Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Zdeňka Kratochvílová (* 1936  †︎ 2024)

• narozena 14. listopadu roku 1936 v Praze jako prostřední ze tří dětí

• rodině patřila vila na Hanspaulce, do které po únoru 1948 musela vzít podnájemníky

• otec advokát kvůli změně poměrů těžce onemocněl a nemohl pracovat, rodinu živila matka, která pracovala jako účetní

• vystudovala taneční konzervatoř v Praze

• společně se spolužáky se stala členkou pantomimické skupiny Ladislava Fialky

• byla u založení Divadla Na Zábradlí a hrála v jeho první inscenaci Kdyby tisíc klarinetů

• v roce 1969 sňatek s Ladislavem Fialkou, o rok později rozvod

• po rozvodu postupně odešla ze Zábradlí a začala vystupovat s autorskou postavou klauna Animuka

• společně s režisérkou Lídou Engelovou založila Kapesní divadlo, na programu hry pro děti

• od poloviny 70. let učila na konzervatoři v Praze, později i na DAMU u Ivana Vyskočila

• v 80. letech ji sledovala Státní bezpečnost kvůli setkání s Pavlem Tigridem v Paříži a přátelství s disidentem Petrem Kabešem

• učila na Katedře autorské tvorby a pedagogiky DAMU

• zemřela 22. března 2024

Zdeňka Kratochvílová se narodila 14. listopadu roku 1936 v Praze a podle svých slov pochází z buržoazní rodiny. Rodiče bydleli v krásné vilce na Hanspaulce, kterou postavil tatínek společně s bratrem Josefem a svým otcem. Tatínek pocházel z Drhovic u Tábora z rodiny kováře, byl ze šesti dětí – měl tři bratry a dvě sestry. Pro syny byla v rodině naplánována studia a dcery měly převzít statek. Tatínek měl původně vystudovat na kněze, ale nakonec se rozhodl pro práva. V Táboře poznal Zdeňčinu maminku, která vychodila francouzskou reálku a milovala vše, co s Francií souviselo. Po svatbě odešli do Prahy, nejdříve bydleli na Ořechovce a potom se přesunuli na zmíněnou Hanspaulku. Maminčina rodina pocházela z Opočna, v Semechnicích u Police nad Metují má rodinnou hrobku. V rodině se mluvilo německy. Maminčin tatínek se jmenoval Václav Vilikovský. Navzdory tomu, že brzo osiřel a musel se starat o rodinu, dokázal vystudovat vysokou školu a věnoval se cukrovarnictví. Napsal o něm několik knih.

Dětství na Hanspaulce

Zdeňčino dětství bylo krásné, válka do vilky v podstatě nedolehla. Měla staršího bratra, narozeného v roce 1934, a mladší sestru, která přišla na svět v závěru války, v roce 1944. Do školy chodila pamětnice přes ulici. „Vynikala jsem tím, poněvadž jsem to měla velmi blízko, stačilo přeběhnout trávník, že jsem chodila ustavičně pozdě. To je velmi špatná vlastnost, to vím, protože se s ní potýkám dodnes.“ Jídla byl během války nedostatek, a tak rodině velmi přišli vhod příbuzní na venkově, kteří jim občas do Prahy propašovali třeba husu. Na konci války musela rodina v domě ubytovat ruského důstojníka. „Byl ubytovaný v bytě dědečka a babičky, to bylo v přízemí. Jednou se dědeček vrátil bez hodinek, zato ale s několika dekami. Potkal na ulici ruské vojáky a jeden z nich hned na něj ‚davaj časy‘, a dal mu za ně ty deky.“

Po skončení války, jakmile se znovu otevřela francouzská základní škola a gymnázium v Bílé ulici, přešla Zdeňka i s bratrem tam. Odchodila zde třetí, čtvrtou a pátou třídu, potom školu zavřeli komunisté a pamětnice dochodila školu na Velvarské, nynější Evropské třídě. Zdeňčina maminka milovala tanec a hudbu a brala Zdeňku často s sebou třeba do Smetanova divadla. Tatínek byl společně s dědečkem hluboce věřící člověk a chodil spíše do kostela. Svoji víru ale nikomu nevnucoval, maminka chodila do kostela jen na Velikonoce a na Nový rok a pamětnice jen občas.

Po roce 1948 musela rodina vzít podnájemníka nastálo, protože přebytečné metry komunistům vadily, stejně jako tatínkův kostel a maminčino elegantní oblečení. O tom všem se soudruzi dozvěděli od domovnic z okolí, z nichž se staly pouliční důvěrnice a které dlouhodobě komplikovaly rodině život – psaly třeba i do škol, kam chodila Zdeňka a její bratr. Nové pořádky dolehly hlavně na tatínka, který těžce onemocněl a přestal chodit do práce. Do té doby pracoval jako advokát v různých účetních firmách. Když se dostal z nejhoršího, pracoval už jen nárazově a občas. Roli živitele tedy převzala maminka, která nikdy předtím nepracovala. „Tahle holčička z Tábora, tahle mademoiselle, madame, začala jezdit do Radlic do strašných prostor a dělala účetní v mlékárně. Já pořád vidím tu mámu, jak sedí nad lejstrama a sčítá neskutečný sloupce čísel.“

Konzervatoř a pantomimické začátky

Po absolvování devítiletky na Velvarské se Zdeňka přihlásila na taneční konzervatoř, protože na jiný typ střední školy by ji s jejím původem pravděpodobně nevzali. „To je vlastně zásluha toho režimu, že jsem se takhle zorientovala.“ Pamětnice s láskou vzpomíná na ředitele školy Václava Holzknechta, jenž na škole nechal učit lidi s pošramoceným kádrovým profilem, jako byl třeba profesor Vachulka, který učil hru na bicí, nebo pedagožka Loreta Hrdinová, která učila novodobý tanec, což bylo naprosto proti proudu tehdy preferovaných tanců lidových. Mezi pedagogy, kteří razili tuto socialistickou linii, patřil tehdy podle pamětnice i Pavel Šmok.

V bytě Lorety Hrdinové a jejího muže Vladimíra Doležala v Melantrichově ulici se začal psát příběh pantomimické skupiny Ladislava Fialky. Budoucí členskou základnu tvořili právě Zdeňčini spolužáci z ročníku: Ladislav Fialka, Jana Pešková, Ludmila Kovářová, Jiří Kaftan, Eduard Žlábek nebo Leoš Svatý. „To bylo tak samozřejmé: na stůl přišla pantomimická libreta Jeana Gasparda Deburaua, no, a my jsme tam začali studovat pantomimická představení. První bylo Pierot holičem.“ Jedno z prvních veřejných vystoupení hráli ještě jako anonymní skupina na Žofíně na výstavě Smích tvoří a boří v roce 1953. S představením jezdili také na zájezdy po republice, doprovázel je na ně i ředitel Holzknecht. „To byly tak mimořádné věci v té rudé době těch modrokošiláků,“ říká pamětnice. Budoucí lídr skupiny Ladislav Fialka měl zpočátku na konzervatoři problémy s přílišnou muskulaturou a musel se jí zbavovat. „Já ho dodnes vidím, jak tam stojí u tyče, zuby zaťaté, zpocený, a jak se snaží to tělo přebudovat – a to tedy byla fuška.“ Pamětnice se na konzervatoři soustředila na moderní tanec, protože neměla nárt na klasický balet. Proto hodně spolupracovala s Loretou Hrdinovou, a dostala se tak k pantomimě. Ročník Zdeňky Kratochvílové skončil v roce 1956 a absolvoval představením Mozartovy maličkosti pod vedením Zory Šemberové.

Mnohem známější akcí se ale stalo první oficiální vystoupení pantomimické skupiny Ladislava Fialky Námořníci. Odehrálo se v tom samém roce na nádvoří Klementina. Po skončení konzervatoře čekaly Ladislava Fialku a Jiřího Kaftu dva roky vojny. Skupina si obřadně přísahala věrnost a přísahu zpečetila krví. „Po dvou rocích se sejdeme, věrni zůstaneme a pantomimu dělat budeme!“ Ostatní členové nastoupili různě po republice do angažmá nebo šli učit. Pamětnice šla učit na hudební školu do Domažlic, protože se jí tehdy rozpadal kloub na nártu a nemohla tančit.

Divadlo Na Zábradlí

V roce 1958 se skupina Ladislava Fialky dala opět dohromady a hned od začátku se zapojila do příprav otevření nové pražské divadelní scény – Divadla Na Zábradlí. Objevil se Richard Weber, který toužil dělat pohybové divadlo a kontaktoval Fialku a Kaftu. „Divadlo Na Zábradlí patřilo Osvětové besedě… A pak už se to nabalovalo a najednou bylo jasné, že tam bude i Jiří Suchý a Černé divadlo Jiřího Srnce. Takže se vědělo, že se to chystá a že se to podaří.“ Divadlo zahájilo provoz v prosinci roku 1958 premiérou představení Kdyby tisíc klarinetů s Ljubou Hermanovou v hlavní roli. Pamětnice zde ztvárnila roli tanečnice, kterou alternovala s Lídou Kovářovou. Zdeňka Kratochvílová nemohla hned odejít z Domažlic a nějaký čas musela na Zábradlí dojíždět.

Následovala další představení Fialkovy skupiny – Devět klobouků na Prahu opět s Ljubou Hermanovou nebo Etudy. V divadle zpočátku působil i Ivan Vyskočil a jeho Nedivadlo, ale dostal se do konfliktu právě s Ladislavem Fialkou. Následně se divadlo rozdělilo na činohru a pantomimu a i další osobnosti, jako byl Srnec nebo Suchý, postupně divadlo opustily a našly si vlastní prostory. V činoherní části Zábradlí působil v té době rovněž Václav Havel, zpočátku jako kulisák. Zábradlí začalo brzy jezdit také na zájezdy do zahraničí, i na Západ, a to jak pantomima, tak činohra. Pro Fialkovu pantomimickou skupinu znamenalo průlom účinkování na mezinárodním pantomimickém festivalu v Západním Berlíně a potom zájezd do londýnského Aldwych Theatre. V Berlíně se čeští mimové osobně seznámili se svým velkým vzorem – o generaci starším francouzským kolegou Marcelem Marceauem, který je později v Praze navštívil a byl nadšen jejich domovskou scénou.

Manželství s Ladislavem Fialkou

Zdeňka Kratochvílová se za Ladislava Fialku provdala v roce 1969, svatbu měli na Karlštejně. Intenzivně se sblížili během přípravy inscenace Blázni, se kterou byli v londýnském Aldwych Theatre. Manželství se bohužel během jednoho roku rozpadlo, neustálo tlak neustálých stresů spojených se zahraničními zájezdy, na které soubor v té době velmi často jezdil. Navštívili i Spojené státy americké, Indii, Pákistán nebo Írán. Manželé tak spolu byli v podstatě pořád, což bylo velmi náročné.

Animuk a Kapesní divadlo

Brzy po rozvodu s Ladislavem Fialkou v roce 1970 se pamětnice rozhodla postupně opustit Zábradlí a začala pracovat na své vlastní autorské postavě klauna Animuka. V odchodu ze Zábradlí ji podpořila kolegyně režisérka Lída Engelová, která měla zkušenosti ze zahraničí, asistovala třeba známému britskému režisérovi Peteru Brookovi. Pamětnice nejdříve dostala nabídku do Divadla hudby, kde se hrály pohádky a klaun Animuk posloužil jako spojovák mezi jednotlivými příběhy. Postava už byla vymyšlená a měla i svůj kostým. Divadlo Na Zábradlí v té době opustil rovněž jeden z jeho zakladatelů Richard Weber, který odešel pracovat do Švýcarska.

Režisérka Lída Engelová a Zdeňka Kratochvílová nakonec začaly spolupracovat a založily Kapesní divadlo. Scénu měly v divadelním sále přízemí nakladatelství Albatros, kde působily také jiné soubory. První představení byla propagace dětské knihy Františka Nepila Pohádky o makovém mužíčkovi. S divadlem začal spolupracovat herec Ladislav Mrkvička, jenž ztvárnil postavu Anikroka, který v představeních působil jako verbální prvek, kdežto Animuk jako prvek pohybový. Postupně začali jezdit s divadlem i na zájezdy, zařizovalo jim je Pražské kulturní středisko. Přes Pragokoncert nebo ministerstvo kultury jezdili také do zahraničí jako kulturní vizitka nebo ukázka, jak se dělá kultura pro děti v Československu.

Zkušenost se Státní bezpečností

Protože Kapesní divadlo bylo zcela apolitické, neměla Zdeňka dlouho žádné problémy s policií. Nicméně svoji zkušenost se Státní bezpečností nakonec udělala i ona. V roce 1983 účinkovala v Paříži společně s dalšími československými mimy, jako byl Fialka nebo Boris Hybner. Na představení přišel Lídin známý, britský režisér Peter Brook. Potom si spolu povídali a Zdeňka se dala do řeči taktéž s emigrantem Pavlem Tigridem. Krátce po návratu do Prahy dostala ráno nečekanou návštěvu. „V sedm ráno zazvonil zvonek u dveří. Vylezla jsem ještě rozespalá, otevřou se dveře a tam dva pánové a jedna paní. ‚Oblečte se a pojďte s náma.‘ Ta ženská mě doprovodila i na záchod.“ Zdeňku odvezli na výslech do Vršovic na služebnu Státní bezpečnosti. Ptali se na pobyt v Paříži, na setkání s Tigridem a taky na jejího kamaráda, disidenta Pavla Kabeše. Nabídli jí spolupráci, kterou odmítla. Kvůli výslechu ten den nedošla na konzervatoř, kde učila. Při cestě domů cítila, jak ji sledují, a sledovali ji ještě nějaký čas po výslechu.

Pedagogická činnost

Spolupráce s Lídou Engelovou ke konci minulého režimu postupně utichla, protože Lída odešla do Ostravy a už neměla tolik času. Pamětnice v roce 1975 začala učit na konzervatoři na Žižkově a potom jí Ivan Vyskočil nabídl místo na Katedře autorské tvorby a pedagogiky FAMU, kde vyučuje na částečný úvazek dodnes. Zdeňka vnímá, že měla v životě velké štěstí, když se na rozdíl od tolika jiných lidí mohla věnovat profesi, kterou milovala. Její o osm let mladší sestra to štěstí neměla, na konzervatoř už nesměla, a vystudovala proto obchodní akademii. Nesmírně Zdeňce záviděla možnost cestovat. V roce 1968 emigrovala do Paříže a následně odjela s přítelem do Kanady, kde žije dodnes. Se Zdeňkou je stále v kontaktu.