MUDr. Jana Krčmářová

„Brzy po válce nám začali vykládat, že se v Prosečnici začal stavět pomník padlým ruským vojákům. Pak jsme se ale od místních dozvěděli, jak to bylo doopravdy: tihle vojáci našli v Prosečnici sudy – snad s lihem, vypili to, všichni se otrávili a zčernali. Takže je pohřbili a udělali jim památník.“

„Po osvobození začaly problémy s Rusy. Vůbec si nebrali servítky a byli mezi nimi i vyložení primitivové. My jsme v Krhanicích neměli plot, vojáci jednoho dne přišli a vytrhali si zasázenou zeleninu. Pak po mámě chtěli chleba k cibuli a namlouvali nám, že jim cibuli dali u sousedů, ale my dobře věděli, že je od nás. Maminka z nich byla vyděšená. Táta pak šel za jejich velitelem a řekl mu: ‚My už se vašich vojáků bojíme. Chodí za ženou, když je doma sama s dětmi, chtějí na ní jídlo a mají u sebe zbraně.‘ Velitel poprosil tátu, ať počká. Na chvíli se vzdálil, přinesl pušku, podal ji tátovi a povídá: ‚Až zase přijdou, tak je zastřelte.‘“

„Jiří Hájek bydlel ve vilce v Krhanicích, protože mu v Praze po osmašedesátém vzali byt. V té vilce ho hlídali. Když jsem šla na nákup do vsi, musela jsem esenbáka překročit, protože ležel na cestě natažený v pneumatice a chrápal. Hájek chodil běhat. Běhal do kopce, do lesa, směrem k Těptínu. Esenbáci museli klusat za ním a vůbec mu nestačili. Hájek krásně doběhl zpátky do Krhanic, sednul si u Prokošů na pivo a esenbáci dorazili asi až za půl hodiny.“

„Tátův známý měl v Krhanicích vilu. Když začalo 5. května povstání, jeho syn a dcera nám řekli: ‚Kdybyste se báli, přijďte k nám.‘ 8. května jsme už měli strach, protože už jsme věděli, že Němci budou utíkat i přes Krhanice. Sebrali jsme se a za tmy jsme s rodiči, bratrem i sestrou šli přes palouk do vsi k Hourům. Nás děti dali do manželské postele. Dospělí se bavili v kuchyni a já jsem slyšela šílený dupot vojenských bot, jak Němci utíkali po cestě za okny.“