„Ve stodole se našlo místo, kde vybudovali skrýš. Měla dřevěnou kostru, byly tam desky, kterými šel vzduch. Z desek se vytvořil obdélník. Bylo na tom seno, potom sláma, vše se udupalo. Nemohli jste tam jít vrchem. Musel jste jít nejdřív spodem a počítat traverzy, trámy. Při třetí jste odbočil, lezl nahoru a pak se spustil do krytu. Byla tam spousta dek, konzervy a kýbl na exkrementy. Pokud byly tekuté exkrementy, tak se jedna deska uvolnila tak, že se mohla vychýlit, a pánové tak chodili na malou, nemuseli do kýblu. Jednou tam zůstali uvíznutí deset dní, protože Němci měli dole pod nimi koně. Nemohli vyjít, takže to tam museli vydržet na konzervách.“
„Stál tam úplně tuhý. Škubla jsem těžkou skříní, postavila jsem za ni stoličku a říkám: ‚Stoupněte si na tu židličku a Bůh chraň, abyste stoupl dolů.‘ Zatlačila jsem to, letěla jsem k druhé skříni, také jsem ji dala šikmo a běžela jsem k východu. A už tam byli Němci! Tak prudce otevřeli dveře do pokoje, že mi narazili do ruky, jak jsem se natahovala po klice, způsobili mi výron v zápěstí. Bylo vidět, že se pátravě koukají. Jeden zůstal stát za mnou u dveří. Druhý šel a rozházel postele, podíval se pod postel. Šel k levé skříni, za kterou nikdo nebyl, byly v ní šaty na ramínkách, puškou shrnul oblečení a po dvou kusech je odsouval, koukal se dolů do skříně. Poté opřel pušku – a já jsem tehdy umřela, klekl si a koukal se pod skříň. Koukal se a koukal – jedno století. Pak vstal a řekl: ‚Gut.‘ Vzal si pušku a šel k druhé šikmé skříni. Tam bylo prádlo, bajonetem je zvedal, koukal. Pak si opřel pušku o skříň. Teď si pomalu klekal. V tu ránu jsem se podívala na sebe a viděla jsem, jak se třesu, šaty se na mně třásly. A on tam klečel a díval se a klečel a díval se – druhé století. Já jsem se začala pohybovat, protože jsem viděla, že ten druhý voják u dveří se na mne začíná koukat, aby nebylo vidět, jak se na mně všechno třese. On se pořád koukal. Říkala jsem si: ‚Ježíš Maria!‘ Najednou vstane a řekne: ‚Gut.‘ Já se pořád pohybovala. Oni odešli z místnosti i ze dvora. Zavřela jsem dveře a pokoušela se odtáhnout skříň, za kterou se schovával. Ale nemohla jsem s ní pohnout. Přišla i Hanka. Říkám jí: ‚Ondra Slanina je tam schovaný.‘ – ‚Neříkej…‘ Potom jsem říkala, aby také on tlačil. Konečně se to podařilo odsunout. Nevím, jak jsem to předtím zvládla sama. Jak se říká, že v hrůze člověk dokáže úžasné věci.“
„V pondělí si můj tatínek na sebe oblékl dva civily. Byl vysoký, štíhlý, hubený. Navlékl si na sebe dva civily, dvě košile. Němci dovolili nosit jídlo třiceti dvěma zajatým vojákům, protože na ně nebyli připravení, neměli jídlo. Takže civilové mohli přinést jídlo v kastrůlku. Němci je zkontrolovali a pak mohli vejít do třídy, zajatci byli ubytovaní ve škole, tam je nakrmili a zase je zkontrolovali, když vycházeli. A tatínek si vzal na sebe dvoje šaty, maminka připravila do kastrolu jídlo. Němec ho zkontroloval, vešel tam. Pan Telgarský se v rohu oholil na sucho, protože byl celý zarostlý, převlékl se, všechny vojenské věci tam nechal, možná si vzal nějaké doklady. Tatínek mu strčil jeden kastrol a síťku, to už bylo připraveno, aby každý nesl něco v ruce, vyšli ven. Odvedl ho k jedné rodině, která už byla připravená, že ho okamžitě odvezla do bezpečí. Jozef byl kamarád mého tatínka a takhle ho tatínek zachránil od vězení... Nevím, co se stalo s ostatními zajatci.“
Mgr. Lýdia Kovářová, rozená Kordíková, se narodila 9. ledna 1928 v obci Jasenie, které leží na jihu Nízkých Tater u města Brezno. Vyrůstala na rodinném statku, rodiče hospodařili a otec Elígius Kordík vykonával kovářské řemeslo. Za Slovenského národního povstání i po jeho potlačení podporovala rodina partyzány v horách, zásobovala je potravinami i oblečením. Kordíkovi také dva měsíce ukrývali ve skrýši ve stodole tři zdravotníky z 2. paradesantní brigády. Poté dva vojáci odešli do hor k partyzánům a pro MUDr. Pavla Svoreně obstarala matka Angela Kordíková jeho občanskou legitimaci, kterou měl u rodičů ve Zvolenu, takže poté mohl v obci pobývat legálně. Otec zachránil život několika lidem. Za svou odbojovou činnost získali Kordíkovi vyznamenání. V roce 1947 dokončila Lýdia studium slovenské učitelské akademie v Turčianských Teplicích (nyní Teplice). V 60. letech vystudovala pedagogickou fakultu v Plzni, aprobace přírodopis - tělesná výchova. Působila jako učitelka v Modrém Kameni - Riečkach a v Plzni. V roce 1984 odešla do důchodu, ale ještě v 90. letech suplovala na některých plzeňských školách. Lýdie Kovářová zemřela 4. května 2017.
Hrdinové 20. století odcházejí. Nesmíme zapomenout. Dokumentujeme a vyprávíme jejich příběhy. Záleží vám na odkazu minulých generací, na občanských postojích, demokracii a vzdělávání? Pomozte nám!
