Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Libuše Kratochvílová (* 1936)

• narozena 19. srpna 1936 v Kožušanech u Olomouce

• maminka Hedvika Šrámková jí ve třech letech zemřela na tuberkulózu

• vychovávala ji babička z otcovy strany

• tatínek Maxmilián Šrámek byl členem odbojové organizace Obrana národa

• zúčastnil se povstání v Kožušanech 1. května 1945

• byl zatčen, vězněn a následně popraven spolu s dalšími 13 spoluobčany

• za svou činnost byl vyznamenán in memoriam Českým válečným křížem

• vystudovala ekonomickou školu a pracovala celý život jako účetní

• v roce 1957 se provdala za Vlastimila Kratochvíla a měli spolu dvě děti

• v roce 2024 žila v Domě pokojného stáří sv. Anny ve Velké Bystřici

Prvního květnového večera roku 1945 se devítiletá Libuška schovávala na dvoře rodného domu v Kožušanech a poslouchala důvěrný rozhovor dědečka a tatínka. Na jejich počínání se jí zprvu nezdálo nic mimořádného. Po celou dobu války tatínek po večerech tajně mizel a zase se objevoval, často byl pryč celé noci. O spoustě věcí se nemluvilo vůbec, jiné si dospělí tajně špitali, aby je nezaslechlo nepovolané ucho. Chápala, že některé věci je potřeba držet v tajnosti. Že chodí s tatínkem poslouchat Londýn k sousedům Prečanovým, by neprozradila za nic na světě. Tentokrát však malá dívka při tatínkových slovech zpozorněla. “Kdyby se mi něco stalo, tatínku, postaráte se o Libušku?” ptal se mladý Maxmilián Šrámek svého otce. “A když víš, že se ti může něco stát, proč nezůstaneš doma?” opáčil starý pán. “Já musím,” odvětil Maxmilián Šrámek. Dvojice mužů Libušku neviděla a nikdo – ani ona – nevěděl, že tímto rozhovorem si dávají poslední sbohem. 

Při náletech jsem řvala

Libuše Kratochvílová, rozená Šrámková, se narodila jako jediné dítě Maxmiliána a Hedviky Šrámkových 19. srpna 1936 v Kožušanech u Olomouce. Maminka prodávala v elektroobchodě, tatínek byl strojní zámečník. Rodinu záhy poznamenala nemoc maminky Hedviky. S tuberkulózou se léčila v plicním sanatoriu v Jevíčku, odkud ji v závěru nemoci poslali domů, kde v červenci roku 1939 zemřela v rodinném kruhu. Malé Libušce byly tři roky, ale na maminčino úmrtí i následný pohřeb si pamatuje. “Bylo mi hrozně smutno. Starala se pak o mě babička Šrámková z tatínkovy strany,” vzpomíná pamětnice. Dva měsíce po maminčině smrti začala druhá světová válka, která zpočátku neznamenala víc než nesrozumitelný šum na pozadí dětského smutku. První kontakt s válečnou realitou přišel o tři roky později, po nástupu do školy. “Měli jsme paní učitelku Řezníčkovou a ta se s námi každý den ráno modlila za vlast. Někdo ji udal a gestapo si pro ni přišlo přímo do vyučování,” vypráví pamětnice. Vystřídala ji paní učitelka Libuše Pivoňková. Ta už se s dětmi nemodlila, zároveň je ale nedrezírovala zpěvem německé hymny nebo hajlováním, jako se to občas dělo na jiných českých školách, a nacistická ideologie se scvrkla na povinnou výuku německého jazyka. Válka se v malé hanácké dědině občas připomněla taky nálety, během kterých posílali vyučující děti domů. “Já jsem vždycky utíkala dědinou a strašně jsem řvala. Byla to směs křiku a pláče. Ta letadla vydávala takový zvláštní zvuk, který mě děsil. Až když jsem za sebou doma zavřela vrata, bylo dobře,” vypráví Libuše Kratochvílová.

Tatínkovy tajné noční vycházky

Ovdovělý tatínek Maxmilián Šrámek nechával péči o Libušku především na své mamince Ludmile Šrámkové. Sám se totiž během války zapojil do odbojové skupiny Obrana národa. Měl na starosti perzekvované rodiny z Hodolan, jejichž otcové, synové nebo jiní příslušníci byli vězněni či zabiti nacisty. Pomáhal je zásobovat potravinami a jinými potřebnými věcmi. Fungoval také jako spojka s Kunstmühle – mlýnem mezi Blatcem a Grygovem na starém rameni Moravy, jehož mlynář byl ochotný načerno semlít obiloviny. Rodina tušila, že tatínek Maxmilián se v odboji angažuje, ale z bezpečnostních důvodů o tom společně nemluvili. Vzhledem k tragickým událostem na konci války tak má Libuše Kratochvílová o povaze otcovy odbojové činnosti jen hrubé informace. 

Povstalci slavili předčasně

1. května 1945, den po sebevraždě Adolfa Hitlera, byl konec války na spadnutí. Věděli to i obyvatelé Kožušan a jejich opatrné naděje ještě posílil průzkumný sovětský tank, který se toho úterního rána objevil v obci na náměstí. V reakci na to Kožušany překotně opustili přítomní němečtí vojáci, kteří po sobě zanechali množství zbraní i munice. Vítězný étos ještě posílila zpráva, že na hlavní vlakové nádraží v Olomouci dorazila lokomotiva ověšená československými vlajkami – ozvěna Přerovského povstání. Kožušanští muži se zmocnili německých zbraní a vydali se bránit železniční most. Byl mezi nimi i Maxmilián Šrámek, tatínek Libuše Kratochvílové. Olomoucké velení wehrmachtu se však ještě nehodlalo vzdát a k večeru se do dědiny vypravily posílené německé jednotky sjednat pořádek. Povstalci před jejich příjezdem stihli ukrýt zbraně a schovat se do obecního krytu, kam už se mezitím uchýlili i další vystrašení obyvatelé Kožušan. Vše mohlo dopadnout dobře, kdyby jeden z německých vojáků nenašel pušku schovanou pod senem nedaleko krytu. V tu chvíli vyhnali vojáci celé osazenstvo krytu včetně žen a dětí ven a hnali je dědinou až ke škole, kde se symbolicky zastavili před Božími muky. “Řekli jim, že jestli se povstalci nevzdají, do rána zničí celou dědinu. A oni věděli, že jsou toho schopni, protože znali Lidice i Ležáky. Tak šli,” vypráví Libuše Kratochvílová se slzami v očích. Němci propustili zbytek občanů domů a 14 mužů ve věku od 16 do 38 let naložili do nákladního vozu a odvezli do Olomouce. 

Doufali jsme, ale nevěřili

Uplynulo několik dní, kdy o povstalcích nebyly žádné zprávy. Devítiletá Libuška zůstávala doma s babičkou a dědečkem. Ve skupině zajatců byl kromě tatínka také jeho bratr Antonín. “Doufali jsme, doufali, ale nevěřili,” říká pamětnice. 8. května válka skončila a zástupci obce se vydali pátrat po stopách zmizelých spoluobčanů. Informace o jejich osudu přišla o dalších pět dní později. Zatčení byli vězněni nejprve ve vojenském vězení, takzvaném Garňáku, o pár dní později byli převezeni na pevnůstku číslo 13 a společně s dalšími třemi povstalci z Brodku u Přerova zastřeleni. K popravě došlo s největší pravděpodobností 3. května 1945. Těla nalezená v hromadném hrobě nesla známky mučení. 

Nejhodnější tatínek na světě

“Když se to dědeček dozvěděl, omdlel,” vypráví pamětnice. Přišel o oba své syny a ona sama o druhého rodiče. Všechny oběti měly hromadný národní pohřeb 16. května, kterého se zúčastnilo několik tisíc lidí. “Přijely dva vozy, dvakrát sedm rakví, zabalených do státní vlajky. Šli jsme s nimi průvodem od kaple v Kožušanech až do Charvát, kde mají společný hrob,” vzpomíná Libuše Kratochvílová. “Taky jsem je vyprovázela a bylo mi toho hrozně líto. Tatínek sice nebyl moc doma, ale když byl, tak se mi hodně věnoval. Byl to nejhodnější tatínek na světě.” 

Dělej čest tatínkovu jménu

Maxmiliánu Šrámkovi i jeho bratru Antonínu Šrámkovi bylo in memoriam uděleno vyznamenání československý válečný kříž. Za tatínka jej 28. října 1945 přebírala před olomouckou radnicí Libuška, za strýčka dědeček. “Předával nám ho takový starší pán, armádní generál Ludvík Svoboda, já jsem si ve vzpomínkách uchovala, že u toho plakal, ale babička mi to později vyvracela. Jsem si ale jistá, že měl v očích slzy,” vypráví pamětnice. “Řekl mi: ‘Děvčátko, přeji ti do života hodně štěstí a abys vždycky dělala čest tatínkovu jménu.’ A o to jsem se celý život snažila.” Později na podzim přišla pozůstalé rodině pozvánka na tryznu za padlé odbojáře z Obrany národa. Jméno Maxmiliána Šrámka mezi nimi bylo taky. Jednalo se o definitivní potvrzení jeho odbojové činnosti, kterou po dobu války všichni tak nějak tušili. Tryznu pořádala rodina Oldřicha Stibora, olomouckého divadelního režiséra, který zemřel během války ve vězení v Polsku. 

Pěveckou kariéru zatrhla babička

Péče o osiřelou Libušku připadla babičce Ludmile Šrámkové, přestože o ni projevila zájem také její teta Františka Čejková, sestra tatínka Maxmiliána a jediná přeživší ze tří dětí Šrámkových. Teta Čejková přitom sama měla jedinou dceru v Libuščině věku. Nabízelo se, aby dvě sestřenice mohly vyrůstat jako sestry. Svérázná babička si však prosadila svou. Rok a půl po konci války zemřel dědeček Šrámek a babička s vnučkou tak zůstaly samy. “Dědeček neunesl smrt svých synů. Podlomilo mu to zdraví,” konstatuje pamětnice. S rozhodnou babičkou měla komplikovaný vztah. “Dřív jsem si to tolik nepřipouštěla, ale dnes si říkám, že kdyby to s babičkou bylo jednodušší, že bych byla bývala tolik nezáviděla spolužákům, že oni mají rodiče, a já ne,” reflektuje dobu svého dospívání Libuše Kratochvílová. Z obecné školy pokračovala studiem na víceletém Slovanském gymnáziu v Olomouci, které ovšem rok po studiu uzavřel zákon o jednotné škole z roku 1948, který nižší gymnázia zrušil. Pamětnice tedy přestoupila na Komenium v Olomouci, kde se začala věnovat zpěvu. Byla nadaná a na konci studia ji učitel zpěvu pan Vaca spolu s profesorem Černým přihlásili na JAMU do Brna. Vyřídili jí stipendium i ubytování. Všechno bylo připravené, aby 1. září mohla nastoupit. “Pan profesor k nám přišel, aby to babičce oznámil, a ona ho vyhodila,” vzpomíná s lítostí pamětnice. “Řekla mu, že zpíváním se ještě nikdy nikdo neuživil a že já rozhodně nikam nejdu. Nejspíš o mě měla strach.” Talentovaná zpěvačka tak nastoupila na ekonomickou školu, kterou vystudovala ve zkráceném dvouletém režimu. Bylo potřeba, aby rychle nastoupila do práce. Finanční situace studentky s babičkou nebyla jednoduchá. 

Nečekané poděkování 

První umístěnku dostala do lokomotivního depa, kde pracovala v účtárně. Lokomotivní depo sídlilo v Pavlovičkách, které sousedily s Hodolany, a právě tady Libuši Kratochvílovou čekalo poslední překvapení související s odbojovou činností jejího otce. V práci ji jednou vyhledal neznámý muž z Hodolan, aby jí poděkoval. “Řekl mi tenkrát: ‘Byl jsem vyslaný Hodolaňáky, abych vám poděkoval za vašeho tatínka, že se o nás Hodolaňáky za války tak vzorně staral,’“ cituje pamětnice pohnutě a vzpomíná také na hrobové ticho, které se po slovech díků v kanceláři rozhostilo. Bylo osm let po válce, ale válečné vzpomínky měly v živé paměti i její kolegyně z účtárny.

Pamětníky jsem hluboce dojala 

Libuše Kratochvílová se v roce 1957 vdala za Vlastimila Kratochvíla, nástrojaře z Moravie a nadšeného fotbalistu. Až o mnoho let později se dozvěděla, že v době, kdy zakládali rodinu, dostal její manžel nabídku jít hrát do užšího výběru národního fotbalového mužstva, kterou odmítl. Za to, že dal přednost rodině před kariérou ve svém milovaném sportu, si ho pamětnice vážila. Manželé tak kromě jiného sdíleli také osud velkých talentů, které se z různých důvodů nemohly naplno rozvinout. Měli spolu dvě děti, syna Vlastimila a dceru Zdeňku. Po mateřské dovolené nastoupila pamětnice do účtárny v cihlárně v Blatci, kde pracovala 28 let až do důchodu. Oba manželé se v rámci možností dále věnovali svým koníčkům. Vlastimil Kratochvíl hrál fotbal a Libuše Kratochvílová zpívala v kostelích i v kožušanském ochotnickém spolku, se kterým pravidelně nastudovávala operety. Jednou měla vystoupit na večeru operetních melodií s písní ‚Ta naše krásná zem je jako pohádka‘. Bez předchozího rozmyslu vstoupila před obecenstvo a prohlásila: “Naše země je opravdu krásná a za tuto krásnou zem položil můj tatínek život a já jako jeho dcera jsem za to na něj pyšná.” Chvíli jí trvalo, než překonala pohnutí a píseň odzpívala, ale vysloužila si za to potlesk vestoje. “Myslím, že ty, kteří si mě pamatovali ještě jako malé osiřelé děcko, to hluboce dojalo,” vzpomíná. 

Účast v odboji jako zbraň proti komunistickým represím

Libuše Kratochvílová ani její muž nikdy nevstoupili do komunistické strany, přestože k tomu byli přemlouváni a hrozilo například, že jejich synovi nebude umožněno studovat na střední škole. “Tenkrát jsem jedinkrát účelově použila tatínkovu účast v odboji,” vzpomíná pamětnice. “Vzala jsem vyznamenání a šla jsem na okresní výbor strany. Po této intervenci syna nakonec na průmyslovku vzali, ale bylo mi řečeno, že o vysokou školu ať už se nepokouší.” 

Aktuální válečnou situaci na Ukrajině sleduje pamětnice s hlubokou lítostí a porozuměním. “Dokážu si představit, co ti lidi zažívají,” vysvětluje a jako poselství mladým generacím přidává vzkaz, aby budovaly dobré mezilidské vztahy a válku už nikdy nedopustily. V Kožušanech i na fortu číslo 13 se každoročně pořádá vzpomínková akce věnovaná obětem kožušanského povstání, Libuše Kratochvílová se jí pravidelně účastní. 

V roce 2024 žila Libuše Kratochvílová v Domě pokojného stáří sv. Anny ve Velké Bystřici.