Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Mgr. Václav Kožušník (* 1945)

• narozen 3. dubna 1945 v Praze

• pocházel z divadelnické rodiny Oldřicha Kožušníka

• rodina záhy přesídlila do Ostravy

• vyučil se elektrikářem

• do roku 1979 pracoval ve Státním divadle v Ostravě jako jevištní technik

• doplnil si maturitu a absolvoval brněnskou DAMU

• od roku 1979 pracoval jako náměstek ředitele Divadla Oldřicha Stibora v Olomouci

• během 80. let působil jako náměstek ředitele Státního divadla v Brně

• v letech 1990–1994 byl ředitelem Slezského divadla v Opavě

• v období 1996–2010 ředitelem Moravského divadla v Olomouci

„Nebýt těch prken, která znamenají svět, nejspíš bych se ani nenarodil,“ říká celoživotní divadelník Václav Kožušník. Divadlo stálo nad jeho kolébkou, provázelo ho dětstvím a již jako dospívající mladík jej miloval natolik, že se rozhodl navázat s ním celoživotní profesní vztah.

Babička byla Češka i Němka

Jeho babička Marie Pešanová přišla spolu se svou rodinou na přelomu devatenáctého a dvacátého století z Francie do Prahy za prací. Když se po čase chtěli vrátit do vlasti, Marie se rozhodla, že zůstane. Byla čerstvě zamilovaná. Našla si práci v Národním divadle, kde šila kostýmy, vdala se a porodila dceru Annu. První světová válka po sobě zanechala miliony mrtvých, a sotva se lidé stačili nadechnout, přišla druhá.

„Jako u nás Němci zabrali Sudety, tak zabrali i kraj Francie a všichni tam se stali občany německé říše, takže babička byla Češka i Němka. Po válce měla být i jako Němka odsunuta, ale k tomu nakonec nedošlo. Maminka za ní chodila do Národního, a tam se poznali s mým otcem Oldřichem,“ vypravuje pamětník.

Od pěti let jsem statoval v divadle

Václav Kožušník se narodil 3. dubna 1945. Jeho otec Oldřich v té době vyměnil místo technika v Národním divadle za práci inspicienta Vesnického divadla, které vzniklo bezprostředně po válce a mezi jehož největší hvězdy patřil Jindřich Plachta a František Kovářík. O čtyři roky později se rodina rozhodla přestěhovat do Ostravy, kde měl otec kořeny a kde jim tehdejší vedení Divadla Zdeňka Nejedlého nabídlo větší byt.

Sotva pětiletý Václav začal v divadle statovat. „Když byl na jevišti sbor, vždy tam byly děti. Buď jsem tam stál, nebo byly nějaké větičky, třeba v Prodané nevěstě: ,Spaste duši, medvěd se utrh,‘“ říká Václav Kožušník. Během základní školy mělo jeho dětské herectví výhodu v tom, že mu divadlo psalo omluvenky z vyučování v době, kdy probíhaly generálky. „V sedmé třídě se mi však na vysvědčení objevila dvojka z chování. Divadlo zapomnělo poslat omluvenku,“ usmívá se pamětník.

Z čítanky nám vytrhli Stalinovu fotografii

Skutečnost, že vyrůstá v 50. letech, Václav nijak zásadně neprožíval. V roce 1953 zemřel sovětský diktátor J. V. Stalin a krátce po něm i tehdejší prezident Československa Klement Gottwald. Václav Kožušník vzpomíná na dobu bezprostředně po XX. sjezdu Komunistické strany Sovětského svazu v roce 1956, kde vystoupil první tajemník Nikita Sergejevič Chruščov s průlomovou řečí o kultu osobnosti a jeho důsledcích, v níž kritizoval zločiny svého předchůdce J. V. Stalina.

Stalinův kult osobnosti se začal rozmělňovat a celková politika komunistické strany se přikláněla k mírnější formě vlády. Z učeben a podniků mizely stalinské portréty a busty. Že se odehrává něco zásadního, si Václav uvědomil v okamžiku, kdy do třídy vešel neznámý muž v civilu a přikázal žákům vyndat na lavice čítanky. Pak šel od jedné ke druhé a ze všech knih postupně vytrhal Stalinovu fotografii. „Měl jsem dojem, že se něco velikánského děje a řeší se to nějakým vytržením z čítanky,“ uzavírá pamětník.

Po ukončení základní školy již věděl, že chce svůj život zasvětit divadlu. Přihlásil se na tříletý učební obor jako elektrikář. Školu navštěvoval v Bohumíně a praxi trávil v divadle. Když se hrálo večerní představení, prosil osvětlovače, ať ho nechá svítit. Nevynechal jedinou premiéru. Po vyučení nastoupil na místo jevištního osvětlovače a zároveň i zvučil. „Úspěšný divadelník nechodí do divadla pro plat, ale musí hořet,“ říká Václav Kožušník.

Vzali jsme si trikolory a přesvědčovali ty kluky, ať odejdou

Základní vojenskou službu nastoupil v roce 1964 u raketové jednotky v Brně. Před odchodem do civilu měli vojáci absolvovat cvičné raketové střelby v Sovětském svazu. „Tam byla kasárna, kde nebyl plot. Kdybyste utekl, tak jdete čtrnáct dnů pouští a umřete,“ vypravuje pamětník. Spolupráce se sovětskými kolegy prý probíhala klidně a v přátelském duchu. Snad právě proto jej osudového jednadvacátého srpna roku 1968 nenapadlo, že se děje něco zlého. „Normálně jsem ráno vstal, šel jsem na motorku a jel do práce. U dnešního Domu energetiky byli ruští vojáci a já jim říkám: ,Nazdar, hoši, co tady děláte, vy tady šašíte, nebo co?‘ A pak přijdu do té divadelní šatny a s velikým úsměvem říkám jako vtip: ,Je to v prdeli, Rusáci tady jsou.‘ Jako nejlepší vtip! A oni tam seděli úplně zelení a říkali: ,Jsi blbý? Poslechni si rádio.‘ Pak jsme si dali trikolory a šli jsme do města a přesvědčovali jsme ty kluky, že dělají chybu, ať odjedou. On se tam tak třepal ten vojáček. Byl na tanku se samopalem, nevěděl, co má dělat, velitel nikde a kolem tisíc lidí, co po něm řvali,“ vzpomíná Václav Kožušník na chvíle, kdy Československo obsadila vojska Varšavské smlouvy.

Ostravští divadelníci dlouho neváhali a uskutečnili představení, které neslo název Jsme s vámi, buďte s námi. Jednalo se o protiokupační protest, kdy herci v rámci dramatického pásma hráli na jevišti pasáže z klasických her, které, byť šlo o jinotaj, otevřeně napadaly současnou situaci. „Bylo to velice krásné a chytré a mělo to politický podtext. Pamatuju si, že třeba Kratochvílová tam měla pasáž z Matky: ,Oni opravdu střílejí do dětí!‘ A křídou jsme pomalovali divadlo, že jsme za Dubčeka a Svobodu. Byl to protest, který potom při prověrkách odneslo mnoho lidí,“ vypravuje pamětník.

Jsme s vámi, držíme vám palce

Bezprostředně poté se měl v Brně konat 10. mezinárodní strojírenský veletrh. Přestože hranice s okolními státy již střežila sovětská vojska, veletrh se uskutečnil. Jeho konání mělo okupantům i vnějšímu světu symbolizovat, že situace v Československu je stabilizovaná. Tisíce návštěvníků tu demonstrovaly svůj nesouhlas s okupací. V tyto rozjitřené dny hostovalo v Brně ostravské divadlo. Václav Kožušník vzpomíná na příjezd Alexandra Dubčeka a Oldřicha Černíka, kteří byli bezprostředně po okupaci zavlečeni do Sovětského svazu a zde coby představitelé reformně liberálního komunistického křídla i uvězněni a donuceni k podpisu Moskevských protokolů.

„Ten den jsme hráli Slovanské tance, balet. Najednou se něco dělo v hledišti, jako kdyby hořelo. A on tam vstoupil do lože Dubček s Černíkem, byli na tom veletrhu, a tak přišli do toho divadla. Lidi se v tu chvíli vykašlali na balet a shlukli se kolem něj, jeden muzikant podal Dubčekovi noty, ať mu je podepíše. Když pak balet skončil, Dubček přišel na pódium a pamatuju si jako dneska, že říkal: ,Tak jsme se vám vrátili, jsme s vámi, držíme vám palce.‘“

Černý samet za Jana Palacha

O půl roku později vzplála na Václavském náměstí v Praze lidská pochodeň číslo jedna. Dosud neznámý student Filozofické fakulty Univerzity Karlovy Jan Palach dobrovolně skončil svůj život krutým způsobem sebeupálení jako protest vůči tomu, že národní svobodu zdrtily pásy sovětských tanků. Václava Kožušníka se jeho čin hluboce dotkl. Spolu s kolegou osvětlovačem zcizili z jeviště kus černého sametu a vyvěsili jej na střechu divadla. Klíče schovali, aby nikdo nemohl jít smuteční prapor sundat. „Tenkrát jsme se k tomu nepřiznali,“ usmívá se pamětník.

Nastupující normalizace s sebou kromě prověrek přinesla i ztrátu tvůrčí svobody, s kterou úzce souvisel prudký obrat v dramaturgii. V mnoha divadlech se začaly hrát optimistické a budovatelské kusy. Václav Kožušník vzpomíná například na hru o stavbě přehrady kdesi na Sibiři a vysvětluje, že všechny tyto hry měly podobný průběh a pointu. Ideologický souboj mezi uvědomělým dělníkem, proti němuž stojí prozápadní podvratný živel. „Vedle toho divadlo nabízelo i kvalitní hry, ale jakmile šlo o něco ruského, působilo to na lidi jako červený hadr na býka. Vzpomínám si, jak jsme hráli přenádhernou ruskou hru o jakémsi carovi, jehož na konci rozdrtí tíha jeho vlastní koruny. Chytré krásné myšlenky, s okupací to nemělo nic společného. Ale jak hra skončila, sjela opona a lidi začali tleskat, nikdo z herců nešel na děkovačku. Tak herci protestovali proti Rusům,“ vypravuje pamětník.

V Brně po mně chtěli, ať donáším na herce z Husy na provázku

Během 70. let si Václav Kožušník doplňoval vzdělání. Nejprve získal maturitu na elektroprůmyslovce a později zdárně vystudoval brněnskou DAMU. To mu umožnilo lepší kariérní postup. Když v roce 1979 dostal nabídku jít pracovat do Státního divadla Oldřicha Stibora v Olomouci jako vedoucí útvaru celopodnikových služeb, nezaváhal. Po dvou letech se tu stal náměstkem ředitele Josefa Srovnala a v této funkci setrval až do roku 1985, kdy se rozhodl, že přestoupí do Státního divadla v Brně. „Táhlo mne tam vědomí, že se tam hraje první liga,“ říká Václav Kožušník.

Tehdejším ředitelem brněnského Státního divadla byl Jiří Majer. Václav Kožušník na něj vzpomíná jako na člověka, který šel za všech okolností režimu naproti, a místo aby se snažil svoje zaměstnance podpořit, všemožně jim stavěl do cesty překážky. „On si nás třeba pozval, já jsem byl jako náměstek v tom nejužším vedení, a říká: ,Je třeba se zaměřit na ten Provázek. Mám takové hlášky, že oni tam mezi textem občas něco hodí,‘ a tak dále. Dal nám seznam, kdo tam kdy půjde do hlediště, a když tak cokoli závadného nahlásit. A já jsem ten seznam tomu Provázku podstrčil. Aby věděli, kdo tam je a kdy si mají dát pozor. Protože v tom Provázku to bylo hodně vypíchnuté, takové ty politické narážky na režim,“ vzpomíná Václav Kožušník na to, jakým způsobem v 80. letech fungoval tajný dohled nad tím, zda se herci nestaví proti budování socialismu.

Už 18. listopadu roku 1989, den po policejním masakru na pražské Národní třídě, vstoupila divadla do stávky. Namísto plánovaných představení vystoupili herci s tím, že četli revoluční prohlášení. Divadlo se tak stalo prostorem pro otevřenou diskusi a lidé, kteří se tohoto dění účastnili, mohli po dlouhých letech slyšet svobodné projevy a myšlenky nezatížené komunistickou ideologií. V brněnském Státním divadle kromě toho proběhl koncert, kde vystoupili sourozenci Ulrychovi.

Václav Kožušník na revoluční dění vzpomíná s úsměvem: „Kvůli sametové revoluci jsem nedostal prémie. Hned druhý den mi volali z kraje, jak to, že nehrajeme. Řekl jsem jim, že už to nějak doženeme. Ale nedohnali jsme. Měl jsem dvě části platu, pohyblivou a pevnou, skončil rok a pohyblivá část byla nula, protože jsme to nedohnali.“

Když se v roce 1990 zúčastnil jednoho z prvních svobodných konkurzů na post ředitele Slezského divadla v Opavě, vyhrál jej. Z mladíka, který před desítkami let prosil osvětlovače, ať za něj může svítit, se v divadelní hierarchii vypracoval do nejvyšších míst.