkou na návštěvu, buď jsem jel já, nebo bratr, nebo jela maminka sama…“ – „Vybavujete si některou z těch návštěv?“ – „Ano, to si vybavuju velice dobře. To bylo ve Valdicích, on prošel věznice Opava, Ostrava, Mírov, Leopoldov, ale já si pamatuju na Valdice. Pamatuju si, že jsme tam jeli vlakem, velmi časně ráno, už tam seděli všichni ti lidi, kteří jeli za svými příbuznými. Před tou věznicí je taková alej a my jsme procházeli tou alejí. Maminka už kontaktovala lidi, kteří šli s námi. A pak si pamatuju, že nás posadili do místnosti, kde byly stoly, u nich seděli ti odsouzení a bylo jich víc a u každého toho stolu seděl ještě bachař, ten strážný. Maminka si se mnou sedla naproti otci a bavila se s ním. On se ptal, jak se máme a takové obecné otázky, a v jednu chvíli otec projevil přání, abych si mu sedl na klín. Tak jsem si mu sedl na klín, ale ten člověk řekl, že si musím zase sednout vedle matky. To je jediné, co si pamatuju. A pak nastal takový zmatek, oni řekli: ‚Konec návštěv!‘ Otec nás objal a pak jsme zase cestovali vlakem domů.“
Zdeněk Křenek se narodil 2. května 1951 v Novém Jičíně. Jeho otcem byl Karel Křenek, který krátce po německé okupaci opustil Československo, aby mohl v zahraničí bojovat za osvobození své země. V roce 1941 se jako příslušník 11. československého praporu - Východní zúčastnil bojů u Tobruku a o dva roky později byl vybrán k výcviku stíhacích pilotů Britského královského letectva. Po válce se vrátil domů, oženil se a narodili se mu dva synové. Počátkem padesátých let se Karel Křenek zapojil do protikomunistického odboje a v roce 1955 byl za tuto činnost odsouzen ke třinácti letům. Zdeněk si svého otce z té doby pamatuje pouze z návštěv ve vězení. Karel Křenek strávil ve vězení pět let, propuštěn byl v roce 1960 v rámci velké amnestie politických vězňů. Dva roky poté na následky věznění zemřel. Zdeněk mohl se svým otcem prožít jen velmi málo času, a rozhodl se proto vyhledat otcovy bývalé spolubojovníky, aby se o něm dozvěděl víc. Poznal tak Richarda Husmanna, který pod pseudonymem Filip Jánský napsal román Nebeští jezdci o životě československých letců v RAF. Mezi Zdeňkem Křenkem a Richardem Husmannem se postupem času vytvořilo pouto, které Zdeňkovi do značné míry nahrazovalo ztrátu otce. Richard Husmann pamětníka všestranně podporoval, včetně jeho prvních literárních počinů. Na konci šedesátých let se Zdeněk přestěhoval do Prahy, pracoval v různých kulturních zařízeních, vysněné místo redaktora bibliofilií získal ale až v nakladatelství Lyra Pragensis. Po sametové revoluci vystudoval produkci na Filmové akademii a v roce 1992 založil vlastní nakladatelství krásných tisků Aulos. Jeho životní partnerkou se stala tanečnice Mahulena Nekolová, dnes Křenková, praneteř maršála RAF Karla Janouška, kterého komunistická justice v dalším z politicky motivovaných procesů poslala do vězení na dvanáct let.
Hrdinové 20. století odcházejí. Nesmíme zapomenout. Dokumentujeme a vyprávíme jejich příběhy. Záleží vám na odkazu minulých generací, na občanských postojích, demokracii a vzdělávání? Pomozte nám!