Zdeňka Kratochvílová

„My jsme byli – teď, když si to uvědomuju, a to se týkalo i Grossmana i Havla, všech lidí, kteří se tam okolo té činohry vyskytovali – soustředění na tu pantomimu, že jsme si říkali, tak oni dělají svoje a my děláme taky svoje. A děláme to dobře a oni taky, takže to nebylo nějak vzrušující. Já si ho pamatuju, že on tam byl technikem, on tahal… A pak tam začali hrát jeho hry, takže jsme se tak jako – jak se máš, takový ten běžný provoz. Ale nikdy jsme nezabočili na tu politickou nebo duchovní nebo ideologickou rovinu, rozhovor jsem s ním nikdy neměla. Ale co si pamatuju velmi, a to už mu šli po krku: Nastoupila jsem do metra, stanice Dejvická, já jsem nastupovala vždycky tam na Dejvické, to je obrovský podchod, můžete nastoupit na Kulaťáku nebo tím směrem na Bořislavku, tak jsem nastoupila a hrnu se k tomu Václavovi. A on byl kouzelný a řekl: ,Dej si bacha, budeš mít nepříjemnosti.‘ A tak se zastavil, já jsem na něj koukala… To je takový silný zážitek, jak řekl: ,Ať ta holka neblbne, bude mít nepříjemnosti.‘“

„Další Berlín byl západní a to bylo zlomové. Protože to byl mezinárodní pantomimický festival a tam jsme poznali živého Marceaua. Mary Wigwam byla v té komisi, známá taneční postava, velké osoby to štítily, a tam jsme zahráli ty naše, myslím, že to byla… Nevím, jestli to bylo Devět klobouků na Prahu, myslím ne, myslím, že to byly Etudy a Cesta. A měli jsme veliký úspěch, to se rozjelo, že ti Fialkovci jsou dobrý, že to je na úrovni, a ten Marceau už nás bral potom jako kolegy na stejné úrovni, jako byl on. To bylo zlomové, ten Západní Berlín… Akademie der Kunste se jmenoval ten barák, kde jsme hráli… No, hlavně jsme tam narůstali, to jsme my, my jsme přijeli z toho Berlína a byli jsme ohromní! Člověk byl pošetilý… Ale my jsme – a to bylo velmi zajímavé a velmi poučné jako zážitek – my jsme bydleli ve východním Berlíně, ale hráli jsme v Západním Berlíně! Čili my jsme nastoupili ve východním Berlíně pod zem, projeli jsme a vystoupili v Západním Berlíně a to byl šok! Ta šeď, ta únava, ta jednobarevnost toho Východu s tím rozjetým Západem, co se týká zboží, barev, světla, to byla teda velká škola!“

„Další představení, které bylo určující, bylo v roce 1956 na nádvoří Klementina, kde jsme tančili už jako pantomimická skupina – no, tančili, prostě vystupovali – jako pantomimická skupina Ladislava Fialky. Já si pamatuju hlavně, protože tam už se to hrálo, a to už byl Fialka jako myšlenka i nápad i zpracování, takzvaní Námořníci. A to byl dřevěný praktikábl, tak jeden a půl krát dva metry nebo tak nějak, kde byla taková palma. Bylo to takové velmi primitivní, ohromně jednoduché. Před tímhle praktikáblem byly postavené a namalované mořské vlny, taková stojka. No, a tam jsem se poprvé vynořila jako mořská panna, která svádí toho pierota, což byl Fialka, na tom praktáku s Jirkou Kaftanem, a vyhlíželi záchranu, vyhlíželi parník, jestli pojede. No, a dělali nevídané skopičiny a ten parník vzadu jel na takovém kolečku, všechno ohromně primitivní. Parník, který jel pomalu vzadu, je minul a oni zase čekali a mávali na další parník. A pak to skončilo tím, že jsem toho pierota, tedy Fialku, zlákala dolů do mořských vln a on tam skočil za mnou.“

„Obrovský rachot nás probudil, nějak ve čtyři v pět ráno – tanky! Ruské tanky, které tou Nerudovkou jely nahoru. Takže to nás probudilo, v noci z 20. na 21. srpna 1968. Každý přemýšlel, jak se k tomu zachovat, co se dá dělat, co to pro nás znamená, emigrovat, zůstat a tak… My jsme už v tu dobu měli sjednaný zájezd do Švýcarska, dlouhou šňůru, čili jestli ten zájezd uskutečnit, nebo ne. Pak jsme teda odjeli, tím pádem už říkám, že jsme se rozhodli, že reagovat budeme tak, že splníme smlouvu, a pojedeme hrát do Švýcarska. Ale jela jsem s Fialkou za Samuelem Beckettem do Paříže. On bydlel v ulici La Sainte, myslím, nádherná ulice, ve vysokém patře. A z toho jeho okna se koukalo na věznici La Sainte, kde chodili muklové takhle dokola, dole. A on v podstatě řekl… Jako v tom smyslu to bylo velmi lidské, tam bylo soucítění… ne soucítění, ale pochopení té situace, zlé situace, která pro nás nastala. Tak se na nás díval, když to takhle nepřesně shrnu: ,Musíte rozhodnout sami, jestli zůstanete, to je osobní záležitost.‘ Čili on nenavigoval: Tam to u vás bude mizerie, zůstaňte, ne, ne. Fialka z toho byl velmi konsternovaný, a že chceme vědět, co, ať… no, že to prostě člověk musí srovnat sám v sobě.“