„My jsme hned nato nějakých pár dní, co se začlo hrát, udělali… Já jsem byl tenkrát furt jenom osvětlovač. Ale účastnil jsem se toho aktivně. Takové představení by se dalo říct… Jsme s vámi, buďte s námi. Tenkrát to bylo takové, takže to bylo nějaké představení a potom to mimořádné představení Jsme s vámi, buďte s námi. To bylo velice krásné, velice chytré. Samozřejmě to mělo politický ten. Tam vlastně ty největší esa ostravského divadla, Kratochvílová, Holub, Miller a tak dále, tam vždycky zahrály jednu pasáž z nějakého divadla. Třeba si pamatuju, Kratochvílová tam měla pasáž z Matky Čapkovy. Tu pasáž jako: ,Oni opravdu střílí do dětí?‘ Znáte to. Pak, ten Nejlepší člověk, Thomas Moore. Tam byli takoví, samí, jedna taková, takové obrazy tam byly. Samozřejmě to bylo politicky všechno na tu situaci. Člověk nemůže žít v nesvobodě.“
„V divadle se prověřovali všichni. To byla výjimka. I nestraníci, všichni zkrátka. Mě prověřovali, tak zaprvé, já jsem byl dělník. Takže, tenkrát tam razie celých prověřování byla vůči umělcům. Hlavně kvůli těm významným umělcům. Ne proti dělníkům. Kdyby, když to vezmu dneska, mohlo mě to urážet. Tenkrát jsem to nebral jako, jo. Tak, ten vedoucí té prověrkové komise, kterým se stal, on se stal pak ředitelem divadla. Zdeněk Starý. Já jsem tam přišel, říkal: ,Tak jako,‘ on každému tykal, ,tak, Václave, tady toto. Víš, já jdu někam na jakousi akci, tak promiň jako.‘ Začal se tam svlíkat a brát si jinou košili a jinou kravatu. A něco jsem tam mluvil a tak dále. A říkal jsem: ,Tak v tom šedesátým osmým jako jo, já se přiznám, já jsem byl, opravdu, a hulákal jsem tam na ně a…‘ A on: ,Ale to mě nezajímá, takové blbosti mi ani neříkej!‘ Já jsem měl pocit, že oni měli už předem určené. Dělníci jako projdou a umělci neprojdou. Nebo někteří umělci neprojdou.“
„My jsme hráli, teď vám neřeknu, kdo to napsal. Car, no, po Ivanu Hrozném, kdo tam byl, to je jedno. A to je ruská hra. Přenádherná hra. Přenádherná hra. Přenádherná hra. Výborná dekorace, kde byl na jevišti takovej kruh, taková koruna třímetrová. Která vlastně končila tím, že ta koruna ho rozdrtila. Chytré myšlenky, nic to nemělo společného s nějakou okupací. Ale my… Teda my… Asi to vymyslel šéf nebo někdo. Skončila hra, sjela železná opona. Nikdo se neděkoval. Nic. Protest. Hrajem ruskou hru, no.“
Václav Kožušník se narodil 3. dubna 1945 v Praze do rodiny divadelníka Oldřicha Kožušníka. Rodina záhy přesídlila do Ostravy. Již jako pětiletý chlapec trávil pamětník mnoho času v divadelním zákulisí. Po základní škole se rozhodl svůj život spojit s divadlem i profesně. Vyučil se elektrikářem se zaměřením na jevištní techniku. V divadle prožil celý svůj život, včetně dramatických milníků novodobé historie Československa. Když v srpnu 1968 přijely do Ostravy sovětské tanky, zúčastnil se protestu, kdy herci psali křídou na budovu divadla protiokupační hesla. Po tragické smrti Jana Palacha zcizil z hlediště kus černého sametu, který vyvěsil na střechu divadla. Během 70. let si doplnil střední a vysokoškolské vzdělání. Díky tomu mohl v rámci divadla postoupit na vyšší pozice. Pracoval jako náměstek ředitele Slezského divadla v Opavě a na stejné pozici i ve Státním divadle Oldřicha Stibora v Olomouci. V 80. letech dostal nabídku ze Státního divadla v Brně. Tam prožil i dobu divadelní stávky během sametové revoluce. V roce 1990 se zúčastnil konkurzu na ředitele Slezského divadla v Opavě, který vyhrál, a ve funkci setrval čtyři roky. O další dva roky později se stal ředitelem Moravského divadla v Olomouci, kde působil čtrnáct let. S manželkou Marcelou měli tři děti, Kláru, Markétu a Petra.
Hrdinové 20. století odcházejí. Nesmíme zapomenout. Dokumentujeme a vyprávíme jejich příběhy. Záleží vám na odkazu minulých generací, na občanských postojích, demokracii a vzdělávání? Pomozte nám!
