Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

PhDr. Libuše Kozáková (* 1935)

• narozena 4. listopadu 1935 ve slovenských Levicích

• v roce 1938 byla její rodina nucena odsunout se na Moravu

• v listopadu 1938 jí zemřel otec

• v roce 1942 se její matka znovu provdala – za Jiřího Marka

• na počátku 50. let se vyučila

• v 50. letech studovala na Filozofické fakultě UK a seznámila se tam s Karlem Kostrounem

• v roce 1960 ukončila studia a vdala se za Karla Kostrouna

• v roce 1964 se jí narodil syn Ivan

• v 70. a 80. letech měla zákaz redakční a překladatelské práce, ale překládala pod cizími jmény

• v roce 1989 se naplno vrátila k redigování a věnovala se mu i v roce 2024, v 89 letech

„Četla jsem Daleko od Moskvy,“ vypráví Libuše Kozáková o svém dospívání, „ale to jsem samozřejmě netušila, že ten budovatelský román napsal člověk, který seděl na Sibiři v lágru!“ O dvě desetiletí později, v 70. letech, tajně přeložila část Solženicynova Souostroví Gulag. Veškeré papíry, které by ji mohly prozradit, okamžitě zničila, ale měla velký strach, že se prozradí typem svého psacího stroje. Proto hledala způsob, jak se ho zbavit – stroj musel pryč z domu.

Hráli na mezi karty

Květoslava Körnerová, maminka Libuše Kozákové, pocházela z Ústí nad Labem. Dědeček pamětnice Václav Körner, kterému se přezdívalo Dlouhý Vašek, byl zedníkem, členem Československé sociálně demokratické strany dělnické, organizátorem stávek a velkým vlastencem. Pro své čtyři děti proto vybral jenom slovanská jména: Bohuslav, Miloslava, Jaroslav a Květoslava, a v Ústí neúnavně bojoval za zřízení české školy. To se velmi příčilo jeho německému domácímu, který vykázal celou rodinu z bytu. Körnerovi potom bydleli porůznu, například v hospodě, tak dlouho, dokud si nemohli pronajmout byt v Čechy postaveném bytovém domě.

 „Za první světové války musel narukovat,“ vypráví o dědečkovi Libuše Kozáková, „a několik měsíců před jejím koncem, ve chvíli odpočinku, kdy hrál s kamarády na mezi karty, nad nimi letělo letadlo. Shodilo bombu a z těch čtyř lidí zůstal naživu jen jeden, který to přišel babičce sdělit.“ Antonie Körnerová, babička Libuše Kozákové, zůstala se čtyřmi dětmi sama. A tím pádem na ní závisela i jejich veškerá obživa. 

Živila rodinu z vdovské penze, šila, a to všechno možné, i maškarní kostýmy, chodila vypomáhat do hospody a domluvila si domácí strávníky. Při vaření strávníkům totiž dávala trochu jídla stranou i pro svoje děti. Antonie Körnerová neměla žádné formální vzdělání, ale potomkům ho rozhodně dopřát chtěla. Nejmladší Květoslava s její podporou vystudovala české gymnázium a po něm získala i německou maturitu. 

Z ministerstva školství proto Květoslavě Körnerové nabídli místo učitelky v měšťanské škole ve slovenských Levicích, kde potkala svého budoucího muže – akademického malíře a středoškolského profesora matematiky a kreslení Bohuslava Kozáka. 

Děti potřebují studovat

V evangelické rodině Kozákových bylo vzdělání tradicí. Otec Bohuslava Kozáka, řídící učitel Jan Kozák, vytvořil několik českých početnic[1]. Za první z nich získal stříbrnou medaili na Zemské jubilejní výstavě v roce 1891. Hodnotného vzdělání se dostalo i všem jeho pěti dětem, například nejstarší dcera Libuše byla učitelkou a mladší Vlasta (provdaná Skaláková) patřila k prvním českým lékařkám. Bohuslav kvůli otcovu naléhání nejprve studoval na Vysoké škole architektury a pozemního stavitelství, ale po dvou letech studia přestoupil na Akademii výtvarných umění (AVU), kde byl žákem Vratislava Nechleby. 

Bohuslav Kozák s Květou Körnerovou se v Levicích roku 1931 vzali a o čtyři roky později se jim narodila dcera Libuše. V malém slovenském městě žili spokojeně. Bohuslav Kozák portrétoval svou půvabnou ženu, žáky, kolegy, lidi z okolí, a neměl-li zrovna při ruce vhodný model, maloval i podle sebe[2]. Se studenty chodíval malovat do plenéru a první soubornou výstavu měl v roce 1933, samozřejmě také v Levicích. 

Těžký rok 1938 

Ve druhé polovině 30. let se na Slovensku začaly mohutně projevovat nacionalistické nálady. Bohuslav Kozák musel v roce 1938 při všeobecné mobilizaci narukovat a jeho žena zůstala v Levicích s malou dcerkou sama. Po mnichovské dohodě připadly Levice Maďarům a učitelský ústav se stěhoval do Nové Bani. Květa Kozáková v nejisté situaci zabalila všechen nábytek a obrazy a po železnici je odeslala k manželově rodině do Přerova. V rostoucích obavách také požádala švagrovou Vlastu Skalákovou, aby si automobilem do Přerova odvezla i tříletou Libušku. 

Když se Bohuslav Kozák vrátil po demobilizaci v říjnu do Levic, se ženou provizorně přespávali v místnosti, kde se netopilo, a on silně nastydl. Květa Kozáková se chystala na odjezd do Nové Bani, a tak ještě jednou poprosila Vlastu Skalákovou o pomoc, tentokrát ji požádala o odvoz svého nemocného muže. „Jeli tedy za rodinou do Přerova,“ říká Libuše Kozáková, „cestou to auto zastavovaly Hlinkovy gardy, a on ve vysokých horečkách musel ven. Dělali prohlídky, jestli neveze nějaké peníze ze Slovenska. A potom se dostal do Přerova už v takovém stavu, že ho druhý den ráno odvezli do nemocnice. Měl hnisavou angínu, ze které se vyvinula celková sepse.“ Bohuslav Kozák za několik dní v přerovské nemocnici přes veškerou péči lékařů zemřel. „Je to moje první dětská vzpomínka,“ vypráví pamětnice, „sedím v olomouckém krematoriu a nějaká dobrá duše mi říká: ‚Dívej se nahoru, Libuško, tam je tatínek a dívá se na tebe.‘“ 

Zdrcená Květa Kozáková zůstala s dcerkou u manželovy rodiny v Přerově, dokud ji ministerstvo školství neposlalo v roce 1939 učit do Soběslavi. 

Maminka začínajícímu spisovateli „nasazovala šporny“

Učila tam na cvičné škole pro pedagogy a ve sborovně potkala o tři roky mladšího učitele s literárními ambicemi Josefa Jiřího Puchweina. „Když ho máma poprvé viděla,“ vzpomíná Libuše Kozáková, „říkala: ‚Ten je hezkej, ten bude blbej.‘“ Květa Kozáková ovšem brzy poznala, že se ohledně Puchweinovy inteligence mýlila. „Moje máma ho velmi povzbuzovala, jeho práce četla, upozorňovala ho na různé vady, přepisovala mu to, a vůbec mu takzvaně nasazovala šporny. Potom se z něj stal spisovatel Jiří Marek[3].“ Květa Kozáková v Jiřím Puchweinovi našla svou druhou „životní lásku“ a roku 1942 se za něj provdala. Malá Libuše měla otčíma také ráda, byl vtipný, naučil ji lyžovat a přivedl ji ke knihám. Po osvobození republiky se všichni tři přestěhovali do Prahy. 

Dívka u soustruhu

Markovi byli zapálení komunisté, vděční sovětským osvoboditelům země, a ve stejném duchu vychovávali i dceru a dva syny, Jiřího a Ivana, kteří se jim narodili po válce. „V této době knížky přístupné mládeži byly překlady ze sovětské literatury, které byly naprosto neškodné, plné budovatelského nadšení. Já jsem tím samozřejmě nasákla,“ říká Libuše Kozáková. Když se po absolvování povinné školní docházky rozhodovala, kam dál, v její škole dělali nábor učňové z ČKD Stalingrad. „A já, jak jsem byla taková načtená a opravdu zapálená budovatelka – teď tomu říkám socialistický romantismus –, tak jsem se rozhodla, že půjdu do učení. Ještě jsem k tomu přesvědčila svoje dvě kamarádky,“ vypráví Libuše Kozáková.

Zaskočené tetičky z Přerova Libuše Kozáková a Vlasta Skaláková psaly, že bude-li třeba, studium pro sečtělou neteř určitě zaplatí. Jiří Marek byl z rozhodnutí nevlastní dcery také nešťastný, ale ona trvala na svém. Na Markovo naléhání sice úspěšně složila přijímací zkoušky na gymnázium, ale přesto nastoupila do učení. A nelitovala! „To byla pořád ta nadšená doba. Čili se k nám všichni chovali úžasně, ČKD Stalingrad měl asi tisíc učňů a dvacet učnic, takže si nás opravdu považovali, chovali se k nám skvěle. Já jsem tedy byla v té práci samozřejmě nešikovná, ale přesto jsem se naučila pilovat, vrtat, soustružit.“

Zachytila kouli knihou

Vyučila se, šla pracovat do zkušebny rtuťových usměrňovačů, ale nepřestávala v jednom kuse číst. Četla opravdu všude, i při plnění pro svazáky nezbytného Tyršova odznaku zdatnosti. Jednoho dne seděla při atletických závodech na lavičce a kdosi na ni nešťastnou náhodou vrhl kouli, ale protože si Libuše Kozáková jako obvykle četla, koule dopadla jen na tlustou knihu a jí samotné se nic nestalo. 

Po třech letech dostala ohromnou chuť znovu studovat. Přihlásila se na gymnázium, do kurzu pro pracující, a po jeho absolvování pokračovala na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy studiem češtiny a ruštiny. Na přijímací zkoušky ji připravovala ruská emigrantka, učitelka klavíru, a právě díky ní už Libuše Kozáková začínala tušit, že ne všechno dění kolem plně odpovídá ideálům z budovatelských knih, které jí dopomohly i k získání Fučíkova odznaku.

A z mé lásky bude román

Na fakultě se Libuše Kozáková seznámila s odborným asistentem Karlem Kostrounem. Její maminka v té době velmi těžce prožívala krizi manželství s Jiřím Markem, jenž kariérně poskočil u Československého státního filmu a chystal se ji i děti opustit kvůli vztahu s herečkou Evou Kubešovou. Květa Marková proto zprávu o dceřině známosti s ženatým mužem – Karel Kostroun se právě rozcházel se spisovatelkou Dagmar Lhotovou – přijala s velkou nevolí. Dokonce se dceři snažila „dohodit“ jiného mladého muže. „Zeptal se: ‚Budeš si číst?‘“ vypráví Libuše Kozáková. „Já říkám: ‚Budu.‘ ‚A co si budeš číst?‘ A tak já jmenuju nějaký román a on mi říká: ‚To já si budu číst Leninovy spisy.‘ No tak s takovýmhle člověkem přece nemůžete začít chodit!“ 

Maminku posléze uklidnil dceřin slib, že nikdy nebude žárlit na mužovy děti z předchozího vztahu, a skutečnost, že Karel Kostroun odcházel z prvního manželství se souhlasem Dagmar Lhotové, jež se velmi krátce po rozvodu vdala za spisovatele Z. K. Slabého. 

Ale sama Květa Marková byla z rozpadu své rodiny natolik zklamaná a v tak silné depresi, že záměrně odsouvala léčbu rakoviny, která u ní náhle propukla, až do chvíle, kdy už jí operace nemohly pomoci. V roce 1960 zemřela. Nejen o závěrečné části životního příběhu Květy Markové podrobněji vypráví kniha sestavená z její a Markovy korespondence s názvem A z mé lásky bude román[4]. 

Tohle nedopadne dobře 

Libuše Kozáková ukončila studium na vysoké škole, vdala se za Karla Kostrouna a vstoupila do komunistické strany. Karel Kostroun začal pracovat v redakci revue Nová mysl, jejímž šéfredaktorem byl v letech 1961–1962 Čestmír Císař. Právě na jeho popud odešel Karel Kostroun i na ÚV KSČ, kde byl Čestmír Císař v roce 1963 zvolen tajemníkem. Karel Kostroun se na ÚV KSČ stal vedoucím oddělení kultury a rychle tam získával pověst značně liberálního člověka. Do 60. let se datuje i počátek jeho hlubokého přátelství se spisovatelem Karlem Peckou. 

Libuše Kozáková našla uplatnění v časopise Svět sovětů, kde potkala svou budoucí blízkou přítelkyni Ludmilu Duškovou, překladatelku z ruštiny. Pamětnice s odstupem času odhaduje, že po studiích pro ni bylo nejspíš celkem snadné sehnat práci, neboť byla určitým způsobem „protekční“. Její vztah s otčímem Jiřím Markem se sice s rozpadem rodiny značně zkomplikoval, ale „táto“ jej nikdy oslovovat nepřestala. V časopise měla na starosti literaturu, redigování ji naplňovalo i bavilo, a v roce 1964 se navíc stala maminkou, narodil se jí syn Ivan.

V roce 1968 se ale v souvislosti s reformními procesy už cítila velmi rozpolcená. Čestmír Císař se v průběhu pražského jara znovu obklopoval lidmi, ke kterým choval důvěru, a Karel Kostroun se v květnu 1968 stal vedoucím nově ustanoveného oddělení kultury ÚV KSČ. „No a teď tam prostě pracovali a já jsem z toho byla zoufalá,“ říká Libuše Kozáková, „protože už jsem byla do té míry chytrá, že jsem zkrátka věděla, že to nedopadne dobře, že nám to ti Rusové nedovolí. A Karel to samozřejmě viděl taky, ale taky věděl, že to musí zkusit.“ 

Seděli přilepení k rádiu 

V srpnu 1968 byla celá rodina na stranické rekreaci v Bulharsku. Karel Kostroun z ní odletěl 17. srpna do Prahy, aby tam připravoval Mimořádný sjezd KSČ. „Do letadla ho vzal známý Šalgovič, který taky něco připravoval, ale to jsme nevěděli co – že bude připravovat příchod Rudé armády,“ komentuje situaci Libuše Kozáková. „21. srpna jsme přišli ráno do jídelny a na stolech Sovětů byly vlajčičky a bouchalo šampaňské.“ Sověti slavili obsazení Československa. „U stolu s námi seděla nějaká stranická tajemnice odněkud z venkova,“ pokračuje pamětnice, „a ta spíchla z trenýrek naši vlajku.“ Byli bez zpráv z domova. Někdo z Čechů měl tranzistor, takže alespoň posedávali na pláži s uchem u rádia a poslouchali. Do Československa nelétala letadla ani nejezdily vlaky. Libuše Kozáková v Bulharsku zůstávala se čtyřletým synem a se strachem o svého muže. Bála se, že ho zavřeli, zastřelili, nebo si ublížil, protože „se mu zase zbortil kus života“. A pak se jí jednou večer podařilo dovolat k Jiřímu Markovi – pamětnice k tomu říká: „Ukázalo se, že tam Karel momentálně je a skrývá se.“

Karla Kostrouna vyloučili ze strany, ještě krátce pracoval v Ústavu pro českou literaturu, ale brzy musel z politických důvodů odejít i odtamtud. Nejdříve ho zaměstnali na stavbě metra, kde z něj udělali „vrátkaře“. Spouštěl do třicetimetrové prohlubně materiál i lidi. Pracovalo se tam se světelnou a zvukovou signalizací, kvůli níž si měl vrátkař zakrývat uši klapkami – což Karel Kostroun zásadně nedělal, neboť samotnou světelnou signalizaci pokládal u vrátku za nedostatečnou a nechtěl riskovat žádné ohrožení dělníků. Při práci na stavbě metra si proto vážně poškodil sluch. 

Libuše Kozáková poté, co v roce 1968 přestal vycházet Svět sovětů, ještě rok pracovala v časopise Mona, ale i ten brzy zrušili a pamětnice si v nastalé situaci složitě hledala další zaměstnání. Nedaleko od domova narazila na ceduli, že Fyziologický ústav ČSAV hledá dokumentátorku, která mluví anglicky a umí psát na stroji. Vědecký pracovník Tomáš Radil-Weiss[5], u kterého byla na pohovoru, ji do ústavu přijal. Libuši Kozákové se v novém zaměstnání velice hodila i výborná znalost ruštiny, psala deseti na ruském psacím stroji s českým prstokladem. 

Překládat ani redigovat už nesměla, a to ani pro Pražskou informační službu, a přesto během 70. a 80. let z ruštiny přeložila 19 knih. Svá jména jí k tomu nezištně „půjčovaly“ Ludmila Dušková, Věra Menclová i další lidé. Libuše Kozáková zdůrazňuje, že jí tito rusisté vždy také předávali celý honorář, který za její práci obdrželi, což u vydávání překladů pod jiným jménem obecně nebývalo pravidlem. 

Psací stroj putoval do Leningradu

V roce 1974 jí Ludmila Dušková přinesla několik archů Solženicynova Souostroví Gulag, na jehož tajném překladu se společně se čtyřmi dalšími lidmi také sama podílela.[6] Libuše Kozáková svou část přeložila, opravila, přepsala a odevzdala za deset dní.[7] Doma si nic neschovávala, počáteční fáze překladu okamžitě ničila, ale i tak měla velký strach. Psala na stroji z první republiky, jenž měl svá specifika, a Karel Kostroun byl kvůli aktivitám v samizdatu pod neustálým dohledem Státní bezpečnosti (StB). Hrozila jim domovní prohlídka. Libuše Kozáková přišla na elegantní řešení. Prahu právě navštívili její přátelé – bohemisté ze Sovětského svazu Igor Ivanov[8] a Irina Makarovna Poročkina, kteří měli z nečekaného dárku v podobě psacího stroje obrovskou radost. 

Dojdu si něco vyřídit

V roce 1977 byl Karel Kostroun jedním z prvních signatářů Charty 77, ale své ženě, kterou se snažil od vlastních politických aktivit spíše držet stranou, aby ji i syna trochu ochránil, o tom nejprve ani nepověděl. „Dodatečně jsem si vzpomněla, že jsme o Vánocích šli někam na návštěvu a on mi řekl: ‚Počkej tady chvíli, já si dojdu něco vyřídit.‘“ 

Dozvěděla se to až z novin. „A oni si mě zavolali – ředitel, předseda stranické organizace, kádrovačka. Radil-Weiss byl tenkrát někde pryč. Tak si mě prostě zavolali na ředitelství, chtěli na mně, abych podepsala, že s Karlem nesouhlasím a že ho za to odsuzuju.“ Libuše Kozáková odsuzující lejstro odmítla. Odpověděla jim, že tohle na ní nemůžou chtít, ať ji tedy vyhodí. A rozplakala se. „Šla jsem z třetího patra dolů a za mnou běžel ředitel ústavu[9], který byl velice slušný a kterému to bylo velmi nepříjemné, a řekl: ‚Paní doktorko, prosím vás, nic dalšího už se vám nestane!‘“ Přesunuli ji do matematického střediska v dřevěném domku za ústavem, za branou, kde pracovali jen lidé, kteří byli stejně jako ona vyškrtnuti ze strany. Anebo ti, kteří do ní ani nikdy nevstoupili. Každé ráno tam společně začínali zábavným předčítáním Rudého práva.

Výslechy a odpojený telefon

Policisté si často chodívali pro Karla Kostrouna kolem půl páté ráno. Pokaždé ho někam odvedli dva vysocí muži, každý z jedné strany, a vracíval se až večer. Libuše Kozáková u výslechu nikdy nebyla. Nevěděla, jestli za to vděčí opatrnosti svého manžela, nebo přímluvám nevlastního otce Jiřího Marka, jenž byl k režimu loajální, a dokonce napomínal jednoho z jejích mladších bratrů, aby k ní nechodil na návštěvu, protože je to nebezpečné. (Bratr Ivan toto napomínání nerespektoval a široká rodina je dodnes soudržná.) 

Jako příklad, jakým způsobem ji Karel Kostroun držel stranou od svých aktivit v disentu, popisuje Libuše Kozáková, že ji sice přizval, aby ve Všenorech na chatě Karla Kosíka poslouchala monolog ze Cyrana v podání Vlasty Chramostové, ale rozhodně ji nevybízel k redigování edice Petlice, na které spolupracoval s Ludvíkem Vaculíkem.

Doma dlouho neměli telefon. A když ho konečně získali, věděli, že je odposlouchávaný, a navíc jim obvykle nefungoval v srpnu, okolo výročí invaze. A to nejen jejich rodině, ale i pěti dalším sousedům. Na opětovné zprovoznění si i oni často museli počkat do září. 

Znáte Boženu Němcovou?

Karla Kostrouna po podepsání Charty 77 propustili i z práce na metru, řekli mu: „Sbalte si věci a odchod,“ a stal se z něj myč oken. Ale zvolil si vlastní metodu, jak StB vzdorovat. Člověka, který ho pravidelně vyslýchal, se snažil rozptylovat informacemi o české literatuře, například o osudu Boženy Němcové. Osobnostně svého vyšetřovatele zřejmě zaujal natolik, že se s ním tento muž přišel v roce 1986 k jednomu z ušpiněných pražských oken rozloučit. A přivedl si s sebou i manželku se synem. „Říkal mu: ‚Já už to nedělám, pane Kostroun, já už jsem vás předal někomu jinému,‘“ vypráví Libuše Kozáková. 

Karel Kostroun možná bývalému „důstojníkovi Martínkovi“ otevřel zcela nové obzory, ale sám se propadal do čím dál hlubšího smutku. Neustálý nátlak, špehování a nejspíš i obava o blízké ho postupně vysávaly a ničily. Po roce 1989 už neměl chuť fungovat ve veřejném životě. Do jisté míry se začal vzdalovat i rodině, ale spolehlivě se k ní navracel pokaždé, kdykoli v ní nastaly nějaké potíže. Libuše Kozáková v této souvislosti zmiňuje jeho rodinnou přezdívku „Moudrý bernardýn“. 

Libuše Kozáková byla od roku 1991 redaktorkou křížovkářských časopisů. A to i v roce 2024, ve svých 89 letech. Přes 30 let redakční práce jí snad alespoň částečně vynahradilo dobu, kdy tuto práci dělat nesměla. 

 

[1] Společně s Janem Ročkem.

[2] Zajímavým příkladem je obraz Vzrušení z roku 1931, na kterém propůjčil své rysy třem sestrám v divadelní lóži. 

[3] Josef Jiří Puchwein používal literární pseudonym Jiří Marek od roku 1937, ale až později si takto změnil i občanské jméno. 

[4] Nakladatelství VEGA-L, Nymburk 2015, výběr z korespondence sestavili Libuše Kozáková a Ivan Marek.

[5] Tomáš Radil-Weiss si později ponechal jen původní příjmení své ženy a jmenoval se Tomáš Radil.

[6] Na překladu prvních dvou dílů knihy Souostroví Gulag se podíleli Ludmila Dušková, Kamil Chrobák, Sergej Machonin, Jan Zábrana, Libuše Kozáková a Jana Neumannová.

[7] Jednalo se o kapitoly Nejvyšší výměra a Trest vězení.

[8] Pseudonym Igor Inov

[9] Ladislav Vyklický