Agnesa Krajíčková

„Náš ředitel jel do Prahy, kde ho ujistili, že žádná přehrada nebude. V továrně začaly velké opravy. A my jsme si s rodinou koupili jiný dům, který byl na prodej. Byl lépe vybavený, měl pět místností, splachovací záchod a koupelnu. Vyřídila jsem si půjčku pro zaměstnance FKSP. Náš původní dům jsme prodali za 100 000 korun a nový dům stál 130 000 korun. Půjčku jsem si tedy vzala 30 000 korun a stěhovali jsme se. Přistavěli jsme garáž, protože tam nebyla. Neměli jsme tehdy moc peněz, a tak abychom si mohli například koupit uhlí, chovali jsme ovce. Pak jsme začali chovat i nutrie. Postavili jsme ‚nutriárnu‘, chlév a seník. Koupili jsme si i býka, abychom jej prodali a získali peníze. Chov nutrií nám musel povolit Okresní národní výbor, a to kvůli tomu, že jsme byli v ochranném pásmu vodní nádrže Kružberk. Nutriím jsme museli udělat zvláštní jímku, protože chov nutrií je na vodě. Elektřinu jsme si předělali z dvoufázové na třífázovou, udělali jsme na domě novou fasádu, zkrátka jsme do domu hodně investovali. Najednou přišlo oznámení, že přehrada bude. V tu dobu jsem zrovna stačila splatit půjčku a museli jsme se vystěhovat.“

„Bratranec Pavel Jaroš bydlel v brněnských Ivanovicích, měl vystudovanou Žižkovu školu. V olomoucké nemocnici se seznámil se svou budoucí manželkou Libuší. Vzali se a měli spolu dceru Libuši. Odstěhovali se do Brna, ale nevím už, jaké měl zaměstnání. Při okupaci v roce 1968 s dalšími dvěma muži v noci shodili sochu Stalina. Tu noc jej někdo varoval, aby utekl, že si pro něj přijde Bezpečnost. Ukrýval se u své babičky v Ivanovicích. Musel ho udat někdo z jeho dalších kamarádů, kteří o tom věděli, zřejmě se potřeboval zalíbit. Všichni tři utekli autem do Rakouska, protože z Brna je to nejblíž. Na hranicích tehdy nepotřebovali ani pas, protože 21. srpna byl zmatek. Asi dva měsíce tam přebýval v internačním táboře pro uprchlíky a pak odcestoval do Austrálie.“

„Otec byl na vojně jako spojař. Strýc byl u anglického letectva a po válce s takovými vojáky komunisté špatně zacházeli. Přišli tady s velkou slávou a mnoho z nich pak bylo ve vězení. Jednou přijeli dva muži a odvezli otce do Olomouce. Tři dny ho tam vyslýchali, nevěděl proč. Popisoval nám to tak, že byl sám v místnosti, přišel k němu muž, svítil mu světlem do obličeje a křičel na něj: ‚Přiznejte se!‘ Otec ale nevěděl, k čemu se má přiznat. Důvod jeho zatčení spočíval v tom, že někdo z Leskovce nad Moravicí nelegálně vysílal vysílačkou, ale nevím kam. Zatkli ho právě proto, že byl u spojařů. Dva dny vůbec nespal. Třetí den přišel jiný muž a ptal se, proč jej tam drží. Otec mu pověděl, že mu na vojně dali tisíckrát opsat Morseovu abecedu a on se ji nikdy nenaučil. Také mu prozradil, že do školy chodil jen tři roky, a to vždy v zimě, kdy nepásl krávy. Pásl místním lidem krávy, aby si vydělal na živobytí. Tím, že chodil málo do školy, psal třeba dvě slova dohromady. Povídal: ‚Jak bych já mohl dělat něco takového?‘ Tak se mu omluvili a pustili jej domů.“

„Pan Heppler tedy žil s paní Fleischerovou?“ – „Ano, s Fleischerovou.“ – „A ona byla Němka a on byl Žid?“ – „Ona byla Němka a on byl Žid. Pocházel z Brna a za války dělal mistra v továrně na letecké motory. Tam došlo k sabotáži. Němci přišli na to, že dělníci úmyslně motory špatně montují. On přitom nevěděl, že dělníci sabotují. O osudu dělníků nevím nic, možná je Němci popravili. Pana Hepplera zavřeli a umístili do Kounicových kolejí. Vždy, když nám vykládal, co tam zažil, brečel u toho. Například jej nechali viset hlavou dolů. Měl hlavu jak kýbel, pak ho shodili a vylili na něj vodu. Po čase jej přemístili do koncentračního tábora v Dachau, kde byl s ním i pozdější prezident Antonín Zápotocký, který tam dělal zapisovatele. Měl se v Dachau lépe než ostatní vězni.“ – „Kdo se měl lépe?“ – „Antonín Zápotocký, prezident.“ – „A vykládal vám pan Heppler nějaké zážitky z Dachau?“ – „Ano, vykládal. Například tam jedna žena porodila a ten esesák vzal to narozené dítě za nohy a o roh baráku tomu děťátku rozbil hlavu. Ta paní se na to musela dívat. Dachau ale myslím ještě nebyl nejhorší koncentrační tábor. Pan Heppler tam byl čtyři roky. Měl na starosti králíky, které tam ve vězení chovali. Dával jim suchý chleba, a když se nikdo nedíval, strčil si jeden odkrojek do blůzy. Někdo jej při tom viděl a musel se vysvléknout donaha a pětadvacetkrát obejít ‚appellplatz‘ po loktech a kolenou. Takhle byl za to potrestaný. Ale přežil.“

„Maminka mi vykládala, že byl v Olešné listonoš. Byl to velmi slušný a hodný člověk. Když šel s poštou do kopců v Olešné, zabralo mu to klidně celý den. Němci toho využili a donutili ho vstoupit do Hlinkovy gardy. Tak to bylo i později, když někoho donutili vstoupit do služeb Státní tajné bezpečnosti. Takoví tam byli nevinně a tak byl veden i on v Hlinkově gardě. Němci po něm chtěli, aby jim donášel informace o partyzánech. On byl slušný člověk a nikoho nikdy neudal. O tom, co se s ním pak stalo, vykládal mamince soused Matuš. Partyzáni toho listonoše jednou chytili, vysvlékli jej do spodního prádla, dali mu všechny svoje zbraně a musel naboso sedět ve sněhu. Soused tam byl se saněmi, aby jej odvezl, kdyby jej třeba partyzáni zranili. Partyzáni ho tam na místě utloukli pažbami svých zbraní. Soused to celé viděl, jak jej zabili. Pak naložil jeho tělo a odvezl jej. Takové věci se děly.“