"Umístěnku jsem dostala do lokomotivního depa na Pavlovičkách v Olomouci. A Pavlovičky jsou blízko Hodolan a můj tatínek, když byl v odboji, tak byl hodně zaměřený na Hodolany. On tam pomáhal, to asi dostali nějak příkazem, těm rodinám, co měly manžely a tatínky zavřené za války. Z Obrany národa jim pomáhali, vozili jim třeba jídlo. To jim dali a oni to pak rozváželi. A já když jsem přišla na dráhu, tak se dozvěděli, že dělám v lokomotivním depu, a oni tam vyslali jednoho občana hodolanského. A on tam přišel tenkrát do depa, do naší kanceláře, a otevřel dveře a ptal se vedoucí, jestli tam dělá nějaká slečna Šrámková. Ona mu ukázala, kde sedím, tak on za mnou přišel a říkal mi: 'Byl jsem vyslaný Hodolaňáky, abych vám přišel poděkovat za vašeho tatínka, že se o nás Hodolaňáky za války tak vzorně staral.' A já jsem si vzpomněla teď nedávno, že tenkrát v té kanceláři bylo tak hrozné ticho, že by se tomu dalo říct hrobové ticho. A potom to už ta jedna paní nevydržela, stoupla, šla ven a říká: 'Něco tak krásného jsem ještě nezažila.'"
"Dostal vyznamenání Československý válečný kříž. Dostal to in memoriam, po smrti. A to vyznamenání nám předávali 28. října 1945 před olomouckou radnicí. Já jsem to vyznamenání přebírala za tatínka a dědeček ho přebíral za strýčka. A předával nám ho armádní generál Ludvík Svoboda, to už byl takový starší pán. A když mi to vyznamenání předával, tak mi podával ruku a říkal mi: 'Děvčátko, přeji ti do života hodně štěstí a abys vždycky dělala čest tatínkovu jménu.' A o to jsem se celý život snažila. A já jsem se tak na něho dívala a viděla jsem, že má v očích slzy. Já jsem z toho potom udělala, že plakal, ale bylo mi řečeno, že on neplakal, ale že mu přišlo asi líto, že tak malému dítěti, jako jsem byla já, vyznamenání ještě nikdy nedával."
"Toho 1. května vím, že se po dědině rozhlásilo, že je konec války, že nastala samostatnost Československé republiky, a Němci to brali hodně špatně, byli z toho nervózní. Nechali stát na silnici auto, utekli z něj a to auto bylo plné zbraní. Zbraně si pobrali různí občani, kdyby je potřebovali, že by je použili. Tak se potom taky stalo. Večer ty zbraně chtěli použít, ale zjistili, že vojenská německá přesila je tak velká, že by to nezvládli. Tak ty zbraně pozahazovali. Tam byly rybníky, tak ty zbraně naházeli do té vody. A to udělali dobře, protože oni ty zbraně nenašli. Ale jeden odhodil pušku blízko německého krytu a jednoho Němce napadlo se tam podívat a pušku tam našel. A to byl konec. Jak našel pušku, tak si je spojili s partyzány a hnali je přes dědinu ke škole. Tam u školy jsou dodneška ta Boží muka. Tam byla poslední jejich zastávka. Tam jim Němci sdělili, že jestli se dobrovolně nevzdají, že dědinu do rána zlikvidují. A věděli, že to dokážou, viz Lidice nebo Ležáky. Tak šli a už se nikdy nevrátili."
Libuše Kratochvílová, rozená Šrámková, se narodila jako jediné dítě Maxmiliána a Hedviky Šrámkových 19. srpna 1936 v Kožušanech u Olomouce. Maminka prodávala v elektroobchodě, tatínek byl strojní zámečník. V červenci roku 1939 zemřela maminka Hedvika na tuberkulózu a o malou Libušku se začala starat babička Ludmila Šrámková. Během druhé světové války se otec Maxmilián Šrámek zapojil do odbojové činnosti Obrany národa, kde měl na starosti péči o nacisty perzekvované rodiny z Hodolan. Na sklonku války se zapojil do místního povstání v Kožušanech a spolu se svým bratrem byl jedním ze 14 zatčených občanů. Nacisté jej věznili na vojenském velitelství v Olomouci a pár dní před koncem války jej popravili v areálu pevnůstky číslo 13. Za svou činnost obdrželi on i bratr Antonín Šrámek vyznamenání Český válečný kříž in memoriam. Otcova odbojová činnost se pozůstalé rodině postupně rozkryla až po válce. Po smrti otce vyrůstala Libuše Kratochvílová se svéráznou babičkou, která jí nedovolila rozvinout výrazný pěvecký talent. Pamětnice vystudovala ekonomickou školu a pracovala nejprve na dráze a později v cihelně v Blatci jako účetní. V roce 1957 se provdala za Vlastimila Kratochvíla, se kterým měla dvě děti. Celý život se věnovala zpěvu alespoň na amatérské úrovni. Nikdy nevstoupila do komunistické strany, přestože k tomu byla ponoukána, a vždy se snažila dělat čest památce svého otce. V roce 2024 žila v Domově pokojného stáří sv. Anny ve Velké Bystřici.
Hrdinové 20. století odcházejí. Nesmíme zapomenout. Dokumentujeme a vyprávíme jejich příběhy. Záleží vám na odkazu minulých generací, na občanských postojích, demokracii a vzdělávání? Pomozte nám!
