Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Agnesa Krajíčková (* 1944)

• narozena 10. ledna 1944 v Olešné na Slovensku

• otec Ondřej Jaroš se v roce jejího narození zapletl do povstání proti Němcům, aktivně se ho neúčastnil

• strýc Štěpán Jaroš působil u anglického letectva RAF a padl v boji

• po roce 1945 se Jarošovi přestěhovali do vysídlené oblasti v Leskovci nad Moravicí

• dozvěděla se mnoho příběhů o původním místním německém obyvatelstvu

• pamatuje násilnou kolektivizaci, kdy majetky sedláků zabavovala ozbrojená milice

• jejich dům po odkupu kvůli vzniku vodního díla roku 1987 zbořili a musela se s rodinou přestěhovat do Krnova

• po roce 1989 ztratila s manželem zaměstnání a opět se museli stěhovat

• v roce 2024 žila v Opavě

Soužití rodin ve slovenských horách narušila druhá světová válka. Po ní se Jarošovi s roční Agnesou rozhodli odejít do Leskovce nad Moravicí. Dům po vysídlených Němcích se stal útočištěm před nadávkami na jejich slovenský původ. I přesto si Agnesa Krajíčková oblast zamilovala, stejně jako místní obyvatele. Po čase ale musela vše opustit pro výstavbu vodního díla. Místo, kde stával její dům, se nachází na dně Slezské Harty.

Agnesa Krajíčková se narodila 10. ledna 1944 v Olešné na Slovensku. Otec Ondřej Jaroš v té době pracoval v lesích u Banské Bystrice. Na náměstí přijelo nákladní auto se zbraněmi: „Rozdávali pušky a kořalku, aby zaútočili proti Němcům,“ vzpomíná pamětnice na slova svého otce, který v předtuše špatného konce odjel raději domů, což mu zřejmě zachránilo život. „Byl tam i soused Godyška, toho Němci při povstání zabili,“ dodává.

Doma v Olešné nebylo nebezpečí menší. Proslýchalo se, že v domech místních usedlíků jsou ukrytí partyzáni. „Partyzánům pomáhala paní Hrušková, Němci tam na ně čekali, ale nedočkali se, chtěli za to její dům vypálit,“ vypráví Agnesa Krajíčková o statečnosti obyvatel Olešné.

„Listonoše donutili Němci vstoupit do Hlinkovy gardy, aby donášel na partyzány. Nikoho neprozradil. Partyzáni si mysleli, že ano. Tak ho odvedli do lesa a zabili ho tam,“ dodává.

Strýc utekl před Němci k RAF

Otcův nejmladší bratr Štefan Jaroš se konce války bohužel nedožil. V roce 1933 utekl před nevlastní matkou z Olešné do Prahy, kde vystudoval gymnázium a obchodní akademii. O šest let později rodilý Slovák raději emigroval, než aby pomáhal Němcům.

„Strýc utíkal přes Maďarsko. Maďaři ho chytili, zbili a vrátili zpět na Slovensko. Byl tak zbitý, že musel být v nemocnici a čekal ho válečný soud. V noci utekl a utíkal dále přes Polsko a Francii,“ tlumočí pamětnice slova svého otce, který se o osudu bratra dozvěděl až od jeho bytné.

Štefan Jaroš byl v roce 1941 přijat do Dobrovolnické zálohy Britského královského letectva. Netrvalo dlouho a po zdárném výcviku sloužil jako palubní střelec RAF, zejména v boji proti německým ponorkám. V roce 1944 byla posádka Liberatoru sestřelena nedaleko norského pobřeží a Štefan Jaroš zahynul.

Němka se provdala za Žida z Dachau

V roce 1945 se Jarošovi s roční Agnesou přestěhovali do domu po odsunutých Němcích v Leskovci nad Moravicí. Podle vzpomínek obyvatel Leskovce i zde válka napáchala mnoho škody.

„Na ženu s dvěma malými dětmi přišli Sověti s kulometem. Jeden voják ji znásilnil, onemocněla kapavkou a oběsila se,“ vypráví hrůzné zážitky místních.

Vystěhovaní Němci byli před odsunem umístěni do internačního tábora v bruntálských kasárnách. „Paní Fleischerová mi vykládala, že než Němci odešli, zakopali své jmění v kopcích nad Leskovcem. Teď už je to ale pod vodou,“ prozrazuje jedno tajemství.

Spolu s Marií Fleischerovou zůstalo mnoho dalších původních obyvatel, a to zejména díky manželství s Čechy. „Například Polzerovi, pan Hausner, Theibl, Rohner nebo Baruzel. Marie Fleischerová se po smrti manžela provdala za pana Hepplera, to byl původem Žid z Brna. Ten nám vyprávěl o sabotáži v továrně na motory, za kterou nemohl. Zatklo ho gestapo a na Kounicových kolejích ho pověsili hlavou dolů. V koncentráku v Dachau viděl, jak esesák zabil matce dítě hned po porodu,“ vypráví.

Odevšad jsem slyšela: blbý Slovák

Do Leskovce nad Moravicí se Jarošovi přistěhovali spolu s dalšími lidmi ze Slovenska. Někteří se ale nezdrželi příliš dlouho. „Přišli, vybrali veškeré vybavení, dobytek a odvezli si to na Slovensko, protože tam byla bída,“ sděluje.

Tuto oblast si rodina vybrala právě proto, že už zde někteří známí byli, a tak se usídlili na malém statku. „Byl to malý domeček, patřilo k němu malé pole a dvě krávy,“ popisuje Agnesa Krajíčková, které se v roce 1946 narodila sestra Libuše.

Už jako malá si uvědomovala, že Češi pohlížejí na Slováky hůř než na ostatní. „Odevšad jsem slyšela: ‚blbý Slovák‘,“ líčí zážitky z dětství. „V pěti letech jsem na vánoční besídce vyprávěla slovenskou básničku a po recitaci mi nikdo nezatleskal. Moc mě to bolelo.“

Otce vyslýchali, nevěděl proč

První osídlenci z Valašska zabrali největší statky. V padesátých letech udělal komunistický režim z těchto sedláků nepřátele lidu a začal jim zabavovat majetek. „Pamatuji si, jak k nim přišla ozbrojená milice a vzali jim zabitá zvířata, sklizené obilí a další věci. Nikdo nebral ohledy na to, že mají třeba devět dětí,“ hovoří o počátcích kolektivizace.

Do křížku s komunistickou stranou se dostal o něco později i její otec. „V Leskovci někdo používal vysílačku a dva muži si jednou přišli pro otce a odvezli ho do Olomouce k výslechu. Na vojně totiž dělal spojaře,“ líčí pamětnice. „Nebili ho, jen na něj pořád svítili a tlačili na něj, aby se přiznal. On ale vůbec nevěděl k čemu. Nakonec se to vysvětlilo, byl nevinný a pustili ho domů.“

Se znárodňováním Leskovce se pokračovalo dál. Mimo perzekvované zemědělce ukončili své živnosti také dva pekaři Krkoška a Václavek a řezník Závodný.

Rodiče byli věřící, tak ji nevzali na školu

Na dolním konci Leskovce stávala bývalá německá továrna na stuhy a prýmky, která se v padesátých letech krátce adaptovala na výrobnu motorů. Nakonec zde v polovině dekády vznikla Lisovna nových hmot, kam nastoupila Agnesa Krajíčková.

„Vyráběli jsme výrobky z hnědého bakelitu – kliky, vypínače. Později i vrtule do pračky, kroužky na záclony či plastové láhve,“ prozrazuje o leskoveckém národním podniku, který byl jedním ze sedmi závodů.

Jejím snem bylo studium hospodářské školy, zlomovým se ovšem stal pohovor se stranickým funkcionářem. „Z okresu přišel jistý pan Zeman a ptal se mě, jakého náboženství jsou rodiče a že nepotřebují takové lidi, ale odborné kádry,“ zakončuje vyprávění o marné snaze o studium.

Tuto touhu v sobě ale neudusila a nastoupila na večerní školu pro pracující s maturitou. V roce 1961 se provdala za Jiřího Krajíčka, krátce nato otěhotněla a studia vzdala.

Továrna poskytla novomanželům byt ve staré zástavbě, ale v nuzných podmínkách. „Byli jsme tam jen chvíli. V roce 1964 se moji rodiče odstěhovali zpět na Slovensko, protože tam stále měli své lesy a dům, a taky proto, že si tam sestra našla milého. My se s manželem přestěhovali z bytu do jejich domu,“ odůvodňuje návrat rodičů zpět na Slovensko.

Sověti kšeftovali s benzínem

V roce 1968 získali Krajíčkovi možnost vycestovat za koupí auta do Německa. „Manžel měl osm tetiček, které musely po válce odejít do Německa, tak jsme za nimi jeli, abychom si tam koupili Fiata 850. Hned na hranicích se nás ptali, jestli tam zůstaneme.“ Otázce porozuměli, když se vrátili o dva týdny později zpět do vlasti, v té době už okupované vojsky Varšavské smlouvy.

Opačným směrem se v tu dobu ubíral její bratranec Pavel Jaroš. „Ještě s dalšími dvěma muži v Brně při okupaci údajně shodili sochu Stalina. Tu noc jej někdo varoval, aby utekl, že si pro něj jde Bezpečnost. Utekli do Rakouska, tam byl dva měsíce v utečeneckém táboře. Potom se přestěhoval do Austrálie,“ dodává k emigraci bratrance.

Od té doby často potkávala konvoje sovětského vojska ubytovaného v bruntálských kasárnách. „Žili tam hrozně. V oknech měli místo záclon noviny, žádný nábytek. Kšeftovali s benzínem a nářadím,“ vzpomíná.

Dokončili jsme rekonstrukci a museli se vystěhovat

Když bylo nejmladšímu synovi osm let, koupili si Krajíčkovi větší dům, a to ve stejné ulici, v jaké bydleli doposud. „Dům Charouzových na Hartecké ulici stál 130 000 korun. Vzali jsme si půjčku, neměli jsme moc peněz,“ popisuje finanční situaci. „Na domě jsme udělali fasádu, předělali elektřinu a pak přišlo nařízení, že se bude stavět přehrada a musíme se vystěhovat.“

Falešná jistota, ve které žili, nevzešla z jejich hlavy. Také zaměstnanci leskoveckých Lisoven si byli jisti, že se přehrada stavět nebude. „Ředitel Vymětal jel v roce 1980 na jednání do Prahy, kde ho ujistili, že žádná přehrada nebude. Rok potom v továrně rekonstruovali prostory kolem jídelny, stálo to mnoho peněz,“ prozrazuje.

Občané se nemohli s plánovanou výstavbou smířit, ale „nikdo se s nimi nebavil“. I taková slova použila Agnesa Krajíčková ve svém vyprávění: „Neustále se schůzovalo. Pan Boček, předseda ROH, byl mluvčím na schůzi, dělal petice, ale nebylo to nic platné. Všechna snaha byla zbytečná.“

Do vilky Stachlových se přestěhovala kancelář Ingstavu, firmy, která měla za úkol obydlenou krajinu proměnit v zátopovou oblast. Začalo se s výkupem nemovitostí. „Nikdo se nechlubil tím, kolik dostal peněz za svůj dům. Panovala tam škodolibá závist.“

Sousedka stěhování nezvládla a oběsila se

Po odkupu a zbourání vytipovaných domů se okamžitě začalo s těžbou všudypřítomného štěrkopísku, určeného k sypání hráze. Tovární byty se pro vysídlence staly novým přechodným bydlištěm, než se v Bruntále dokončila výstavba bytů. Jednou z těch, kdo se měl vystěhovat, byla i sousedka Marie Kročková, na jejíž nešťastný čin vzpomíná pamětnice takto:

„Byla z toho všeho velmi nešťastná. Každý den mě čekala u plotu. Jednou jsem jí nesla léky, a když byly i druhý den položené na okně, dostali jsme se dovnitř do jejího domu a našli ji tam oběšenou.“

Dům Krajíčkových, jako jeden z posledních, odolával demolici. „Inženýr Turín nám vyčíslil majetek v nejspodnější hranici odhadu. Do některých místností ani nenahlédl, nic nevyměřoval, tak jsme se odvolali,“ sděluje k demolici svého domu. „Přijela kontrola jiných pěti odhadců a ti nám ho navýšili jen o dva tisíce.“

Zatímco se Krajíčkovi odvolávali, u okolních domů už pracovala rypadla. „Náš dům nakonec odkoupili za 142 000 korun a zbourali ho. S manželem jsme se byli podívat na ruiny a zahlédla jsem tam dlaždici z koupelny s holandským vzorem. Oba jsme se rozplakali.“

Provoz továrny se přesunul podobně jako většina obyvatel Leskovce do Bruntálu. Krajíčkovi si jako jediní vybrali Krnov, odkud dojížděli za prací do Horního Benešova. Kromě bytu vlastnili také starý domek v Jakartovicích. „Pracovala jsem v továrně na kotle Dakon a manžel na šachtě v lomu. Byli jsme tam spokojeni,“ říká o svém dalším bydlišti.

Velký obrat ovšem nastal po roce 1989. „Oba jsme ztratili práci a neměli jsme na nájem bytu. Museli jsme se přestěhovat do neopravené chaty v Jakartovicích,“ dodává Agnesa Krajíčková ke svému stěhování, které ji provázelo po celý život, neboť dnes (2024) žije v Opavě.