Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

MgA. Zdeněk Křenek (* 1951)

• narozen 2. května 1951 v Novém Jičíně

• syn stíhacího pilota RAF Karla Křenka

• otec v roce 1955 odsouzen v politicky motivovaném procesu ke třinácti letům, zemřel krátce po propuštění z vězení

• pamětník vzpomíná na dalšího letce RAF Richarda Husmanna-Filipa Jánského, se kterým ho pojilo dlouholeté přátelství

• oženil se Mahulenou Křenkovou, praneteří maršála RAF Karla Janouška

• do roku 1989 pracoval kromě jiného jako redaktor bibliofilií v nakladatelství Lyra Pragensis

• vystudoval produkci na FAMU

• v roce 1992 založil vlastní nakladatelství krásných tisků Aulos

• v roce 2024 žil v Praze

Jen krátce po začátku německé okupace Československa opustil tehdy jedenadvacetiletý Karel Křenek svůj domov i své blízké. Rozhodl se, že chce bojovat proti nacistům. „Nedokázal se vyrovnat s tím, že nás nějaká země okupuje,“ říká jeho syn Zdeněk. Karel Křenek bojoval s československým 4. pěším plukem v bitvě u Tobruku a o něco později se stal jedním ze stíhacích pilotů československé letky britské RAF. A nedlouho po návratu domů se zapojil do protikomunistického odboje. „Nesmířil se s tím, že musí žít v totalitní zemi,“ říká znovu jeho syn. 

Můj táta hrdina

Karel Křenek se narodil v roce 1918 a pocházel ze skromných poměrů početné rodiny „pasekáře“ z Beskyd. Byl ale také potomkem legendárních „portášů“, ochránců moravských hranic. „Můj tatínek absolvoval Baťovu školu a po jejím ukončení ho přidělili do Brna. Říkal o sobě, že je švec, ale asi byl schopný. Bylo mu teprve dvacet jedna let a už zastával vedoucí pozici. Měl odjet do Libanonu, kde se otevírala Baťova pobočka. Jenže přišel březen 1939 a on místo toho odjel ke své rodině do Slavičína a tam svým třem kamarádům řekl, že by bylo dobré, aby utekli  za hranice,“ vypráví jeho syn Zdeněk. „Byl to ještě kluk, jako skoro všichni ostatní, kteří odešli bojovat do zahraničí. Bral to tak, že se tuhle zemi snaží někdo zničit, a proto je potřeba za ni bojovat. Byla to jiná doba, jim šlo o čest, o vlast… což nám dnes hodně chybí. Byla to pro ně samozřejmost. Táta byl hrdý na to, že je Čech,“ říká Zdeněk Křenek dál o svém otci.  

Cesta k československým jednotkám bojujícím v zahraničí nebyla pro nikoho z odvážných mladých mužů, kteří se pro ni rozhodli, jednoduchá. Karel Křenek protektorát opouštěl ještě s Josefem Šebestíkem, Josefem Strážnickým a Vojtěchem Janečkou. Utíkali přes Slovensko a Maďarsko, státy, které v té době stály po boku Hitlera. V Maďarsku byli zatčeni a necelé tři měsíce internováni ve věznici Toloncház v Budapešti. „Tatínek ale v tom vězení onemocněl, a tak tam musel zůstat,“ vypráví Zdeněk Křenek. Jeho otec po útěku z vězení pokračoval v další cestě sám, přes Jugoslávii, Řecko a Sýrii do Palestiny. 

Jen z dálky je slyšet palbu dělostřelectva 

V Palestině se ve vojenském táboře Gedera na počátku listopadu 1940 zformovala jedna z prvních československých jednotek. Jednalo se o pěchotní prapor, kterému velel tehdy podplukovník Karel Klapálek, a Karel Křenek byl jedním z prvních dobrovolníků, kteří do této jednotky vstoupili. Po základním výcviku byli Čechoslováci v rámci spojeneckých jednotek nasazeni na frontu v syrské poušti, kde  si Karel Křenek začal psát válečný deník. U data 9. července 1941 si zapsal: „Odcházíme obsazovat vesnici, je to úplně rozbité, sem tam leží mrtvoly francouzských cizineckých legionářů a Australanů. Tak co jsme mohli, tak jsme pohřbili. Přes noc střežíme železnici a jen z dálky je slyšet palbu dělostřelectva…“ V říjnu 1941 byl  československý 11. pěší prapor převelen ze Sýrie k přístavnímu městu Tobruk, které obléhaly německé a italské jednotky, a tady už byli českoslovenští vojáci nasazeni v první obranné linii. V polovině následujícího roku velení československé zahraniční armády vyhlásilo nábor k letectvu. „U letců v Anglii byly velké ztráty na životech. Přihlásilo se mnoho uchazečů, ze kterých vybrali 171 mužů. Táta byl mezi nimi. Dva měsíce se pak plavili ze Suezu do Anglie a vylodili se v Londýně 1. ledna 1943,“ pokračuje ve svém vyprávění Zdeněk Křenek. 

Z oněch 171 mužů bylo vybráno pouhých 55, kteří měli v následujících měsících projít výcvikem pro stíhací piloty. Karel Křenek prošel i tímto náročným výběrem a poté absolvoval základní výcvik ve Skotsku, další v Kanadě. Do Anglie se vrátil v říjnu 1944. „Ale tihle piloti už do bojů druhé světové války skoro nezasáhli. A můj tatínek měl navíc velkou smůlu, protože při jednom letu se spitfirem, tím krásným, ikonickým letadlem, došlo 27. března 1945 k nehodě. Letoun s ním spadl a začal hořet. Táta byl zraněný a do konce války pak ležel v nemocnici,“ vzpomíná jeho syn Zdeněk.

Tátu jsem pak už neviděl, odsoudili ho na třináct let

V srpnu 1945 se Karel Křenek, po šesti letech strávených v zahraničí, vrátil domů. Už se nemohl setkat s maminkou, která zemřela krátce po propuštění z internačního tábora ve Svatobořicích, kam nacisté posílali příbuzné vojáků bojujících proti nim v zahraničí.  „Táta pak hned po válce vystoupil z armády a požádal o vystěhování do Anglie. Povolení přišlo v roce 1946, jenže on mezitím poznal moji maminku, zamiloval se a zůstal,“ vzpomíná dál Zdeněk Křenek. Ludmila Mikulcová se za Karla Křenka provdala v roce 1948, o rok později se jim narodil syn Karel a v roce 1951 Zdeněk. Rodina se přestěhovala do Krnova, kde Ludmila i Karel Křenkovi získali zaměstnání v obchodě s obuví. Počátkem ledna 1955 se ale rodině Karla Křenka život od základů změnil. „Byly mi čtyři roky, když do našeho bytu vstoupili takoví urostlí muži v kožených kabátech. Víc si nepamatuju, protože mě babička, která mě hlídala, odvedla. Dělali v našem bytě prohlídku. Tatínka jsem potom už viděl jen během návštěv věznice, odsoudili ho na třináct let,“ vzpomíná Zdeněk Křenek. 

V Archivu bezpečnostních složek je pod signaturou V-778 OV uložen vyšetřovací spis Karla Křenka. V něm je kromě jiného také uvedeno: „Jistý Karel Křenek, obchodní příručí, je podezřelý, že v roce 1953 organizoval, neb že je vedoucím ilegální organisace v Suchdolu nad Odrou.“ A Zdeněk Křenek k tomu dodává: „Táta založil, jak to tehdy označovali, protistátní skupinu Blaník. Bylo to pět mužů, kteří vydávali letáky, zastávali se Milady Horákové, glosovali různé situace. A i když to z dnešního pohledu vypadá naivně, připravovali se, jak napomoci pádu komunistického režimu.“  

Vyhrožovali, že skončíme v dětském domově

Zdeněk zůstal jen s maminkou a bratrem, později si ho na čas vzala do péče babička. Jeho matka Ludmila Křenková měla problémy, po manželově zatčení nedokázala oba malé syny uživit. Existenční starosti ale nebyly tím jediným, s čím se musela vyrovnávat.  „Bylo to v době, kdy byla celá společnost pod vlivem komunistické propagandy, a spousta lidí se asi dívala na mámu skrz prsty. Zůstalo jen pár lidí, kteří se nás zastávali. Máma byla současně pod tlakem StB. Celá rodina chodila na výslechy a maminka to psychicky nesla těžce. Vyhrožovali jí, že ji také zavřou a já s Karlem skončíme v dětském domově. Chtěli po ní, aby se rozvedla,“ vzpomíná Zdeněk. Jeho otce pak odsoudili k šestnácti letům, po odvolání mu trest snížili na třináct let. Součástí trestu byla i tehdy obvyklá ztráta občanských práv a propadnutí veškerého majetku. Karel Křenek prošel nejtěžšími věznicemi té doby, Mírovem, Leopoldovem a Valdicemi. „Já jsem v něm ale stejně viděl hrdinu, postavil jsem si ho na piedestal. Věděl jsem, že nic zlého neudělal, že šel do války a bojoval v Britském královském letectvu. A to přebíjelo to, co pak nastalo,“ vzpomíná Zdeněk Křenek, jak tehdy jako malý chlapec vnímal odsouzení svého tatínka.    

„Lidi se samozřejmě báli, ale taky nám dávali najevo, že s námi sympatizují. Maminku podporovali i finančně a vím, že za ní chodili třeba večer, aby se o tom tolik nevědělo. Pro mámu to musela být velká posila. Ale někteří se nás stranili. Maminka byla věřící a vodila nás do kostela, kam jsem tenkrát moc chodit nechtěl. Ale v hloubi duše jsem věděl, že je to takové naše bezpečné zázemí. Že ti, se kterými se tam potkáváme, s námi jednají jinak. A někteří měli dokonce i podobný osud,“ vzpomíná dál Zdeněk. V Krnově také žila rodina komunisty popraveného generála Heliodora Píky, v kostele se setkávali s jeho neteří.    

Táta byl přítel 

Karla Křenka z vězení propustili v rámci velké amnestie politických vězňů v květnu 1960. „Tušili jsme, že ho propustí, ale nevěděli jsme kdy. Maminka chodila každé odpoledne na nádraží, dokud jednoho dne nepřijel. Já se ho zpočátku ostýchal, nepamatoval jsem si ho. Postupně si nás ale znovu získal, táta byl přítel a frajer a já s bratrem jsme na něj byli pyšní,“ vzpomíná Zdeněk na dobu krátce po otcově propuštění z vězení. Jeho otce ale nikde nechtěli zaměstnat, místo našel pouze jako skladník. „Ale i tehdy byl rebelant, nikdy se nesmířil s nepříznivou situací,“ říká Zdeněk Křenek a vypráví dál: „Jenže měl po propuštění také hodně podlomené zdraví, a hned jak se vrátil, musel do nemocnice.“ A necelé dva roky po propuštění z vězení jeho otec zemřel. Bylo mu čtyřicet tři let, jeho synům jedenáct a třináct let. Zdeněk Křenek pokračuje: „Byl to jen velmi krátký úsek, co jsme mohli být spolu, a mě mrzí, že jsem se ho na mnoho věcí nezeptal. O svých bojových zážitcích vlastně moc nemluvil, ale učil mě anglicky. Chtěl, abych ten jazyk uměl a třeba pak mohl odejít z téhle země. Cítil jsem se s ním dobře, protože to bylo normální, že jsme pohromadě a že on nás má rád. Ale taky bylo znát, že má velký strach, byl velmi opatrný, protože byl v podmínce a určitě ho strašili. Ani vztah s mámou se mu už nepodařilo úplně obnovit. Máma chtěla mít hlavně spokojenou rodinu, ale jeho to nenaplňovalo. On pořád někam cílil, měl v sobě neklid a byl hrdý.“ 

Až v dospívání si pamětník naplno uvědomil, jak moc mu otec chyběl a chybí. Rozhodl se proto vyhledat některé z otcových bývalých spolubojovníků, chtěl vědět, kým jeho otec vlastně byl. Chtěl otci porozumět a poznat tak i sám sebe. Podařilo se mu najít Milana Malého a Miloše Kratochvíla, spolubojovníky Karla Křenka od Tobruku a později z RAF. Nejvíc ale dospívající Zdeněk pochopil, teprve když si mohl přečíst román Nebeští jezdci od Filipa Jánského. 

Jmenoval se Richard Husmann

Strhující, smutný příběh se silným protiválečným poselstvím poprvé vyšel v roce 1964. Z velké části autobiografický román a také první poválečné svědectví o československých vojácích, kteří bojovali během druhé světové války na západní frontě. „Táta mi chyběl, a když jsem si přečetl Nebeské jezdce, všechno se mi nějak spojilo. A řekl jsem si, že toho člověka chci poznat. Maminka s tím moc nesouhlasila a navíc to bylo ztížené tím, že Filip Jánský byl pseudonym. Doopravdy se jmenoval Richard Husmann,“ vzpomíná Zdeněk Křenek. Richard Husmann, nejmladší z československých letců RAF, zadní střelec z 311. československé bombardovací perutě, bojoval nejen v Anglii, ale i na východní frontě. Byl dvakrát těžce raněn a přežil několik nouzových přistání. 

Hledání sama sebe nebylo pro dospívajícího Zdeňka jednoduché. „Vyčítal jsem to mamince, že mně a bratrovi nedokázala dát dostatek sebedůvěry. Teď už vím, že dělala, co mohla. Starala se o nás pečlivě, ale to napětí, které po otcově zatčení panovalo, se na nás muselo nějakým způsobem podepsat. A když otci vyčítala, do jaké situace nás dostal, já ho přesto vnímal jako čestného člověka. Táta mi nastavil pořadí hodnot. A já jsem věděl, že patřím jinam,“ říká Zdeněk Křenek. A v následujícím životním období hledání sebe sama mladému Zdeňkovi nejvíce pomáhala podpora a přátelství Richarda Husmanna.

Možná to byl on, kdo ze mě udělal muže 

Zdeňkovi se podařilo Richarda Husmanna vyhledat a na první schůzku s ním přišel s fotografiemi z otcova alba. Richard Husmann se ale s pamětníkovým otcem v Anglii nikdy nesetkal a neznal ani nikoho z fotografií. Ale zřejmě ihned pochopil, že tím mladého muže zklamal. Přestože se Zdeňkova prvotní očekávání nenaplnila, setkání to nakonec bylo pro oba téměř osudové. Zpočátku si psali dopisy, pak se začali stále častěji i vídat. Zdeněk Křenek pokračuje: „A jednoho dne jsem mu řekl, že chci žít v Praze. A on mi pomohl najít práci, chvíli jsem u něj i bydlel. Žili jsme v takové symbióze a hlavně v počátku bylo naše přátelství velmi intenzivní. Richard se o mě staral a hlavně mě seznamoval s lidmi, kteří patřili mezi pražskou bohému. Všechno jsme spolu prožívali, on mi dodával sílu, když jsem si hledal místo, a to nejen to pracovní. Měl ke mně otcovský přístup a myslím, že byl na mě i trochu pyšný. I když jsme o tom spolu nikdy nemluvili, věděli jsme, jak moc se máme rádi.“ Zdeněk v té době začal psát své první básně a Richard Husmann ho v tomto ohledu podporoval.   

„Já jsem si nevěděl rady se životem a on mi ukazoval cestu,“ říká Zdeněk Křenek a pokračuje: „Ale taky jsme spolu chodili po hospodách, protože o něco později v jeho životě začal hrát docela podstatnou roli alkohol. Richard byl takový tajemný, jen málo lidí vědělo, kdo on vlastně je. Byla to taková jeho hra, ale taky v tom hrálo asi velkou roli to, že byl opatrný. On byl frajer, o kterého se ucházela spousta žen. Všechno s ním bylo dobrodružství, on ovlivnil můj život. On mě nasměroval a dost možná, že ze mě udělal muže. “

Richard u domu Karla Janouška salutoval 

Zdeněk Křenek se zamýšlí, co měli oba pro něj tak důležití muži společného. Karel Křenek i Richard Husmann odešli dobrovolně bojovat za svou zemi a oba museli být připravení, že své zemi mohou přinést i oběť nejvyšší.  „Oni se nepovažovali za hrdiny… když umírali a bylo mnoho těch, kteří umírali… možná, že to dnes zní jako fráze… že padli za vlast…“ říká Zdeněk Křenek. Třetí muž a také třetí příslušník Britského královského letectva, který, byť nepřímo, ovlivnil Zdeňkův život, byl Karel Janoušek. Armádní generál, letecký maršál RAF, nejvyšší velitel všech československých letců ve Velké Británii, další, který své zemi mnoho obětoval. Protože i Karla Janouška v jeho vlastní zemi, za kterou bojoval, poslala komunistická justice na devatenáct let do vězení. „Pokaždé když jsme šli s Richardem okolo jeho domu na Klárově, tak Richard salutoval, nesmírně si svého velitele vážil,“ vypráví Zdeněk Křenek a s úsměvem dodává:  „A taky mi pak ukazoval ty lahve, které spolu vypili.“  

Karel Janoušek po propuštění z vězení bydlel nejprve u sestry své ženy, kterou popravili nacisté. Později žil na pražském Klárově spolu s neteří Helenou Fenzlovou a její dcerou Mahulenou. Ta se v té době připravovala na svou životní dráhu tanečnice a do baletní přípravky ji vodil strýček Karel Janoušek. Zdeněk v té době ještě netušil, že se Mahulena za několik let stane jeho životní partnerkou. 

Jediný člověk, který tam měl být 

Svatbu měli Zdeněk a Mahulena v roce 1982. Zdeněk Křenek dál vypráví:  „Měli jsme tehdy s Richardem takovou malou kolizi a asi půl roku jsme se neviděli. A já jsem se zrovna v té době rozhodl, že se ožením. Jenže jestli se mám ženit, tak jediný člověk, který by na mé svatbě měl být, byl Richard… A asi dva dny před svatbou někdo u dveří mého bytu zazvoní. A když jsem otevřel, tak tam stál Richard…“ 

Zdeněk Křenek nakonec našel i povolání, které ho naplňovalo. Získal místo divadelního dramaturga v Divadle hudby a později místo redaktora bibliofilií v nakladatelství Lyra Pragensis.  Po sametové revoluci vystudoval produkci na Akademii múzických umění, ale profesně zůstal u krásných knih a tisků. V roce 1992 založil vlastní, úspěšné nakladatelství Aulos. Jeho manželkou je Mahulena Křenková, jejíž vzpomínky a svědectví jsou také součástí sbírky Paměti národa.