MgA. Zdeněk Křenek

„Tím, že se kolem něj ti lidi točili a já jsem mohl být nablízku, protože jsem měl takovou výsadu. Protože oni si všichni mysleli, že jsem jeho syn, ale já jsem jeho syn samozřejmě nebyl. Tak ke mně měli nějaký vztah, protože chtěli být s ním a chtěli podepisovat a chtěli tamto a ono... Takže já jsem se účastnil takového dospělého života, vlastně. Já jsem sice dospělý už byl, ale byl jsem ještě takové dítě. Nějaké z Moravy. A teď, je to asi týden, byl Den veteránů a já jsem odhaloval desku na domě, kde on [Richard Husmann] byl původně v pronájmu a napsal tam knížku Nebeští jezdci. A vznikla tahle deska, z čehož mám velkou radost. Protože mám ještě stále o to zájem. Bylo to takové hezké setkání příznivců Nebeských jezdců a pilotů. Byl tam také Ondřej Vetchý, který hrál v Tmavomodrém světě. No a jinak Richard mě provázel v tom smyslu, že já jsem vlastně nakonec… tak došlo k takové malé kolizi, to není potřeba tady říkat, že jsme se tak trochu rozkmotřili a já jsem najednou objevil svoji ženu, poznal jsem ji někde v nějaké společnosti a zjistil jsem, že ona je z rodiny pana generála Janouška. A to bylo pro mě taky zajímavé, protože pan generál Janoušek žil s tou mojí ženou na Klárově, a pokaždé když jsme šli okolo toho domu, tak Richard salutoval, protože to byl jeho velitel. On mi ukazoval ty lahve, které spolu vypili, nesmírně si ho vážil. A já jsem se rozhodl, že se ožením, a jak s tím Richardem nastala ta kolize, kdy jsme se asi půl roku neviděli... A já jsem si říkal, že se mám ženit, a jediný člověk, který by tam měl být, je Richard. A stala se taková věc, že já jsem měl asi dva dny před svatbou a žil jsem na Žižkově, v bytě čtvrté kategorie, a jednou někdo zazvonil a on to byl Richard. A já jsem otevřel a za mnou stála má budoucí žena a on se tak podíval a řekl: ‚To je tvoje dívka?‘ A já povídám: ‚Ano, je.‘ A teď jsme tak stáli proti sobě a já říkám: ‚Ale ty ji znáš, to je vnučka [praneteř] pana generála Janouška.“

„Já jsem v něm viděl toho hrdinu, ale jak jsem potom později poznal jeho spolubojovníky, kteří přežili a dožili se docela vysokého věku, tak myslím, že to byli lidi, kteří… jednak byla jiná doba, jim šlo o nějakou čest, o nějakou vlast, což nám hodně chybí. A oni to brali jako samozřejmost. Myslím, že můj otec měl i takového dobrodružného ducha, samozřejmě, ale cítil to jako… on byl takový černobílý. On i když pak byl ve vězení, tak nechtěl, aby ho propustili dřív. On byl příliš, což ale nebylo pro nás to nejlepší, ale on se určitě nepovažoval za hrdinu. On to bral jako samozřejmost a že se prostě tuhle zemi snaží někdo zničit. Byl to mladej kluk, jako všichni ostatní… ten přístup měli vlastně i takový, že když pak měli problémy, umírali, ti piloti umírali, což bylo velké procento, návrat z těch letů byl jen málo procent… tak oni to brali jako chybu… já vím, že to zní tak blbě, že padli za vlast… on to bral, že to byla jeho chyba, že si měl dát pozor. To je vlastně velmi zvláštní, ale on byl hrdý na to, že je Čech.“

„Tatínka jsem potom už neviděl, viděl jsem ho, až když byl odsouzen. Byl odsouzen na šestnáct let a pak už jsem ho viděl jen v těch věznicích, kam jsme jezdili s maminkou na návštěvu, buď jsem jel já, nebo bratr, nebo jela maminka sama…“ – „Vybavujete si některou z těch návštěv?“ – „Ano, to si vybavuju velice dobře. To bylo ve Valdicích, on prošel věznice Opava, Ostrava, Mírov, Leopoldov, ale já si pamatuju na Valdice. Pamatuju si, že jsme tam jeli vlakem, velmi časně ráno, už tam seděli všichni ti lidi, kteří jeli za svými příbuznými. Před tou věznicí je taková alej a my jsme procházeli tou alejí. Maminka už kontaktovala lidi, kteří šli s námi. A pak si pamatuju, že nás posadili do místnosti, kde byly stoly, u nich seděli ti odsouzení a bylo jich víc a u každého toho stolu seděl ještě bachař, ten strážný. Maminka si se mnou sedla naproti otci a bavila se s ním. On se ptal, jak se máme a takové obecné otázky, a v jednu chvíli otec projevil přání, abych si mu sedl na klín. Tak jsem si mu sedl na klín, ale ten člověk řekl, že si musím zase sednout vedle matky. To je jediné, co si pamatuju. A pak nastal takový zmatek, oni řekli: ‚Konec návštěv!‘ Otec nás objal a pak jsme zase cestovali vlakem domů.“