„Měli jsme jeden rybník u stavení a jeden velký u lesa, ten jsme lovili, blatenští rybáři tam přijeli pro ryby, a když to skončilo, tak jsme se vraceli domů, otec jel s traktorem, my jsme se sestrou a maminkou seděly na valníku, kádě tam byly a vyjíždíme do dvora a najednou koukáme, že k nám jedou dvě šestsettrojky. Tak jsme věděli, že to není jen tak. Přijeli, tatínek vystoupil z traktoru a říkal jim: ‚Co si, pánové, přejete?‘ A oni řekli: ‚Ty kádě si shoďte dolů a tady nám podepíšete, že předáváte traktor s valníkem strojní stanici. A jestli to nepodepíšete, tak pojedete s námi.‘ Teď jsem viděla, jak babička stojí u okna a pláče. Otec to podepsal a říkal: ‚No a s čím budeme teď obdělávat pole?‘ ‚Máte ještě koně, a když budete potřebovat, zavoláte si strojní stanici a ta vám za poplatek zoře.‘“
„Teď jsem pozorovala, že jsem sledovaná. Že když jedu domů a jdu z vlaku, že mě v tom jistém místě předjede motorka, když v neděli dopoledne jdu po loukách s mým milovaným psem, tak že až budu přicházet k hrázi rybníka, pojede motorka. Tak to víte, to mně brnkalo na nervy, moc.“
„Soud jsme měli v prosinci, dva dny, a oni nás rozdělili. Toho Láďu (Ladislav Bezpalec) – právníka, jednoho vzdáleného bratrance, Jiřího Stránského a Milenu Havlůjovou, ty soudili v Karlových Varech. Nás soudili v Plzni, žalobkyně byla paní Brožová-Polednová a můj strýc, maminky bratr (Petrovic), tomu navrhovali asi pětadvacet let a nevím, kolik mu přesně dali, ale přes dvacet let dostal. Pak nějaký pan inženýr Kůla, ten byl ze Strakonic a dostal deset nebo dvanáct let, pak můj otec (František Švejda) dostal deset let, otec Mileny Havlůjové (Jaroslav Pompl) dostal taky deset let a já jsem dostala šest let.“
Jarmila Kovářová, rozená Švejdová, se narodila 13. října 1930 v Předním Poříčí, kde měl její otec František Švejda statek. S lidmi ve vsi vycházeli Švejdovi výborně, vyjma jednoho, který za války začal udávat. V důsledku toho jejich statek dvakrát prohledávalo gestapo. Z téhož člověka se po roce 1945 stal oddaný komunista a předseda národního výboru. Komunistům se nedařilo založit v obci JZD, a tak Švejdovým neustále navyšovali kontingenty a postupně jim zabavovali zemědělské stroje. Pamětnice si přála jít na střední zemědělskou školu, která byla ovšem nejblíže v Táboře nebo Klatovech. Nakonec začala chodit na tříletou rodinnou školu do Prahy, kde bydlela u sestřenice, jejíž muž byl právník Ladislav Bezpalec. Dvakrát nebo třikrát mu předala obálku od svého otce údajně se zprávou, jakým způsobem tlačí komunisté na sedláky, aby vstoupili do družstva. V květnu roku 1952 Ladislava Bezpalce zatkla státní policie. Pamětnici i jejího otce zatkli 22. dubna 1953 a převezli je do Plzně. Soudili je v prosinci 1953 ve skupině se strýcem Františkem Petrovicem, Jaroslavem Pomplem a inženýrem Antonínem Kůlou, žalobkyní byla Marie Brožová-Polednová. Jarmilu Kovářovou odsoudili k šesti rokům vězení za špionáž. Trest si odseděla ve slovenských Želiezovcích a po pěti letech se dočkala propuštění. Její otec dostal trest deset let, odseděl si sedm, převážně v Jáchymově. Za dobu jejich nepřítomnosti rodinu vystěhovali ze statku, který Švejdovi vlastnili od roku 1630. Pamětnice se poté vdala, měla dvě děti a až do penze pracovala ve firmě Jitex Písek. Statek jim byl po roce 1989 navrácen ve zbědovaném stavu. V únoru 2015 byla vyznamenána ministrem obrany Martinem Stropnickým za účast v odboji a odporu proti komunismu. Zemřela 17. září roku 2024.
Hrdinové 20. století odcházejí. Nesmíme zapomenout. Dokumentujeme a vyprávíme jejich příběhy. Záleží vám na odkazu minulých generací, na občanských postojích, demokracii a vzdělávání? Pomozte nám!
