PhDr. Libuše Kozáková

"Měli jsme samozřejmě odposlouchávaný telefon. Dlouho jsme neměli telefon a potom jsme měli to hnízdo, kromě nás tam bylo ještě pět dalších partají. A vždycky když bylo výročí srpna – celý srpen nám nešel telefon. Ale jim taky ne. A oni se hrozně bouřili ti lidé, volali na telekomunikace a dozvěděli se, že je porucha kabelů. A v září už zase telefon šel. Takže jsme to měli odposlouchávané, měli jsme půjčený televizor – Multiservis se to jmenovalo –, měli jsme půjčený televizor a Karel dostal hlášku, že tam máme štěnici. Takže jsme ho vrátili. A druhý den přišel chlapík s brašnou a říkal: 'Vám nejde televize, já vám ji jdu opravit.' A Karel říkal: 'Už jsme ji dali pryč.' Takhle to bylo."

"My jsme v srpnu 1968 odjeli s Karlem a s Ivánkem na dovolenou do Bulharska – nevím, jestli to byly Zlaté Písky, tam byla taková stranická rekreace hned u moře a tam jsme si krásně užívali. Ale Karel odjížděl 17. srpna do Prahy, odlétal, aby připravoval XIV. sjezd. Do letadla ho vzal známý Šalgovič, který taky něco připravoval, ale to my jsme nevěděli co – že bude připravovat příchod Rudé armády. A Karel tedy byl pryč a já jsem zůstala s Ivanem na těch Zlatých Pískách. A teď přišel 21. srpen, my jsme přišli ráno do jídelny a na stolech Sovětů byly vlajčičky a bouchalo šampaňské, protože 'veliká událost – obsadili jsme Československo'. U stolu s námi seděla nějaká stranická tajemnice odněkud z venkova, a ta spíchla z trenýrek naši československou vlajku. Byla strašně pokárána, že se to nesluší, tak ji sundala. Byli jsme naprosto bez zpráv. Někdo tam měl tranzistor, tak jsme seděli takhle s ním u ucha na pláži večer, poslouchali jsme, já jsem byla dosti zoufalá, protože jsem si říkala, co je s Karlem. Buď ho zavřeli, nebo ho zastřelili, nebo si něco udělal, protože zase se mu zbortil kus života. A pak se mi podařilo jednou večer dovolat na Spořilov k Markovi a ukázalo se, že prostě tam Karel teď momentálně je a skrývá se. Takže jsem s ním i mluvila, tím jsem se uklidnila. A teď ta rekreace byla celý měsíc, ale my jsme nemohli domů, protože nelétala letadla, nejezdily vlaky, nic."

"Nastal rok 1968, Čestmír Císař se stal stranickým tajemníkem a vytáhl ty lidi, které znal a kteří s ním byli poprvé na tom UV a které znal i z Nové mysli a tak dále, tak ty tam vytáhl. Takže Karel se stal šéfem kulturního oddělení, Jiří Čutka se stal Císařovým tajemníkem, Dušan Havlíček, náš dlouholetý přítel, ten se stal, myslím, něčím přes tisk nebo přes něco takového, a teď tam prostě pracovali a já jsem z toho byla zoufalá. V tom roce 1968 už se nám po mnoha výměnách a dobrodružstvích podařilo sehnat tenhleten byt. A teď já jsem z toho opravdu byla zoufalá, protože to už jsem byla do té míry chytrá, že jsem zkrátka věděla, že to nedopadne dobře, že nám to ti Rusové nedovolí. A Karel to samozřejmě věděl taky, ale taky věděl, že to musejí zkusit. Takže to zkoušeli, on založil „kulturní aktiv“, jestli se pamatujete, měl tam Wericha, všechny významné osobnosti, které skutečně chtěli najet na jeho novou stranickou politiku a tak dále. No, a prostě to skončilo všechno špatně, jak je nám všem známo."

"Zažila jsem hroznou věc. Mimo jiné jsme se přátelili taky s Milanem Jarišem a Ditou Skálovou. To byli manželé. Jednou jsme byli u nich na návštěvě, nebo oni u nás, to už si nepamatuju. A oni nám vyprávěli veselé historky z koncentráku. Dita Skálová vyprávěla, jak jim Červený kříž dodal vložky, které jim jaksi rozdávali na tom appellplatzu. A ony se všechny smály. Protože – co s nimi? Tam už to nikdo léta neměl! Prostě to hladovění a těžká práce a podmínky tohle všechno zruší. No tak si to vázaly jako podrážky, nějakým provázkem kolem nohy. A Jariš měl další veselou historku, jak zase Červený kříž zařídil, že museli dostávat vitamíny. Takže na podobném appellplatzu dostal každý obrovskou cibuli. A tu tam na místě museli sníst syrovou. Oni se strašně smáli. A já jsem byla tuhá. Prostě jsem málem brečela, protože to byly strašné historky. Ještě dneska mě to dojímá. Byli to skvělí lidi. A může se jim člověk divit, že byli komunisti? Nemůže."

"Přišel rok 1938 a můj otec musel narukovat. Byl v Jihlavě a z té doby pochází velice zajímavá korespondence z mobilizace, protože v těch Levicích, které byly nedaleko maďarských hranic, a dokonce tam sídlil nějaký český jízdní pluk, prakticky nikdo nevěděl, co se bude dít, dokonce ani ti vojáci ne. A moje máma, zatímco otec byl v Jihlavě, prostě tato sedmadvacetiletá žena s tříletým dítětem se musela rozhodnout, co dál. Takže mě poslali do Přerova k tetičkám, a ona dokázala objednat železniční vagón, naložit tam nábytek, odstěhovat to do Přerova a zůstala sama v Levicích. Učitelský ústav se potom stěhoval do Nové Baně a Levice zkrátka připadly Slovensku. Situace tam byla velice napjatá, což z té korespondence vyplývá, protože Češi najednou byli ti špatní a Slováci je pochopitelně chtěli vyhodit, bylo to takové: 'Čehúni, ven.' Ale paradox dějin byl v tom, že je zabrali Maďaři a okamžitě je začali maďarizovat. A v tom listopadu 1938 byla moje máma v Nové Bani a otec nějak strašně nastydl a musel jet za rodinou do Přerova. Cestou zastavovaly auto Hlinkovy gardy, on ve vysokých horečkách musel vylézat a oni dělali prohlídky, jestli neveze nějaké peníze ze Slovenska. A potom se dostal do Přerova už v takovém stavu, že ho druhý den ráno odvezli do nemocnice. Měl hnisavou angínu, ze které se vyvinula celková sepse, a tenkrát nebyla antibiotika, takže on na to skutečně během několika dní zemřel."

„Jeho tatínek byl řídící učitel Jan Kozák, učil na Moravě, on se otec narodil v Ubušíně. Tenhle dědeček napsal jednu z prvních českých početnic a ta dostala stříbrnou medaili na Jubilejní zemské výstavě v roce 1891. A pokud vím, tak se z ní učilo ještě ve třicátých letech (s nějakým spoluautorem). Já jsem si dokonce v antikvariátě sehnala jeden výtisk takové učebnice pro první třídu, a on tam dokonce kreslil pro ty děti i obrázky. A byli to evangelíci, měli těch dětí pět, všichni byli vzdělaní. Nejstarší teta Libuše, po které já se jmenuji, byla učitelka, druhá teta Vlasta byla lékařka, jedna z prvních lékařek v Čechách. A potom byl strýc Jan, který byl právník, můj otec, který byl nadaný malíř, a přišli na to už na gymnáziu, ale dědeček trval na tom, aby měl nějaké zaměstnání, které ho uživí. Takže šel na architekturu, kde vystudoval dva roky, a potom šel na Akademii výtvarných umění, kde byl žákem profesora Vratislava Nechleby. Čili maloval velice realisticky. A také musel mít pedagogické zkoušky, aby mohl učit. A toho zase pro změnu ministerstvo školství přidělilo na Slovensko.“