"...Teda že do tábora přijede Červený kříž, do tábora, do Vykmanova. Takže se týden uklízel, všechno bylo jako vymetené. A dokonce tam otevřeli jídelnu. My jsme normálně do ešusů v neděli dostávali oběd venku. Ten se naléval venku a jak se chodilo, tak ráno jsme do ešusu dostávali hrnek kafe. S sebou jsme dostali – ale to bylo v konvici – černé kafe a tu čtvrtinu komisárku nám bachaři dávali na místě při údajném obědě. Čili tam byla otevřena jídelna, dokonce jsme se směli den předtím osprchovat. Jinak jsme se sprchovali buď na dešti venku, nebo jednou týdně, ale to si nejsem jistý, jestli to bylo jednou týdně, nebo jednou za 14 dní. Sprchovali jsme se studenou vodou v těch sprchách. A samozřejmě mýdlo u toho nebylo. Čili tohle jsme měli možnost, a dokonce v té jídelně nám připravili – nevím, jestli to bylo ze zásob bachařů – stůl na ping pong."
"...Tak je taková plechová bouda, kde člověk nemohl příliš stát, vevnitř. Byla na nožičkách a bylo tam jedno malé zamřížované okénko. A potom jsme zjistili, že stejně zamřížovaný otvor byl v podlaze. Po čase jsme se dozvěděli, že je to taková trestanecká kajuta, která v létě byla natolik rozpálená, že nikdo tam nevydržel 48 hodin. A trest, za který tam někdo byl dodán, bylo to, že třeba odmlouval bachařům, neplnil denní plán nebo se jiným způsobem provinil, že si třeba stěžoval na špatné nebo málo jídla. Že tímto způsobem jsou opravdu lidi trestáni a že těch 48 hodin tam nevydrží, to jsem poznal jednou v neděli, když dva vězni, kteří tam ještě byli, volali, že tam jeden z nich pravděpodobně zemřel. Bachaři přišli z těch svých ubytoven od brány. Přišli dovnitř a zjistili, že ten jeden je tam opravdu mrtvý a nařídili nám, abychom ho vynesli. Tak jsme tam dva vešli a chtěli jsme ho vynést za ruce a za nohy, ale bylo nám nařízeno, abychom ho po těch třech nebo čtyřech ocelových schůdcích vytáhli ven. Vím, že dlouhá léta jsem se s hrůzou budil, když jsem si vzpomněl nebo když mně utkvěl ten dutý zvuk, který byl vydáván lebkou toho mrtvého, jak bouchala do těch ocelových schodů. Byl to teda nezapomenutelný zážitek."
"Tak já pořád spíš čekal, že se nebude nic extra dít. Ti se mě několikrát zeptali, jestli se přiznám. Říkal jsem, že se nemám k čemu přiznat, ať mně poradí. Začal jsem skoro vtipkovat, protože jsem se cítil nějakým způsobem ještě docela silný v kramflecích. A najednou ten Rus vstal a Gottwalda a Stalina, obrazy, obrátil čelem ke zdi. A já jsem ještě naposledy zavtipkoval – to už bylo naposledy – a říkal jsem: 'A to můžete postavit Gottwalda a Stalina čelem ke zdi? To snad nelze!' No a oni se na mě vrhli. Dostal jsem ránu do toho levého ucha. Okamžitě mně začala téct krev."
Jiří Kraus se narodil 31. března 1930 v Brně. V roce 1948 spoluzaložil protistátní skupinu, která tiskla a šířila protirežimní letáky. Skupina byla v roce 1949 odhalena a pamětník byl v roce 1950 odsouzen k deseti měsícům vězení. V rámci výkonu trestu prošel hlídaným lágrem, odkud byl převážen na práci do kamenolomu v Liticích, a pracovním táborem ve Vykmanově na Jáchymovsku, kde pracoval v uranových dolech. Po návratu z tábora ve Vykmanově pracoval jako pomocný dělník v Závodech Vítězného února v Hradci Králové. Opakovaně žádal o povolení, aby mohl studovat vysokou školu. V roce 1954 nastoupil bez přijetí ke studiu architektury na Fakultě pozemního stavitelství Vysokého učení technického v Brně, které se mu podařilo dodatečně verifikovat. V roce 1960 studium dokončil a začal pracovat ve Stavoprojektu v Hradci Králové. V roce 1966 se stal vedoucím pelhřimovského pracoviště ve Stavoprojektu České Budějovice a v roce 1968 se přesunul na centrální pracoviště do Českých Budějovic. Zde mimo jiné vyprojektoval řadu škol v Jihočeském kraji. V důsledku brutálních výslechů a závalu v dole se potýká s celoživotními zdravotními následky. Je členem Konfederace politických vězňů. V roce 2021 žil v Českých Budějovicích.
Hrdinové 20. století odcházejí. Nesmíme zapomenout. Dokumentujeme a vyprávíme jejich příběhy. Záleží vám na odkazu minulých generací, na občanských postojích, demokracii a vzdělávání? Pomozte nám!
